Snad každý z nás četl jako malý kluk nádherná a poutavá vyprávění o napínavých lovech z dálné Sibiře. Ať už to byl Revír bez hranic od geniálního vypravěče Rudolfa Luskače a nebo nádherná kniha Lovcem v Tajze spisovatele Kozáka. Hltal jsem vždy tyto příběhy vonící dálkami a dobrodružstvím a snil o tom, že to budu moci alespoň jednou v životě zažít.
V polovině srpna mi zazvonil telefon, že mám doprovázet hosta na srnce. Ukázalo se, že host je žena myslivec. Při lovu přišla také řeč na mé filmy a z paní Ivy se vyklubal lovec a pořadatel loveckých akcí v jedné osobě. Slovo dalo slovo a já se v září připojil k lovecké výpravě, která měla namířeno do vysněné oblasti Magadanu daleko na východě Ruské federace.
Nebudu sáhodlouze popisovat cestu letadlem. Deset tisíc kilometrů je sice štreka, ale s vidinou nádherných zážitků uplynou jako voda. Příjezd do města Magadanu měl hladký průběh a my se po dvou dnech v letadle těšili do hotelu a druhý den na cestu do revíru. Bohužel příroda tomu nechtěla, museli jsme zůstat v Magadanu ještě jeden den, neboť silný vítr, mlha a hustý déšť se sněhem znemožňovali přistání letadla a další transport vrtulníkem. Pořadatel zájezdu však nelenil a pozval nás jako odškodnění na lov lososů na tahu. Bohužel jsme přijeli pozdě, protože tah lososa už před pár dny skončil a lososa nám musel chytit do sítě Evenský lovec. I tak jsme strávili nádherný den na břehu Ochotského moře při pozorování tuleňů, kteří se snažili chytit těch pár opozdilců na cestě ke svým trdlištím.
Ze začátku nás ale bohužel opravdu provázela smůla. I další den ráno byly naše vyhlídky na odlet do 1000 km vzdáleného revíru mizivé. Počasí se ne a ne umoudřit. Tedy musíme čekat. Večer ale vysvitla naděje a Alex, náš průvodce, který se od nás staral už od příletu do Moskvy, přišel s možností překonat 700 km autem a zbylých 300 km vrtulníkem. Hurá jede se, noční přesun začal hodinu před půlnocí. Po asi stovce kilometrů skončila asfaltová cesta a začala šotolina a uválcovaný koberec z kamení a hlíny. Když jsem po asi dalších dvou stovkách kilometrů konstatoval, že „jede to jako rallye Paříž – Dakkar“, odpověděl vtipně náš řidič Anton „já mám Dakkar každý den!“. A bylo to na jeho jízdě poznat! Neskutečně jsem obdivoval jak auto, tak i pneumatiky, protože vydržely tisíce výmolů a ostrých kamenů při rychlosti asi 100 km v hodině.
To, že má náš řidič Dakkar každý den, jsme poznali při lepení kola. Píchli jsme celkem dvakrát a musím konstatovat, že rychlost při lepení a výměně kol by mu mohl závidět kdejaký tým ze stáje formule 1.
Při jízdě se před námi otevírala nekonečná údolí plná modřínů, které měly nádhernou červeno oranžovou barvu. V dálce se tyčila monumentální pohoří, jejichž vrcholky už byly pocukrované sněhem a dávaly připomenout blížící se zimu. Jedním slovem pohádka. Pro člověka z civilizace je neuvěřitelné, že jedete stovky kilometrů a nepotkáte auto a opravdu jen každých 150 km malou téměř opuštěnou vesničku z dob Sovětského svazu, kde žije pár dobrodružných duší.
V jednu hodinu odpoledne se jako z ničeho objevuje naše cílové městečko a dokonce i s čerpací stanicí. Přesněji řečeno se dvěma ručními pumpami na diesel a benzín „asi 95 super“. Město zlata a stříbra. Obrovské haldy hlušiny dávají tušit obrovskou důlní mašinérii. Zastavujeme před restaurací, která z venku vypadá jako dům z války. Jaké je naše překvapení z krásného, prostorného, vkusně v ruském stylu zařízeného sálu zářícího pořádkem. Je zajímavé, jak rozdílné jsou ceny potravin. Za dobrý boršč zde dáte asi 1,50 Euro. Za jedno pivo dáte ale už 4 Eura. Viděli jsme zde i našeho Velkopopovického kozla. Je to sem daleko a každý výrobek z ciziny zde má svou cenu. Ovoce je zde také velmi vzácné a děti našich průvodců mají čerstvá jablka pouze několikrát do roka.
Po dobrém obědě odjíždíme na smluvené místo odletu helikoptéry. Bohužel se ale špatně domluvili naši řidiči s vedením a musíme místo trochu hledat. Žádná ranvej či přistávací plocha. Stojíme někde v tajze na opuštěné cestě. Přiletí, nepřiletí, honí se nám hlavou. Začíná se kazit počasí a to je pro vrtulník problém. Pak ale Míra uvidí malý přibližující se bod a jako z ničeho se k nám snáší náš vrtulník, naše naděje, že už se konečně dostaneme k cíli naší cesty. Jsme pátý den na cestě. Po naložení možná trochu většího nákladu, než by se mělo, si nakonec dá vrtulník říct a nese nás přes nádherná údolí, jezera a hory. Ten kdo nespí v tom neskutečném randálu pracující vrtule vyhlíží malými okénky nějakou zvěř. Kvůli tomu jsme přece přijeli. Nikdo neviděl ani losa, ani soba. Zvláštní, i když jsme letěli místy nízko nad náhorními planinami.
Přistáváme po dvou hodinách letu na malém ostrůvku uprostřed dvou říčních ramen, kde na nás čeká lovecká výprava, která tu byla před námi. Jsou to tři Češi a čtyři Finové. Ulovili dohromady šest losů, což je velmi dobrý výsledek. Nejsou však spokojeni, a to ani s velikostí trofejí. Později jsem měl možnost tyto trofeje vidět při transportu a opravdu nechápu jejich nespokojenost. Rozlohy 180 cm jsou opravdu velmi dobré. Trochu nám srazili naše nadšení, ale nechť, s pozitivním myšlením jde vždy vše snáz.
Po naložení našich věcí do člunů absolvujeme krátkou plavbu do hlavního kempu. Na vyvýšeném ostrově nás vítá na zdejší těžké podmínky komfortní kemp s vytápěnými stany, saunou a hlavním stanem, kde se jí a debatuje u velkého stolu. Elektřinu večer zajišťuje benzínový agregát. Jsou zde samozřejmě také karelské lajky, odvážní, tvrdí, přátelští a vytrvalí psi, se kterými budeme lovit. Při uvítací večeři nás ředitel kanceláře Igor seznamuje s našimi průvodci. Všechno v opravdu příjemné a přátelské atmosféře. Jediné, co nám všem a hlavně průvodcům dělá těžkou hlavu, je nebývale vysoký stav vody v řekách. Kolem našeho ostrova prý bývá v tuto dobu sotva kapka. Teď se tu žene prudký proud. Je zde již poprašek sněhu, jasná obloha a mrazíky kolem -3 stupňů přes den a v noci do -10 C°. Změna klimatu je i zde citelná.
Vzhledem k rozvodnění řek se nebudeme každé tři dny vracet do hlavního kempu, ale zůstaneme v našich revírech tak dlouho, dokud neulovíme. To je pro mě jako pro kameramana výpravy trochu zklamání, protože jsem měl v plánu natočit s každým lovcem malý medailon o lovu.
Musím se samozřejmě také zmínit o vábení. Chtěl jsem původně natočit film o vábení těchto gigantů, ale počasí tomu chtělo jinak, a tak jsem natočil ,,pouze'' film o lovu a o tom celém velkém dobrodružství.
Abych nezapomněl představit lovecký revír. Nacházíme se asi 1200 km severovýchodně od města Magadan v Magadanské oblasti na hranici Kamčatské a Čukotské oblasti. Lovecký revír pronajatý naší loveckou kanceláří má gigantické rozměry 150 x 150 km. Loví se zde asi 25 losů ročně. Holá zvěř se prakticky neloví. Stavy zvěře zde velmi silně redukuje vlk a rys. Není bez zajímavosti, že zdejší poddruh vlka je asi největší na světě a ti největší samci váží i kolem 100 kg.
Po vydatné snídani druhý den jsme si svorně popřáli Lovu zdar a každý vyrazil na motorovém člunu do svého loveckého revíru. Někteří z nás pojedou i 90 km po řece až do svého úseku. Jak se říká v Rusku „trista kilametrov, eto nedaleko“. Já doprovázím Mirka a jako průvodci s námi jedou direktor Igor a psovod Saša se psem Serejem. Jsme po chvíli vymrzlí na kost, ležet nebo sedět nehnutě ve člunu při ostrém studeném větru dvě hodiny je nadlidský výkon. Po dvou hodinách jízdy se zastavujeme na čaj u doktora, tak říkáme našemu kolegovi, který přijel pouze fotit. Bude bydlet v útulné dřevěné lovecké chatičce takzvané izbušce. Na rámu dveří jsou medvědí chlupy, neklamné znamení kdože tu hospodaří v lidské nepřítomnosti. Po asi 20 minutách už zase vyrážíme na cestu do našeho nového domova.
Přijíždíme už za šera. Je tu připravený jednoduchý stan, na dřevěné konstrukci pokrytý celtou. Uvnitř máme kamínka, která se dají roztopit do běla a během 20 min dokáží udělat ze stanu docela obstojnou saunu. Spát budeme na prostorném letišti vytvořeném z prken o různé tloušťce, takže je nutné malé polstrování. Jinak docela komfort. Jsme utahaní jak koťata a po skromné večeři jdeme do hajan a necháme si zdát o losech.
I snídaně je skromná, ale dobrá, hlavně hodně čaje, ať máme dost tekutin. Igor říká, že není dobré pít z řek. Ne snad proto, že jsou špinavé, ale proto, že zdejší voda neobsahuje žádné stopové prvky a prakticky pouze vyplaví potřebné minerály z těla. Jak říká Igor, když budete pít z řeky, budete mít nohy jako z gumy. A jde se lovit. Hned asi po 2 km je nám jasné, že lov zde nebude žádná hračka. Velmi vysoké a husté porosty klečovité břízy znemožňují jakýkoliv výhled a možnost pohybovat se potichu. Igor chce, abych vábil. Ale trochu si to představuje jako Hurvínek válku. Pokud chcete vábit losy, potřebujete správný čas a dobré místo, kde máte rozhled. Samozřejmě je také důležité, aby tam také někde byl los. Nejlépe je ráno a večer a my chodili pouze přes den. Psovod Saša tomu moc nevěřil a tak si během vábení nerušeně ořezával klacek, že to bylo slyšet až do Moskvy. Serej při každém tónu kňučel, a tak jsem po pár marných pokusech rezignoval a podřídil se lovu se psem.
Saša se naprosto výhradně spoléhá na vynikající nos Sereje. Vůbec nekoukal, kam jde sám a nechal se táhnout psem. Asi po 3 km nacházím svůj první losí shoz a jsme s Mirkem ohromeni jeho velikostí a hmotností. Snažím se trochu prosadit jako průvodce a tlačím nás na vyvýšená místa, abysme měli rozhled po krajině. Je to neuvěřitelné, ale na obrovských vřesovištích táhnoucími se kilometry a kilometry do dálky nevidíme ani živáčka. Jediným zástupcem fauny, který nám dělá doprovod, jsou všudypřítomní ořešáci. Ale jací. Tady na Sibiři je opravdu „vsjo balšoje“'.
Máme za sebou asi 10 km pochodu a vcházíme do modřínového lesa. Když vtom se Serej zastavuje a nabírá vítr. A už je vidíme, asi 70 m před námi kluše majestátně losice s losíčetem. Býk u ní ale není. Další tři dny neuvidíme ani chlup. Zvláštní, v této době by měla říje probíhat v plném proudu. Nenacházíme ani pobytová znamení jako jsou výtluky a hrabánky, které si los dělá stejně jako srnec nebo daněk. Jdeme dál a až do konce dne nevidíme ani živáčka. Takto se nám daří další dva dny. Jsme trochu frustrováni, ale i tak se snažíme udržet si dobrou náladu a snažíme se vše brát s humorem.
Musím podotknout, že je nezvyklé teplo a téměř neustále prší. Věci máme tak promočené, že nestačí přes noc ani uschnout u našich kamínek, které krmíme krásným sibiřským modřínem. Má úžasnou výhřevnost. Je velmi bohatý na pryskyřici a díky svému pomalému růst ve zdejších drsných podmínkách je také velmi tvrdý. V zimě zde dosahují teploty běžně -50 C°. A sněhová pokrývka i 3 m. Nemáme čerstvé maso, a tak se spoléháme na ryby. Mirek není rybář, Saša nemá prut, a tak se starám o ryby já.
Po třech dnech bezvýsledného pátrání po losech přejíždíme asi 30 km do jiné slibné oblasti. Ráno napadl sníh a my budeme mít trochu lehčí práci při obeznávání stop. Přicházíme na stopu losa, je úplně čerstvá. Posíláme samotného Sašu se psem, aby prozkoumal situaci. Vrací se, je to asi čtyř až pětiletý býk, dobrá trofej, takže jdeme. Jsme velmi blízko, dokonce i my slyšíme lámání, Saša vypouští psa. Napětí je obrovské, máme za sebou bezmála 100 km pochodů v extrémních podmínkách a jsme blízko u cíle. Serej běhá sem a tam, ale losa nestaví, ani ho nenabere do větru. Záhada, zmizel jako pára nad hrncem.
Asi po pěti minutách náhle slyšíme klepání jako na valchu. To je přece tetřev! To není možné, teď na podzim. A ozývají se hned tři. Není los, bude tetřev. Míra čeká na místě a já se vydávám ulovit alespoň záběry tokajících tetřevů. Dva sedící na zemi jsem si zradil, ale k fešákovi tokajícímu na olši jsem se zhruba po deseti minutách dostal na 50 m. Nádhera a neopakovatelný pocit štěstí.
Jsme ale lovci a už čtyři dny jíme ryby, chléb a rýži. Zezadu přicházejí Míra s Igorem. Igor má obavy ze zrazení tetřeva, a tak nechává Míru střílet na vzdálenost poté dálkoměrem změřenou na 120 m. Nějak si nerozumějí, Míra pochopil, že má střílet na hlavu, aby nepoškodil zvěřinu. Ale trefte se na 120 m. Já jsem pod hlušcem a točím vše na kameru. Hlušec po ráně pouze stáhnul tatrč a překvapeně kouká. Po druhé ráně je ale vše v pořádku. Všechno je relativní. Je spousta lovců, kteří platí nemalé finanční prostředky za možnost ulovení tetřeva za účelem preparace. My máme ale hlad a tak končí tento nádherný asi 5 kg vážící opeřenec v hrnci. Nedělá ostudu své přezdívce kamenáč a i po čtyřech hodinách vaření je jeho maso jako křemen. Ale ta polévka, jedna báseň. Večer po příjezdu se mi daří ulovit ještě dva 70 cm dlouhé lenoky, a tak bude královská večeře.
Další den Igor odjíždí a my zůstáváme přes den bez lodi v našem kempu a jen z povinnosti procházíme dostupný úsek, který jsme už znali nazpaměť. Zase nic. Vracíme se dříve než obvykle a slyšíme člun. Martin má úsměv od ucha k uchu. Střelil losa. U plecháčku horkého čaje nám přešťastný Martin vypravuje zážitky z lovu. Hned druhý den po příjezdu se vyšplhali na jednu z hor a po asi 10 minutách rozpoznává Martin ve spektivu velkého kapitálního býka. Vzdušnou čarou kilometr, ve skutečnosti čtyřhodinový pochod. Dobrý vítr je to nejdůležitější. S notnou dávkou loveckého umu a špetkou loveckého štěstí se jim podařilo ulovit kapitálního býka. Celé dva dny potřebovali k transportu trofeje a zvěřiny do tábora. Potvrdilo se to, co jsem říkal Sašovi už od začátku. Musíme být výš a pozorovat cíleně krajinu.
Hned druhý den prosazuji nekompromisně tuto taktiku. Rozdělujeme se, Mirek zůstává dole s vysílačkou, a my šplháme asi 500 m do kopce skrze klečovitou limbu. Igorovi a Sašovi je hej. Přidržují se oběma rukama větví, ale já mám stativ a kameru, dobrých 10 kg v ruce. Zvládl jsem to a po 30 minutách sprintu do kopce usedám naprosto splavený a kochám se obrovským kaňonem pode mnou. Unešen tou nádherou málem zapomínám, proč jsem tady. Kamera má dobrý zoom, a tak systematicky prohledávám krajinu a nesčetná ramena pode mnou. Světe zboř se, po 10 minutách vytahuje asi 1500 m pode mnou obrovský losí býk a přeplavává řeku na náš břeh. Téměř utíkám k Mírovi a pln naděje volám chlapy s vysílačkou. Přichází Igor, Saša nám bude dávat echo shora. Jdeme směrem předpokládaného stanoviště býka. Po třech hodinách pochodu, kdy se Igor prakticky celý vykoupal, když ho Serej stáhnul do vody, nabírá Serej vítr. Je to jasné, něco tam je. Igor nechce pouštět psa, protože neví, zda to není losice. Pak jde ale najednou všechno velmi rychle, asi 60 m před námi se objevuje obrovský býk, kterému je bohužel díky neproniknutelné vegetaci vidět pouze obrovské lopaty dělící se na přední a zadní, typický znak zdejších losů. Los už o nás ví a bohužel pro nás utíká zadkem k nám. Igor je tak překvapen, že zapomněl pustit psa a pouští ho až na Mirkův popud. Bohužel pár drahocenných vteřin pozdě. Los má již náskok minimálně 200 m. Slyšíme, jak ho Serej asi 300 metrů od nás staví. Jarmila Kratochvílová by nám nestačila, jak jsme skákali přes keře a padlé kmeny. Los je ale asi zkušený harcovník a nedá se stavět do nekonečna. Stále se přemisťuje, až nám zmizí z doslechu.
Asi po 10 minutách přibíhá úplně mokrý Serej, známka toho, že šel los přes řeku. Tam je sebelepší pes, pokud je sám, bez šance. Škoda, že nemáme dva psy jako ostatní. Naše nálada je na bodu mrazu. Procházíme krajinu a konečně nacházíme první známky říje. Obrovské hrabánky o průměru 2 m silně páchnoucí močí říjného býka. Sem se vrátíme. Druhý den má ale Igor jiný plán, přemisťujeme celý náš tábor asi 40 km po proudu nahoru. Je mu jasné, že díky teplému počasí a vysokému stavu řek se losi drží ještě hodně vysoko v horách a na obrovských ostrovech.
Výběr nového místa se ukazuje správným rozhodnutím. Serej asi po hodinovém pochodu staví na břehu řeky obrovskou losici. My se vracíme ke člunu a opět zpět k losici, neboť se jí Serej nehodlá tak lehce vzdát. Natáčím úžasné záběry. Bohužel se nám nedaří psa oddělit od losice a oba utíkají neznámo kam. Jedeme za nimi na lodi a orientujeme se po hlase. Na jednom místě mě a Mirka vysazují, za psem se pouští už sami a my si krátíme volnou chvíli rybolovem. Když se trefíte do místa, kde jsou ryby, tak se vám podaří jako nám na 7 hodů ulovit 6 ryb. Obrovské lipany od 40 cm výš a jednoho lenoka. Stojí za zmínku, že lipani berou rotačku ve velikosti 3 a nejúspěšnější barva byla černá se žlutými puntíky. Díky honění Sereje nám došel benzín a my v dešti a temnotě, která nám jen tak tak umožňuje rozpoznávat padlé kmeny ve vodě a obrysy ostrovů, pádlujeme sice po proudu, ale podle GPS 17 km. Konečně jsme zdrávi v kempu a my si více, než kdy jindy uvědomujeme, jak malí a bezmocní jsme proti přírodě bez naší techniky a takzvané civilizace.
Další den vylézáme opět na kopec a po 30 minutách objevujeme dalšího býka s krávou. Igor naproti mému protestu volí variantu, která byla již od začátku odsouzená k neúspěchu. Posílá Sašu, aby nám losy natlačil. Byli od nás nějakých 300 m a terén byl dobrý. Jsem nazlobený a dávám to bez servítků najevo. Je mi také líto Míry, který také vše snáší velmi statečně. Pijeme čaj. A jdeme hledat jiného býka. Cestou zastavuje Serej opuštěné losí tele, maminka je někde za láskou.
Asi po dvouhodinovém pochodu Serej opět nabírá vítr. Jdu trochu dále od Mirka, abych mohl vše točit z lepší perspektivy. Serej zuří a štěká, pak vidím, jak Mirek bleskurychle míří a dává tři rány za sebou, jako by měl automat. Vtom za námi křičí Igor „Byk bolhoj!“.' Mirek znovu míří, ale byla to nepřesná rána přes spoustu větví. Dohromady tam byli tři býci, což nasvědčuje tomu, že říje ještě nepropukla v plném proudu. Na Mirka vyběhl bohužel nejmenší z té party, ale po takové anabázi jsme šťastni i za tohoto losa. Všichni se radostí objímáme a při předávání je na Mirkovi vidět dojetí. Dokázali jsme to.
Po fotografování a natáčení se ihned dáváme všichni do práce. Igor jde pro člun asi 5 km a my stahujeme deku na preparaci a bouráme zvěřinu. Igor se vrací až za úplné tmy, takže odnášíme pouze deku a hlavu. Celá hlava i s dekou váží určitě přes 50 kg. Střídám se se Sašou. Mirek nese stativ kameru a kulovnici a máme toho všichni dost.
Po příjezdu do kempu nás čekalo malé překvapení. Měli jsme návštěvu. Medvěda očividně zaujal náš box s potravinami a velmi precizně ho rozštípal. Bylo úžasné vidět, s jakým citem si rozbalil dvě tabulky čokolády. Papír byl téměř nepoškozený. S naším stanem si ale nepočínal tak jemně a prošel jím skrz, jako by se nechumelilo. Naštěstí ho naše věci moc nezajímaly a můj spacák a Mirkův batoh ležely jen pár metrů za stanem. Zašili jsme stan a večer panuje skvělá nálada. Já připravuji medailonky z pravé losí svíčkové. Po masovém půstu jsme měli všichni pocit, že jsme nic lepšího nejedli. Mimochodem, každá měří asi tak půl metru a váží 3 kg. Nacpali jsme se a krásně se nám usíná.
Druhý den se vrací Igor se Sašou pro maso a my lenošíme a pečeme maso. Vtom Míra nastražil uši a povídá, to je Serej. Vybíháme ze stanu a opravdu. Tenhle úžasný pes nám přihnal až ke stanu losí tele. Dárek na rozloučenou. Po příjezdu Igora a Saši balíme a vracíme se do hlavního kempu, kde na nás již čekají Iva, Martin a David. Všichni září a my se jdeme podívat na důvod. Iva ulovila dva obrovské losy, David jednoho super kapitálního a jednoho na maso. Je zde také nádherný los a sob od Karla, který to jel zkusit ještě na medvěda. Jaromír a Ada také ještě lovili. Oba také ulovili kapitální losy. Na vyprávění všech historek bych ale potřeboval plno dalších stránek.
Za zmínku ale stojí ještě jeden Karlův úlovek. Losí býk starší 15 let s abnormální trofejí. Karel je holt klikař a my mu to všichni ze srdce přáli. Ulovil tedy dva kapitální losy a kapitálního soba. Byl králem výpravy. Celkem jsme ulovili v sedmi lidech 11 losů a 1 soba, což byl výsledek, jaký se zde ještě nikomu nepodařil. Všichni jsme byli nadmíru spokojeni a musím v neposlední řadě pochválit loveckou kancelář FRANC R&I s.r.o.vedenou Ivou Francovou, která má vše opravdu skvěle zorganizované. S kempem jsme se rozloučili po jednom dni klidu a vyrazili zpět do civilizace. Pokud máte zájem podívat se na vlastní oči, jak to všechno bylo, podívejte se na náš film „Po loveckých stezkách - Lov losa v Magadanu“. Byl to jistě nejen pro mě zážitek, na jaký se v životě nezapomíná. I vám přeji, abyste mohli alespoň jednou v životě zažít takové dobrodružství jako naše parta.
Petr JOO