Velebnost přírody jeseně mnohého z nás zláká na hřebeny hor Slovenska k dalekým rozhledům na nekonečné scenérie obzorů. I ustálená pohoda počasí přispívá k chuti nadechnout se, pokochat barvami krajiny nad hranicí lesa; ve světě hlubokého ticha skal oproštěném od jediné známky civilizace.
Trocha námahy při výstupu po příkrých chodníčcích stojí za to kýžené osvobození od melancholie života města i za vnesení poklidu do naší duše, který jinde nepoznáme. Pochodováním pod nebetyčnými svahy skal či nad hlubokými závěry dolin dostáváme názor, že si tu snad příroda zachovala svou nejpůvodnější drsnou horskou podobu. Pošetile se domníváme, že patrně v takovém masivu skal jsme snad jedinými živými tvory, kromě ptáka, jehož tichý hlas občas zaslechneme. O něm si myslíme, že toto prostředí používá jen jako místo k odpočinku při přeletu horských hřebenů. Stačí však několik dnů v horách a brzy už zjistíme něco zcela udivujícího. Tady vzdor tvrdosti podnebí a záludnosti terénu má domovy několik otužilých tvorů. Na sutích kamenů srázných svahů žije a „má domácnost“ linduška horská; v šedohnědém hábitu podobná štíhlému vrabci. Od jara do podzimu si tu skromně přebývá a tiše při tom notuje kousky své příjemné krátké písničky. Jinde ukázněný příchozí může zaslechnout při odpočinku zpovzdáli chodníku náhlý ostrý hvizd z balvanité sutě. Ať zrakem pátrá po jeho původci, snaží se marně. Teprve když hodnou chvíli setrvá bez pohybu a co nejtišeji, ukáže se na některém balvanu jeho strůjce celý – svišť horský. Zvuk tvoří v hrdle, s otevřenou tlamičkou. Nelíbí se mu přítomnost člověka v jeho teritoriu. Jiný hvizd, jaksi zvláštně foukaný s rychlým klesáním, už ale nepatří žádnému svištímu rozhněvání. Vydá ho samotářský kamzík zalehnutý výše ve svahu mezi balvany. Také projevuje nelibost hvizdem nad rušením klidu poblíž jeho stávaniště. Málokdy ho však napadne se zvednout a utéci; spoléhá na svou kamufláž zbarvení srsti, podobné omšelým kamenům porostlých lišejníky.
Při jednom tatranském pozorování svišťů jsem se potkal s místním lesníkem. Slovo dalo slovo a vyprávěli jsme si o zajímavostech života svištího národa. Jedno jeho pozorování mě zaujalo, bylo pro mě nové. Lesník poznal sviští kolonii asi s dvanácti usedlíky, jež sídlí v rozlehlejší kamenité suti. Její příslušníci před každou zimou v jeseni provádějí nezvyklý rituál; přinášejí si v tlamičkách z blízké loučky ukousanou trávu k norám na kameny a nechávají ji vysušit. Teprve suchou si odnášejí do podzemí nor a tam s ní vystýlají své zimní ložnice. Požádal jsem lesníka, aby mě k té kolonii zavedl, abych si sviště při jejich zvláštním počínání vyfotografoval. Brzy jsem ale poznal, že to asi nebude jednoduché. Svišti v kolonii byli všichni neobyčejně plaší a ostražití. Musel jsem se proto schovat v mezeře mezi dvěma velkými balvany a pečlivě se přikrývat vojenskou maskovací celtou. Stejně se ale zvířata nechovala přirozeně a pohybovala se jen poblíž svých úkrytů. Přelstít se dali teprve, když jsem začal docházet do úkrytu již brzy ráno, ještě za tmy. Potom jsem mohl pomalu poznávat jejich denní aktivity. Na pastvu vycházeli svišti při východu slunce do sousední horské loučky po vyšlapané cestičce, ponejvíce stíněné kameny. Jejich hlavní potrava byla tráva a různé byliny. Pastvili se ne déle než dvě hodiny a pak se vraceli zpět do sutě k norám. Čas trávili kolem nich povalováním a jak jsem poznal, byli učinění milovníci slunění. V pozdním odpoledni se znovu vydávali na večerní pastvu.
Asi tak třetí den mého pozorování svišťů při ranní pastvě zazněl od některého z nich náhlý hlasitý varovný a velmi ostrý hvizd. Hned mezi všemi zvířaty nastal poplach, úprkem běželi k suti mezi kameny. Opatrně průhledem v celtě pátrám po příčině jejich paniky. Nikde však nic nenasvědčovalo nebezpečí. Teprve když zvednu oči k obloze, bylo mi vše jasné. Nad kolonii se z letu ve spirálách blížil podél svahu majestátně orel skalní. Bez jakéhokoli zájmu přelétal nad sutí se svišti a směřoval dál k závěru doliny. Ještě ale v dohledu zlomil let klouzavě dolů a posadil se na výběžek skalní galerky ve svahu. Pátral zkoumavě v okolí. Pozorně tak seděl už asi hodinu, když se ozval v povzdálí mého stanoviště nesmělý sviští hvizd. Za chvilku se k němu přidal další a svišť už ukázal celou hlavu mezi kameny. V dalekohledu jsem zaregistroval, že orel zbystřil a upřeně hleděl směrem k pohvizdování zvířat. Zakrátko se vznesl nízkým přízemním letem podél svahu nad kamennou suť. Tam se usadil za trs vyšší trávy, jako by chtěl být skryt. Svišti jistě o něm věděli a odmlčeli se. Ta hra nervů všech trvala nepochybně půldruhé hodiny, než orel usoudil, že tu asi kořist nezíská. Vzlétl do výše, několikrát ještě nad kolonií zakroužil a pak pomalým plachtěním se přehoupl přes skalní hřeben do vedlejší doliny. Svišti dlouho nevěřili svému bezpečnému okolí, celý zbytek dne prookouněli před svými norami. Ještě v následujících dnech vždy po ránu přilétl orel za pomalého kroužení nad svahem slídit po kořisti a obhlížet kolonii v suti. Sviště poděsil tolik, že ani nevycházeli na pastvu. Mně tak zhatil plány na získání obrázků pro reportáž, jak si svišti suší trávu na kamenech k vystýlání svých ložnic na zimu.