Časopis Myslivost

 „Napij se, nebo tu zmrzneme.“ říkám šeptem Lubošovi a podávám mu čaj. „Díky.“ šeptá Luboš, aniž by spustil oči z okraje lesa a bere termosku k sobě. Vonící čaj mu udělal dobře. Po chvíli mlčení se dáváme šeptem do řeči, jak jinak, než o myslivosti a lovech. Luboš je ze Železného, to je někde u Brna, kde má práci.

„Nechceš k nám přijet na jih na drobnou?“ ptá se mne. „Už to sice není co bývalo, ale výřady máme přesto slušné.“ „To víš, že bych rád přijel.“ já nato. „A mohli bychom to spojit s husami. V sobotu hon na drobnou a v neděli jít na husy, když už budeš vážit takovou cestu, tak ať to stojí zato.“ „Člověče“ pravím, „tak to je nabídka, které se nedá odolat.“

Viděl jsem divoké husy pouze u nás v horách. Jsou vidět na podzim ve dne, v podvečer, jak táhnou na jih. V noci na tahu jsou slyšet. Viděl jsem je táhnout v Kanadě i ve Finsku, když na sebe upozorní štěbetáním vysoko na obloze. To člověk zvedne hlavu a hledá je na obloze. Při tom pohledu se musí zastavit a užasnout nad nimi, jaký mají systém ve vytvořeném klínu, kterým prorážejí oblohu, jak se dokážou orientovat v letu za světla, natož za tmavého večera. Létají tak staletí, vždy ví, kdy mají začít svoji dlouhou pouť a kde je jejich cíl. Kde se bere ta nekonečná síla do jejich perutí, které je přenesou přes půl zeměkoule…?

Člověk se jen dívá a sní, závidí jim jejich úžasnou volnost, sounáležitost s přírodou, jejich staletý neměnný řád…Ve svém životě jsem neviděl divokou husu zblízka, natož abych ji lovil. Tak jsme debatovali skoro před dvěma roky v mrazu, na kazatelně, v Beskydech.

Člověk míní, Diana mění, když tak trochu poopravím lidové rčení. Luboš všechno zařídil hned první rok, všechno u nich doma domluvil, čekali nás, ale my jsme nepřijeli. Pracovní povinnosti, od kterých nikdo z nás neuteče, skoro vždy přemohou naše záliby. O to je to pak krásnější, když my přemůžeme je. Musíme se od nich doslova utrhnout. A potom si to vychutnat, prostě to prožít. Od začátku do konce. Těch chvil není bohužel mnoho. Bohužel. Jednoduše řečeno, ten rok jsem pro… jako Rudolf II. zatmění slunce ve známém českém filmu.

Letos Luboš přijel na Václava, jak on říká, „vykoupat duši“, alespoň poslechnout jeleny. „Dohodneme reparát na husy,“ hlásí, „vloni jste si to u nás pohnojili tím, že jste nepřijeli, ale můj kamarád vám ten reparát zařídil zase u svých kamarádů.“ Ano, ano, myslivci jsou jedna velká družina. Kdyby to tak fungovalo všeobecně, to by byla pohoda. „Můj kamarád Emil je nastartovaný se Vám i nám věnovat. Vytvořil skupinu: vy tři střelci z Beskyd, pět chlapů od nich, a moje maličkost. Pavel, jako spoluautor reparátu a majordomus to všechno jistí po hlavní stránce samotného lovu. Jinak jsou všichni zvědaví na Tvou neteř Adélku a hlavně na tu její fenku výmarského ohaře, kterou Ty tak vychvaluješ.“

Je sobota 31. 10. 2009 a lovecká výprava „Husy“ konečně začala. Uháníme po dálnici na jih, sedí nás v autě pět, Jenda řídí, já na sedadle spolujezdce, na zadním sedadle neteř Adélka, syn Vojta a mezi nimi si to lebedí Adélčina fena Hara, která, jako my všichni, jede na divoké husy poprvé. Když jsme o husách debatovali, tak byla sotva na světě. Vzhledem k tomu, že jedeme oproti naší domluvě s Lubošem „jenom“ na husy, tak jedeme v sobotu odpoledne ke kamarádovi Slávkovi do srdce vinařského kraje, kde naše výprava přenocuje a brzo ráno bude pokračovat do cíle cesty, kde nás budou očekávat naši hostitelé v pět hodin. Cesta nám krásně ubíhá, setmělo se, první zastávka na pumpě, kde se měla Hara vyvenčit. To neučinila, zato zabořila nos do každého křoví, které kolem pumpy roste. Co zjistila, to ví jen ona, my jsme typovali kočičku, zajíčka, ale nejspíš četla psí poštu. Nebyli jsme určitě první, kteří tady zastavili se psem.

Kamarád Slávek, myslivec od narození a Moravák k tomu, nás hned ze startu vede do sklípku, kde má již pro nás připraveno něco k zakousnutí. Musíme nejprve ochutnat letošní burčák, hodinka se ztratila následovně u sudů s mladým i starým vínem. Jenda, jako řidič, už zalehl, ráno musí být fit. Na cestu vyrážíme v půl čtvrté ráno. Slávkova manželka nás nepustila bez snídaně, to musela vstávat tak ve čtyři. Málokteré ženy myslivců nenačichnou manželovou vášní pro lov. Přesně ví, co manžela tento den lovu čeká, tak to uplatní i na jeho kamarády myslivce. „Ráno se musíš pořádně najíst.“

Místo srazu nacházíme snadno. Honem věci z auta a už pochodujeme tmou přes pole k rybníku. Jsme nabádáni k tichosti a opatrnosti. Jsme na místě na stanovišti, kde před sebou máme vysoké rákosí, v zádech sklizené pole kukuřice. Netrpělivě čekáme na rozednění. Pomalu svítá, z ustupující tmy se pomalu vynořuje stěna vysokého rákosí sem tam propleteného s křovinami, kopírující sklizené pole klikatě končící v husté mlze.

Nás hosty obchází Pavel a sděluje nám, že husy nepoletí dřív než v sedm hodin, v mlze nevidí, proto se z vody nezvednou. „Proč nestojíme u rybníka tak, abychom viděli na vodu?“ táži se Pavla. „To proto, že kolem vody je zřízeno 50 metrové ochranné pásmo, kde se nesmí střílet“, slyším odpověď myslivce, který mi mizí v mlze. Je tři čtvrtě na devět. Zatím padlo v dáli pár ran, bokem od nás, kde asi loví jiná skupina. To vylétávají husy severky směrem na sousední honitbu. Najednou se začala mlha pomalu zvedat. „Pozor zprava“, říká můj soused potichu, „už letí“. V mlze nic nevidím, zato slyším stále zřetelněji kejhání letících hus. Bác, bác, padají rány sousedů. Teď slyším i perutě letících hus přede mnou. Už je vidím poprvé zblízka, tak na 20 - 30 metrů, nedokážu to odhadnout. Ani nezvedám flintu, hledím na ně užasle. Trvá to pár vteřin, než se zase ztratí z dohledu. Jsou rychlé, úchvatné. Mlha ustoupila, přesto je jí stále dost. Je hodně chladno.

Bác, bác, bác. Rány brokovnic se ozývají zpředu, kde vystupuje cípek rákosí do pole. Tam je asi nejlepší výhled. Husy naletí nad pole, tam se otáčejí, protože v mlze nevidí, a míří zpátky na vodu. Bác, bác! Teď je ve vzduchu více hejn hus, některé se stáčí zpět, některé letí přes pole a mizí z dohledu. Začínají létat i z protější strany, na vodu, z vody, zprava, zleva. V letu štěbetají, zahlédnou-li dole něco podezřelého, okamžitě mění směr.

Bác. Husa se zlomí v letu a mně se zdá, že padá nějak dlouho. Jen co dopadne s žuchnutím na pole, zazní povel Adélky: „Aport Hara!“ A Hara pracuje výborně, nosí husy jednu za druhou.

Je asi půl dvanácté, husy pořád létají. Lojzík říká, že vydržíme do dvanácti hodin. Tak to tu první husu už asi nestřelím, říkám si. Vystřelil jsem možná dvacet patron a nic. Předsazuji tak 1 - 1,5 metru.

„Pojď se mnou,“ říká mi mladý místní myslivec, Vašek Kuranda, kterého pro mne poslal Luboš, „posuneme se dopředu k tomu rákosí, co vybíhá do pole“. Beru batoh a spěchám za ním. „Tady se postav a schovej se tam k tomu keři, husy tě nesmí vidět. Teď letí zprava, čapni si tady a nehýbej se. Jakmile budou nad námi, tak střílej. A předsaď víc, 1,5 metru je málo!“ Tak tam je chyba, málo předsazuji! Husy jsou nad námi, zvedám flintu, předsadím, podle právě obdržené rady a střílím. Husa se odděluje od hejna a padá šikmo vpravo k zemi, až se mi ztratí za rákosím. „Aport Hara!“ velí Adélka a navádí fenu do směru, kde husa padala. Za dvě-tři minuty aportuje Hara moji první husu Adélce. „Střílej!“, volá na mne mladý kolega, „zprava nad námi!“ Otočím se tím směrem a mačkám spoušť brokovnice. V tom samém okamžiku, se husa zlomí a padá k zemi, tentokrát na pole. Ztratila se mi za rákosím, takže jsem neviděl, kam dopadla.“ Jdu pro ni“, říkám mladému, a vycházím na pole. „Kam jdeš?“ ptá se soused vtisknutý do krytu rákosí tak, že jsem si ho ani nevšiml. „Pro tu husu“, já na to. „Ta tam není, 5 metrů nad zemí to vybrala a je pryč, bude zhaslá na vodě, ale tam se nesmí.“ Tak to je smůla. Sotva jsem se vrátil k mladému, volá na mě: „Husy před námi!“ Připravil jsem se a znovu mačkám spoušť. Z husy vyletí peří, ale pokračuje po zakolísání dál v letu. „Ta to má“, říká kolega, „za chvíli ji zaleje a skončí na rybníku vedle té předchozí.“ Nechápu, proč ochranáři nepustí na vodu psa pro dohledání – zřejmě, kvůli zneklidnění husí osádky rybníku.

Husy létají stále, hon je prodloužen ještě o hodinu. Jdu mezi střelce a vidím, jak Vojtovi přeje Pavel „Lovu zdar“ s předáním husí peletky. Tak vida, Vojta je taky úspěšný, přidávám se ke gratulantům. Luboš s úlovkem v ruce se taky tváří spokojeně, zvolili se svým kamarádem taktiku jednotné střelby na určenou husu z klínu a tato taktika jim přinesla úspěch. Střelili dvě husy velké – polní. Skupina myslivců, která lovila opodál, se vrací a jdou bez husy. Diana jim asi nepřála stejně jako Jendovi z naší skupiny, který dnes husu nestřelil. Překvapilo mě to, protože vím, že s brokovnicí to umí velmi dobře. Nejen s brokovnicí, vůbec jako střelec to umí.

Výřad byl radostný. V naší skupině desíti střelců jsme ulovili 11 hus velkých - polních, což podle řeči místních myslivců je nebývalé. Mnohdy vystřelí tři čtyři rány a jdou domů, husy dále nelétají.

Poslední leč ve sklípku dopadla stejně dobře, jako samotný hon. V kruhu myslivců jsme se zahřáli horkým čajem a ti kdo neřídili auto, i něčím ostřejším. Také jsem si ze sklípku od Pavla odvážel láhev výborného Tramínu. Že byla neděle, tak jsme se nezdrželi dlouho, při loučení mi Luboš vtiskl do ruky svou husu se slovy: ,,A pozdravuj Evu!“ čímž myslel mou ženu. ,,Doufám, že přijedu koncem roku vykoupat duši do Vašich krásných zasněžených Beskyd.“ Odjeli jsme spokojeni a všichni plni nových zážitků. V příštím roce se pokusíme tuto loveckou výpravu zopakovat – uvidíme s jakými loveckými úspěchy. Ale myslím, že tento lovecký zážitek bude sotva kdy v budoucnu překonán.

Poslední dějství naší výpravy se odehrálo u nás v chalupě pod Smrkem. Ženské dvě husy oškubaly a upekly. Sešla se znovu celá naše výprava, moc jsme si pochutnali a znovu to všechno celé hodnotili. Třetí husu jsem poslal do Ostravy na vypreparování.

 

P.S: na fotografii je hus 10, jednu husu jsme při tom fofru zapomněli předložit na výřad,což jsme spravili až po fotografování, takže bylo učiněno mysliveckým tradicím zadost.