Na úvod chci předeslat, že není ani nemůže být účelem mého příspěvku postihnout problematiku pastevectví a s ní spojenou instalaci elektrických ohradníků v honitbách. Podmínky mohou a zpravidla jsou v jednotlivých honitbách odlišné. Ve značné míře půjde zejména o otázky vztahů osob v dané lokalitě. Proto se pokusím problém (je-li to vůbec problém?!) zobecnit. Současně je třeba vzít v úvahu, že se jistě vyskytnou odlišné názory právní a samozřejmě také oponentní názory z řad mysliveckých odborníků. To bych považoval ale za velmi užitečné a bude jen dobře, pokud se rozvine širší a seriózní diskuse o tomto problému.
V posledních letech se rozšířil a rozšiřuje chov skotu, ovcí, koz apod. Tato zvířata jsou chována po několik měsíců v roce tak, že přebývají trvale na pastvinách, které jsou ohraničeny elektrickými ohradníky. V drtivé většině případů jsou tyto pastviny součástí nějaké honitby a zaujímají určitou výměru. Z rozhovorů s uživateli honiteb a z vlastní zkušenosti vím, že takto zemědělsky využívané pozemky prakticky vylučují jakoukoliv mysliveckou činnost. Navíc i po odstranění ohradníků, pokud se tomu tak vůbec někde stane, trvá nějaký čas, než se zvěř na inkriminované pozemky začne vracet. Výjimečně se stane, že některé druhy zvěře překonají ohradníky a mohou se vmísit mezi pasoucí se zvířata. Dalším problémem je to, že po nové instalaci ohradníků v úsecích, kde zvěř předtím migrovala v klidu a bez problémů mohou ohradník některé druhy zvěře strhnout (černá a vysoká zvěř), případně se o něj zranit nebo se do ohradníku zamotat. V takovém případě může vyvstat otázka komu a jaká škoda vznikla. Zda na elektrickém ohradníku nebo došlo k poranění zvěře (např. zamotání s následným úhynem apod.). A to i v tom případě, kdy je vodič ohradníku už nepoužíván, jako dosloužilý není odvezen a je ponechán v místě původní instalace. Časopis Myslivost o tom v minulosti přinesl fotografické důkazy, na snímky zamotaných kusů zvěře si jistě čtenáři snadno vzpomenou. Zákon o myslivosti v § 56 přímo nespecifikuje, zda by se škody způsobené na zvěři dotýkaly i výše uvedených případů.
Z mnoha vyjádření uživatelů honiteb mám informace, že elektrické ohradníky nejsou odstraňovány v období, kdy nejsou pozemky pro pastvu využívány, a tudíž se ohrazení stává vlastně celoroční záležitostí. Zde si nejsem jist, zda je povinností vlastníka ohradníku jej po skončení pastvy odstranit. Bylo by zcela logické jako překážku ohrazení odstranit – její účel totiž pominul. Ustanovení § 10 zákona o myslivosti takovou povinnost výslovně neukládá. Ukládá však povinnost dbát, aby zvěř nebyla zraňována nebo usmrcována. Z toho lze dovodit, že by uvolnění ohrazené plochy mělo následovat v co nejkratší době po skončení pastvy.
Kromě zraňování zvěře má ale tento problém i jinou rovinu, rovinu ekonomickou, resp. vztahovou mezi držitelem a uživatelem honitby. Uživatel honitby totiž hradí nájemné držiteli i za ty pozemky, které jsou ohrazeny ohradníkem a využívány k pastvě. Myslivci, resp. uživatelé honiteb si proto logicky kladou otázku, zda je to spravedlivé a morální.
Pro posouzení je třeba vycházet z prvotního vztahu držitel honitby a uživatel honitby. Zákon o myslivosti dává držiteli honitby možnost ji pronajmout (§ 32 odst.1 zákona o myslivosti). V nájemní smlouvě je vždy uvedena celková výměra honitby, tedy totožný údaj s rozhodnutím o uznání honitby. Zákon o myslivosti (§33) výslovně nestanoví náležitosti smlouvy o nájmu honitby. Odkazuje pouze v tomtéž dle odst.9 na občanský zákoník.
„Není-li tímto zákonem nebo smlouvou o nájmu stanoveno jinak, řídí se právní vztahy ze smlouvy o nájmu honitby ustanoveními občanského zákoníku o nájmu.“
Předmětem smluv o nájmu honitbeb je uznaná honitba. Honitba se pronajímá za účelem práva myslivosti (viz §2 písm. a) zákona o myslivosti) a realizaci vlastního výkonu práva myslivosti (viz § 2 písm. h) zákona o myslivosti). Odpovídá v případech využívání elektrických ohradníků zcela předmětu a účelu nájmu? Dovozuji, že odpovídá, pokud takové ohrazení nezaujímá několik desítek až stovek hektarů ve vztahu k celkové výměře honitby. V takovém případě mám pocit, že by mohla nastat určitá kolize mezi uživatelem honitby a držitelem.
Položme si základní otázku, zda je spravedlivé požadovat nájemné za to, co nelze ve smyslu práva myslivosti užívat, byť jen po část roku? Z druhé strany by se kdokoliv bránil hradit nájemné za něco, co nelze řádně využívat. Použijme třeba jen porovnání s nájemným spojeným s užíváním bytu. Subjekty nájemních smluv v obecném slova smyslu jsou totožné, tj. občané ČR, občanské sdružení nebo cizinci.
Z výše uvedeného lze dovodit, že by v takových případech smluvní strany mohly využít příslušných ustanovení občanského zákoníku, pokud smlouvy o nájmu honitby výslovně možné omezení využívání části honiteb neupravují. Smlouvy o nájmu honiteb byly uzavřeny a myslím si, že jen velmi těžko se podaří doplňkem určitá ustanovení změnit. Předpokládám, že ani jeden ze subjektů při uzavírání smluv o pronájmu honiteb vznik takových situací nepředpokládal, resp. s nimi nepočítal.
Dále je tu problém vztah vlastníka pozemku, který jej pronajal další osobě, která na něm realizuje pastevectví. Takový vlastník má ve skutečnosti příjem od uživatele honitby a i od chovatele např. skotu. Je to problém morální nebo právní!?
Některá vybraná ustanovení občanského zákoníku (viz níže) mohou dávat určitou možnost jak na problém pohlížet a případně jej řešit. Jejich využití však považuji za nepravděpodobně aplikovatelné.
§ 663: Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Uzavřené smlouvy o nájmu honiteb bezesporu umožňují uživatelům brát z nich užitky, i když je nepochybné, že živá zvěř není vlastnictvím žádného ze subjektů smlouvy. V současné době však užitky lze považovat za přinejmenším sporné, vezmeme-li v úvahu náklady spojené s přikrmováním, hrazení škod způsobených zvěří, veterinární opatření apod. Za požitek lze rovněž považovat pobyt myslivce v přírodě, péči o zvěř, její pozorování apod. – způsob jakési relaxace.
§ 664: Pronajímatel je povinen přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, užívání obvyklému, a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat.
Jsem přesvědčen, že při uzavírání smluv o nájmu honiteb si oba subjekty byly vědomí stavu předmětu nájmu – měli k dispozici rozhodnutí o uznání honitby. Ve většině případů se v roce 2003 držitelé a uživatelé honiteb neměnili.
§ 673: Nájemce není povinen platit nájemné, pokud pro vady věci, které nezpůsobil, nemohl pronajatou věc užívat způsobem dohodnutým, nebo nebyl-li způsob užívání dohodnut přiměřeně povaze a určení věci, anebo nemohl-li z uvedených příčin při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků docílit žádný výnos.
Toto ustanovení téměř vylučuje jeho využití. Věc, tedy honitbu, uživatel i nadále využívá dohodnutým způsobem. Rovněž tak není dotčen „výnos“ pokud za něj budeme považovat splněný plán lovu.
§ 674: Může-li nájemce užívat pronajatou věc z důvodů uvedených v § 673 pouze omezeně, nebo jestliže při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků užitky z věci klesly z uvedených důvodů pod polovinu běžného výnosu, má nájemce nárok na přiměřenou slevu z nájemného. Pronajímatel si však musí započíst náklad, který ušetřil, a cenu výhod, které měl z toho, že nájemce věc užíval jen omezeně.
Rovněž toto ustanovení by bylo velice sporné využít opět s odkazem na splnění plánu lovu. Další je aspekt ekonomický, jak vše propočítat (náklad a jak stanovit cenu výhody atd.).
§ 675: Právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného musí být uplatněno u pronajímatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebude-li uplatněno do šesti měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnostem toto právo zakládajícím
V návaznosti na výše uvedené žádat o slevu z nájemného by bylo zřejmě problematické a hlavně je třeba si nejdříve položit otázku, zda by to bylo účelné. Vždyť některá ohrazení mohou být využita např. jen dva měsíce v roce a pak je odstraňováno. Jedná se například o spásání vojtěšky k podzimu. V neposlední řadě se jedná i o účetní operace s tím spojené.
Další zajímavý problém k řešení by bylo uplatňování náhrad škod způsobených zvěří (např. buchtování) na těchto pozemcích. Nespadají do kategorie nehonebních, ale jsou „děravě“ ohrazeny, nikoliv oploceny, čímž je dáno to, že zvěř může na tyto pozemky ojediněle volně pronikat. Tuto situaci nelze vyloučit. Nepochybně by se zde musela řešit otázka, zda bylo možné a reálné ze strany uživatelů honiteb vzniku takových škod účinně zabránit. Na druhé straně chovatel nemá žádnou povinnost realizovat nějaká opatření směřující k zabránění škod.
Nechci tímto článkem vnášet rozpor mezi držitele a uživatele honiteb nebo jitřit vášně. Myslím si, že by případná diskuse mohla přispět k většímu pochopení a součinnosti chovatelů zvířat a uživatelů honiteb. Oba subjekty mají v naší kulturní krajině své místo.
Nemohl jsem postihnout všechny aspekty tohoto problému. Předpokládám, že si své k tomu řeknou další právníci. Zejména by byl vítán názor právníka, nemyslivce. Dále bych předpokládal slovo od ekonoma, který by posoudil a uvedl možné způsoby finančního řešení při realizaci nájemného v případech, kdy dojde k jeho korekci při případné dohodě mezi nájemcem a pronajímatelem. Smlouvy o nájmu honiteb upravují pouze roční nájemné a termín jejich úhrad. V neposlední řadě bych uvítal názory mysliveckých odborníků postihující vliv ohradníků na chování zvěře, jejich migrační tahy apod. Nakonec by bylo zajímavé například formou ankety zjistit, jakou výměru v honitbách zaujímají elektrickými ohradníky oplocené pozemky, které jsou pro mysliveckou činnost nezpůsobilé.
Domnívám se, že v případech, kdy zaujímaná plocha (vymezená elektrickými ohradníky) není k celkové výměře honitby značná a skutečně příliš neomezuje plnohodnotný výkon práva myslivosti, by nebylo účelné snažit se změnu (doplněk) nájemních smluv. Na druhé straně jsem však přesvědčen o tom, že by bylo velice sporné a nespravedlivé, jestliže by se chovatelé, či vlastník pozemku domáhal úhrady škod způsobených zvěři v místech, kde je uživatel honitby výrazně omezen v myslivecké činnosti popřípadě je taková činnost doslova vyloučena.