V minulém roce jsem na našem okresním sněmu hovořil o některých problémech, které jsem považoval za správné o nich mluvit. Také jsem se snažil najít alespoň jedno řešení k nápravě. Jednalo se o částečnou obranu proti pomlouvačným řečem, jak se jako myslivci špatně chováme vůči ostatním občanům. Ta obrana spočívala v tom, že budeme více prezentovat svojí práci pro myslivost, aby byla více vidět naše práce nejen ve sdruženích, ale i v obcích. Protože tlak na naší organizaci se stále stupňuje, nechci tomu jen tak přihlížet. V současné době spatřuji naše problémy v několika směrech.
Situace v dnešní členské základně, kdy stále ubývá členů.
Myslím, že momentální realita je taková, že z původních asi 100 000 členů Českomoravské myslivecké jednoty jsme na stavu někde kolem 80 000 členů. Způsobuje to především stárnutí členů a nedostatek nových, především mladých členů po osmnáctém roce věku. Mnozí z těch nových jsou již třicátníci a starší. V našem časopise se dozvídáme, jak ve sdruženích se pracuje s mládeží, také o tom jak se mládež, ale spíše děti zúčastňují soutěží ve znalostech přírody, ve výtvarnictví apod. Myslím, že nedostatek je v tom, že neumíme zájem těchto dětí udržet do věku, kdy mohou přejít do našich řad. Chybí podchytit zájem v jinošském věku. To dobře umí, nebo uměl Junák a Sokol. Mládež je, ale zřejmě nejsou ti dospělí, kteří by organizačně toto zvládli.
V mnohých případech se mění spolková činnost. Každý z nás je členem ČMMJ sám za sebe. Bylo to i dříve, ale nevnímali a nejednali jsme tak.
Dále to je vliv, který přišel s novým politickým režimem. To není stěžování, to je konstatování. Ta změna nám přinesla výrazně méně volného času a v mnohých případech nepřetržitou starost o práci a zaměstnání. Značně stouply osobní náklady na provozování myslivosti - pořízení loveckého lístku, zbrojního průkazu, na pořízení základního vybavení zbraní, střeliva, oblečení. Potom přijde situace, kdy se zvedne členský příspěvek, zvýší se tlak na osobní odpovědnost a s tím související dnes již nezbytné pojištění. Ta první nákladová položka se nedá zmenšit, to je nezbytnost právě tak jako být pojištěn. A tak se naskýtá jediná možnost „úspor“- nebýt členem ČMMJ. Nebýt členem, může převažovat především u těch členů, kteří mají pronajatou honitbu například od LČR nebo od Honebního společenstva. Oni mají prostředky na provoz, jim stačí styk se státní správou a dost. Ale pozor, ten názor je dnes často slyšet i v běžném mysliveckém sdružení. Není to samozřejmě pravidlo, ale je to tak.
Značně se rozvinul u některých členů zájem především jen o lov.
Přednost mají divočáci a potom ostatní trofejová zvěř. Trávit čas lovem škodící zvěře lišek, kun, strak apod. se moc myslivcům dnes nechce, vždyť kolem nás zmizeli i ti, u kterých nade vše převažoval lov holubů, večerní lovy kachen.
Ostatní spolková činnost se zužuje na schůze, individuální nebo společné brigády. Sejít se dnes jen tak, povídat si o myslivosti, to je vzácná výjimka. Setkat se po ranní šoulačce na hranicích se sousedem a popovídat si přátelsky o tom co nového v myslivosti, přírodě a okolí, to už je dnes doslova utopie. A bývalo to přitom tak časté.
Nevím co udělat s tím, že já nemám celé roky vůbec nějaký důvod zajít na okresní myslivecký spolek. Je to tím, že veškerá myslivost se dělá se státním orgánem? Neměli bychom usilovat o získání některých řídících činností přímo z ČMMJ?
Další charakteristikou součastného stavu je již několik roků stále se rozvíjející diskuze o přemnožené spárkaté, zvláště srnčí a jelení zvěře.
Začalo to tím, když několik vědeckých pracovníků vydalo petici, kterou si nechali podepsat u více než 260 spolupracovníků a kterou požadovali vystřílet 80 % spárkaté zvěře. Nemá žádný význam diskutovat o škodách. Prostě jsou. To se nedá přehlédnout. Okus a otloukání bylo vždy. Spásání také. To patří k nezbytné potravě a způsobům zvěře. Ale podmínky se změnily. Musíme místo dokazování, kdo má pravdu, hledat, kde je míra únosnosti a jak ji zvýšit, ne jenom jednostranně problém řešit. Problém je v tom, kolik zvěře je skutečně a také, a to zdůrazňuji, v jakém je prostoru.
Není tajemství, že v devadesátém roce na každého z nás připadalo asi sedm hektarů půdy. Dnes je to asi třetina. Každým rokem zmizí asi 50 km2 českého území pod betonem. Neoddiskutovatelné je jaké podmínky vytvořil změněný polnohospodářský systém, kdy došlo od hospodaření na malých plochách k velkoplošnému hospodaření, kdy došlo ke změnám v osevních kulturách.
Na pěstování biopalivových monokultur a energetických padlo už 700 km2 území a plocha se stále zvětšuje.
Hospodaření na malých plochách poskytovalo různorodost potravy, což bylo pro zvěř výborné, ale hlavně byl o zvěři daleko lepší přehled, byly příznivější podmínky pro sledování zvěře a její lov.Velkoplošné hospodaření a ještě k tomu s monokulturou řepky a kukuřice, nabídlo zvěři dlouhodobý kryt, značné množství lákavé potravy a nám špatné až mizerné podmínky pro sledování, výběr a lov. Značný nárůst počtů se nám ze začátku líbil, ale nyní přináší potíže.
Podobná situace se stala v lesním hospodaření. Z různorodých lesů se staly jednodruhové lesy, změnily se podmínky těžby, koně nahradily traktory a dnes další stroje s obrovskou produktivitou. S koňmi od hájoven přestaly být zapotřebí lesní louky, lesní políčka. Z jednodruhových lesů zmizely podrosty, které poskytovaly nejen množství, ale i různorodost a kvalitu potravy v celé ploše lesů, zvěř se neshlukovala kvůli potravě do velkých skupin na jednom místě.
Práce v lese po celý rok, sportovní činnosti, turistika, způsobují, že zvěř je trvale rušena na svých odpočinkových stanovištích, ze zvěře denní se v mnohých případech stala zvěř noční. Potom už není daleko k tomu, aby zvěř vzala to, co se jí právě nabízí.
Tímto se nechci zbavovat odpovědnosti za škody, ale také nechci, abych v tom zůstal sám – já myslivec. Bez odpovědnosti a reálného pohledu na tyto problémy těch, kteří hospodaří na polích, lukách a lesích to zvládnout nelze.
Ještě jedna věc - vyhýbám se trochu zvěři jelení, protože tu neznám, nepůsobil a nehospodařil jsem v jeleních oblastech. S touto zvěří se setkávám až nyní, když tato vytahuje z jeleních oblastí za klidem a potravou do kukuřičných lánů, přičemž přechází i přes honitby, kde se dříve téměř nevyskytovala.
Dojde-li ke snížení stavů, zvýšíme-li lov holé zvěře na úkor trofejové, nic podstatného se ke škodě na zvěři hned nestane. Zlepší-li se podmínky lovu a zvýší se celoplošná vyšší úživnost s přirozenou potravní různorodostí a pestrostí, zcela určitě dojdeme k tomu, že se množství zvěře zase nijak drasticky snižovat nemusí. Važme si toho, že zvěř je, podívejte se na statistiku, kolik zvěřina z úlovků poskytuje potravy. Vždyť to jsou stovky tun zvěřiny. To nevadí, že se vyveze pryč, zase za ty peníze koupíme jinou potravinu. A když bude nejhůře, tak si všechno necháme a potom věřte nějaký ten den přežití bude zachráněn.
Změny v hospodaření v lesích a v zemědělství nepřinesly změny pouze v hospodaření se zvěří. Tady ty změny značně ovlivňují i krajinu, která ztratila část obranyschopnosti vůči povětrnostním vlivům. Je jen otázkou času, kdy občané, pojišťovny a další si uvědomí, jakým rozsahem se tato činnost podílí na škodách při záplavách, k jakým škodám dochází na kvalitě ovzduší, k jakým škodám dochází ke zhoršení kvality pitné vody.
Zvěř je národním bohatstvím. Je tedy otázkou času, kdy se musíme zeptat, kdo uhradí škody na zvěři způsobenou motorovými prostředky. Přece musí nastat okamžik spravedlnosti. Není možné, aby všechno co je negativní nesli na svých bedrech myslivci, kteří po staletí pracují k prospěchu nás všech, bez nároku na odměnu.
V průběhu několika posledních let se začaly zviditelňovat skupiny, které se v myslivosti snaží prosadit tím, že ukazují na nedostatky a podle nich neudržitelný stav myslivosti. Sleduji ten vývoj, zpočátku jsem některým věcem nerozuměl, neuměl jsem některá činění dobře zařadit. Nejvíce přehledu a možnosti závěrů oponentů klasické myslivosti získávám od doby, kdy jsem možná z těch důvodů začal pravidelně odebírat Svět myslivosti. Naší Myslivost čtu od roku1949 nebo 1950. Tam těch informací o nich je méně - proč jim taky dělat propagaci!? Dost to začalo v době, kdy se nově vzniklé rádoby myslivecké organizace začaly slučovat a požadovaly, aby do nové sloučené skupiny se začlenila i Českomoravská myslivecká jednota. Tehdejší představitelé naší organizace na toto nepřistoupili. Nové organizace, o kterých mluvím, jsou sloučeny v jakési unii. Zde si dovolím jistou jízlivost. Jistě je tedy všichni dobře znáte. Určitě je také znají naší spoluobčané, členové a představitelé v našich městech a obcích. Znají je totiž všude, také v zemědělských podnicích, v lesních závodech a já nevím, kde ještě všude. To proto, že oni se výrazně všude projevují, pomáhají, kde to jen jde a jak je vidět, bez nich by myslivost ani zdaleka nebyla tam, kde je. Naše práce v myslivosti, pro ostatní veřejnost, to je přece jen mizivým podílem té nezištné a blahodárné práce jejich. Zde už ale konec jízlivosti.
Vrchní představitel Řádu svatého Huberta mimo jiné nedávno napsal - volně řečeno, že myslivci, členové Českomoravské myslivecké jednoty mají u široké veřejnosti v České republice velmi, velmi mizernou pověst, podle které by již nyní měla tato organizace zaniknout. A právě proto, jak nezvládáme základní úkoly myslivosti, by nám právo výkonu myslivosti mělo být odejmuto nebo značně sníženo. Prvním počinem má být otevření zákona o myslivosti. Mělo by dojít ke změnám ve výměrech honiteb na 75 ha nebo 150 ha. Také se mluví o minimální 250 ha, ale to už nám „jdou“ příliš na ruku. Uvědomme si, že snížení výměr přinese i snížení počtu členů v mysliveckých sdruženích, co by tam všichni na těch pár hektarech dělali. Většina z nás se nevejde nikam a myslivost se pro nás stane nedostupnou. Poslední číslo Myslivosti uveřejňuje několik článků, které považuji za určitou protiakci, za obranu toho všeho, co naše myslivost kdy dosáhla a za co je v Evropě považována. Je to především vytvoření Myslivecké rady ministra zemědělství, potom jsou to vystoupení zástupců politických stran, které se k naší problematice vyjadřují. Musím říci v souladu s našim názorem, nezpochybnitelně se vyjadřují k myslivosti tak, jak si v ní vedeme, jak ji provozujeme a jak jejím prostřednictvím prezentujeme naší českou republiku všude v Evropě i ve světě. Není to jen samotná myslivost, ale její nedílná součást, kultura, písemnictví, hudba, architektura, chování, mluva, kynologie, výroba loveckých zbraní v neposlední řadě vliv na rodinu, zvláště potom na naše děti.
A tak jsem se opět dostal k mému začátku. Dát si odpověď na to, co musíme nyní dělat, aby nebyly pravdou ty pomlouvačné řeči, aby ti, kteří nám propůjčují své majetky, nebo ti kterým jsou svěřeny do péče, byly přesvědčeni, že děláme vše proto, aby došlo ke vzájemným shodám v myšlení i práci.
Důležité je posilovat naší jednotu, posilovat členskou základnu zapojováním mladých lidí, kteří mají dobrý vztah k přírodě, ke zvěři v našich lesích, na polích, na vodě. Kteří si váží zpěvného ptactva a té krásy, když se příroda probouzí, když ráno na kraji lesa sedíme a slyšíme první ptačí trylek.
Mělo by se stát pravidlem, aby každý týden v okresním nebo místním tisku se objevil článek o tom, co se právě naší prací, našim působením, našim rozhodnutím změnilo k dobrému v obci.
Není to tak velký problém - je nás jen na našem okrese asi padesát mysliveckých sdružení, tak to je asi tak jeden článek na jedno za rok. Někdy stačí zmínit se, že člen komise té a té, co se podílel na konkrétní práci, je členem určitého mysliveckého sdružení. To není vychloubání nebo pyšnění, to je spravedlivé vyjádření se ke skutečnosti, kterou jiní záměrně chtějí znevážit.
Buďme dál pracovití, odpovědní k sobě a svému okolí. Dávejme si dobrý pozor na to, jak se chováme na veřejnosti, dávejme na sebe pozor při výkonu práva myslivosti. Snažme se v této době nezadat žádnou příčinu k nespokojenosti kohokoli z našeho okolí. Ono to zase nebude takový problém, protože naše pověst, naše chování k okolí, je po desetiletí dobře známo. Podívejte se na činnost nás myslivců, jak se o ní píše v našem časopise od jeho počátku. Jen se nebojme to sdělit dál, protože ten časopis převážně čteme jenom my a naše rodiny.
A možná že právě taková činnost a aktivita může být začátkem konkrétní další spolupráce okresního mysliveckého spolku a mysliveckých sdružení a bude navazovat na pozitivní zkušenosti již zažité na úseku kynologie při výcviku, zkouškách, soutěžích a výstavách, střelectví při cvičných a soutěžních střelbách, při přehlídkách trofejí a dalších.
Přeji naší Českomoravské myslivecké jednotě a naší myslivosti zdar.