Ačkoliv příslušníci čeledi krkavcovití (Corvitidae) patří v zoologickém systému do řádu pěvců, jsou od ostatních příslušníků tohoto řádu vzhledově velmi odlišní. Jedná se o ptáky s robustnějším tělem, silnými stojáky, se silným klovcem a vyznačují se vysokým stupněm inteligence. Jsou to všežravci, kromě rostlinné potravy vyhledávají jakoukoliv živočišnou potravu od hmyzu a jejich larev, včetně housenek, přes obojživelníky po menší savce. Aktivně vyhledávají v době hnízdění hnízda jiných ptáků, vypíjejí jejich vejce a vybírají mláďata. Nepohrdnou ani padlinami v různém stupni rozkladu.
Ze smyslů mají velmi dobře vyvinutý zrak, kterým se hlavně řídí při vyhledávání potravy. Proti všem ostatním ptákům mají ve vztahu k velikosti těla výrazně větší a těžší mozek, což ukazuje na jejich vysoký stupeň inteligence. Konkrétně vrány mají v poměru k velikosti těla stejně velký mozek jako mají šimpanzi.
Všichni příslušníci této čeledi jsou ptáci vysoce společenští, což vytváří tlak na umožnění vyššího stupně spolupráce, individuálního poznávání a chápání vyšších společenských vztahů. Ptačí mozek má ale na rozdíl od stavby mozku primátů jinou stavbu, nevytváří se u něj na povrchu mozková kůra, ale místo ní se u nich vyvinulo tzv. hyperstriatum, které mozkovou kůru nahrazuje a je v něm soustředěno hlavní řídicí centrum. Ze všech ptáků příslušníci čeledi kracovití mají hyperstriatum největší, což umožňuje jejich mozku provádět různé náročné funkce. Speciálně krkavci, vrány, kavky a straky mají hyperstriata a tím i mozek největší s obrovským počtem mozkových buněk. Právě tato skutečnost jim umožňuje naučit se aktivně novým a snadnějším způsobům lovu, při lovu spolupracovat apod.
Krkavec velký (Corvus corax)
Jedná se o mohutného černého ptáka se silným, nahoře vyklenutým zobákem a zarostlým ozobím, s rozpětím křídel přes 1 m. V našich končinách se dříve vyskytoval běžně, vymizel ale ve druhé polovině 19. století hlavně v důsledku intensivního lovu a trávení. Přibližně od 70. let minulého století se začal k nám opětovně šířit, a v současné době již hnízdí téměř na celém území Čech a Moravy. Hnízdí na vysokých stromech, ale i na skalních římsách, hnízdo je velké, základ tvoří silnější větve a protože se pár drží pohromadě i několik let, často využívá stále stejné hnízdo, které vždy opraví a doplní, takže potom může dosáhnout i více než 1,5 m šířky a výšky. Na hnízdiště se stahují již koncem ledna, kdy začíná tok, vlastní hnízdění probíhá od konce února do dubna.
Podstatnou složku potravy tvoří mršiny v různém stupni rozkladu, které vyhledávají vynikajícím zrakem. Během letu nad krajinou je dokonce schopen objevit padlinu nejen ve vysokém lese, ale i v mlazině skrz překrývající olistěné větve. Je také velmi aktivní lovec, který je schopen využít svou vysokou inteligenci i k organizaci lovu. Známé jsou případy, kdy na pastvinách se naučil zabíjet rodící se telata takovým způsobem, že jakmile zjistí, že u krávy začíná telení, jeden krkavec obtěžuje rodící krávu a druhý roztrhne plodový obal rodícího se telete a útokem na oči a hlavu tele zabije. Stejně tak v polních podmínkách jakmile uslyší, že v určitém prostoru proběhl hon na drobnou zvěř, po odchodu střelců tam provedou důkladný průzkum na zhaslou či poraněnou zvěř. Několik jedinců bylo také podrobeno sokolnickému výcviku, který zvládli neobyčejně rychle a perfektním způsobem a ojedinělým stylem dokázali ulovit až letící kachnu, což nesvedl ani cvičený jestřáb.
Vrána obecná (Corvus corone)
V naší republice žijí dva poddruhy vrány obecné - vrána obecná šedá, šedivka (C.c.cornix) a vrána obecná černá (C.c.corone). V poslední době ledové byl původní areál rozšíření vrány obecné rozdělen vznikem ledovcového masivu na dvě zcela izolované populace, jednu na Balkánském poloostrově a druhou na Pyrenejském. U obou těchto populací další vývoj probíhal odděleně, u východní populace začala dominovat šedá barva, u západní přetrvávala barva černá. Zajímavé ale je, že zvukové projevy a způsoby chování zůstaly u obou populací shodné. Obě populace se po ústupu ledovce spojily a naše republika se stala místem, kterým prochází hraniční pásmo obou poddruhů. Přibližně západně od Vltavy a dále jihozápadně od Labe je hlavní rozšíření vrány černé, východním a severním směrem vrány šedé.
Oba poddruhy se mezi sebou běžně kříží, potomci mají zabarvení od černé po různě velké zastoupení šedé barvy. Kříženci jsou plodní, ale jejich reprodukční schopnost je poněkud nižší než čistého poddruhu. Hnízda si oba poddruhy budují na nejvyšších místech velkých stromů, hnízdí velmi skrytě a často si staví i několik klamných hnízd. Hnízdí od března až do začátku června, a aby dospělí jedinci neprozradili umístění obsazeného hnízda, jsou velmi opatrní a nikdy nepřilétají ke hnízdu, ale vždy daleko mimo něj a přeskakováním po větvích se k němu opatrně blíží. V době hnízdění jsou jak dospělí, tak i mláďata na hnízdě absolutně tiší, nevydávají žádné zvuky. Teprve po opuštění hnízda přecházejí na hlasité společenské chování a od konce léta vytvářejí různě velké lovecké skupinky a dorozumívají se hlasitými projevy.
Výtečná adaptabilita na téměř jakékoliv prostředí, umožňuje vránám snadné přežívání od tundrových oblastí až po přímořské oblasti, včetně využívání odpadového hospodaření v lidských sídlištích.
Myslivecká statistika neumožňuje identifikovat poddruh vrány obecné, pouze je možno konstatovat, že početnost vran se v posledních pěti letech mírně zvyšuje, ale lov je naopak nižší. Z přiloženého grafu na příkladu Pardubicka je patrné, že prakticky od 70. let minulého století lov vran klesá a v současnosti výše roční slovitelnosti dosahuje méně než polovinu proti roku 1975. Stagnaci, až mírný pokles počtu hnízdních párů obou poddruhů udává i ornitologická statistika.
Havran polní (Corvus frugilegus)
Je černý s kovovým leskem na hřbetní straně, velikostí odpovídá vráně a od druhého roku života má hrdlo a kůži (ozobí) v okolí zobáku bez peří. Po stranách břicha má peří prodloužené a vytváří kalhotky. Stavy havranů u nás i v celé Evropě během minulého století dosti výrazně poklesly, v posledních asi dvaceti letech stavy opěr stoupají. Hnízdí hlavně v nížinách v zemědělské krajině, původně v blízkosti řek, v současnosti již častěji v blízkosti, až i uvnitř, větších měst. Hnízdí koloniálním způsobem, vyhledává vysoké listnaté stromy, na kterých si staví poměrně velká hnízda a každý pár v kolonii často postaví i hnízdo klamné, které neobsazuje. Potravu tvoří hlavně obilí (i klíčící ozimy), kukuřice, dále hmyz a jeho larvy a zvláště v zimě se soustřeďují hejna na smetištích. Naše populace na zimu odlétají do střední a jižní Francie, k nám na hnízdiště se vracejí většinou již koncem února. Obrovská hejna, vyskytující se u nás během zimy, jsou havrani pocházející ze severovýchodních oblastí, tj., Polska, Ukrajiny, Pobaltí apod. Na noc se za velkého křiku shromažďují na léta stejných nocovištích, kde hřadují na vysokých listnatých stromech.
Kavka obecná (Corvus monedula)
Je menší než vrána, černé barvy se šedivým zbarvením šíje a krku. Stavy kavek u nás od sedmdesátých let minulého století neustále klesají, populace u nás jsou většinou stálé nebo přelétavé za potravou, některé se ale přidávají k odtahujícím havranům a táhnou s nimi také do oblasti Francie. Stejně tak na zimu se i v hejnech severských havranů hojně vyskytují i tamější kavky. Na hnízdiště se stahují již v úmoru až březnu, vlastní hnízdění probíhá v dubnu až květnu.
Ještě v 70. letech minulého století hnízdilo na Pardubicku velké množství kavek v dutinách starých vrb a topolů v povodí řek Chrudimky a Loučné, nyní můžeme jejich zahnízdění zaznamenávat převážně ve městech, kde hnízdí na půdách, ve větracích otvorech apod. Potrava je tvořena hlavně semeny plevelných a kulturních rostlin, v době krmení mláďat převažuje potrava živočišná, hlavně hmyz a jeho larvy. Potravu sbírá téměř výhradně na zemi.
Straka obecná (Pica pica)
Černobílý pták s dlouhým ocasem hnízdí jednou do roka v období od března do června, hnízda si staví nejčastěji vysoko v korunách stromů, ale i v hůře přístupných keřích. Nad hnízdní kotlinou staví ochrannou stříšku a jako jediný zástupce ptačí říše hnízdo staví již v průběhu zimy, často pár vybuduje několik hnízd, které v zimě využívá vzhledem ke svému pestrému zabarvení jako noční úkryt a teprve před vlastním hnízděním dobuduje definitivní hnízdo. Hnízda jsou natolik pevná, že přetrvávají i několik let a často slouží ke hnízdění např. poštolek, kalousů apod.
Žije jak v otevřené zemědělské krajině, tak v lesních komplexech. Její populace se u nás udržuje na přibližně stejné výši; v posledních pěti letech myslivecká statistika vykazuje mírné narůstání početnosti v honitbách, při téměř neměnném ročním lovu. Na příkladu roční slovitelnosti na Pardubicku je možno konstatovat, že proti 70. rokům minulého století poklesl její lov přibližně na polovinu. Je velmi nepravděpodobné, že by došlo k tak výraznému snížení jejich stavů, ale snížení jejího lovu souvisí s tím, že straka se v posledních létech výrazně, hlavně z polních oblastí, přestěhovala do vesnic a měst, kde je plně chráněna a má zde dostatek potravních příležitostí. Kromě různých semen tvoří velký díl potravy hmyz, malí obratlovci a plenění hnízd drobného ptactva, ale i koroptvích a bažantích hnízd.
Sojka obecná (Garrulus glandarius)
Na rozdíl od dříve jmenovaných příslušníků krkavcovitých, nepřevládá u sojky tmavé zabarvení, typickým jejím znakem je chocholka na hlavě a zejména modrobíločerná pírka na křídlech (zrcátka). Zvláště na jaře převládá v její potravě živočišná složka (hmyz, malí obratlovci, včetně plenění hnízd pěvců), později převládá složka rostlinná (semena, bobule apod.). Rozšířena je hlavně v lesních komplexech, ale i v zemědělské krajině, kde je dostatek remízů, větrolamů apod. V posledních letech také intensivně obsazuje vesnice a města. Hnízdí převážně na okrajových stromech, ve městech ale i na římsách a jiných výklencích budov. Hnízdí od dubna do června, rozšířena je na území celé republiky až po nejvyšší partie horských lesů, její populační hustota, jak prokazuje myslivecká statistika i hodnocení ornitologická, se již léta nemění.
Při spatření nepřítele se ozývá velmi silným varovným pokřikem. Intonací tohoto křiku podává informaci, zda nebezpečí přichází shora (dravec), či ze země. Zvěř, které je upozornění určeno, tak reaguje buď útěkem (při pozemním nebezpečí) či strnutím nebo vyhledáním úkrytu (při nebezpečí shora).