O dvou věcech je naše „silvestrovská“ soudnička. První je skutečnost, že v některých mysliveckých sdruženích je zvykem udělat si v poslední den starého roku malý hon – „klepačku“ – a pak se s odcházejícím letopočtem společně, i s manželkami, rozloučit na velkorysé poslední leči. Druhou je pak skutečnost, že okresní myslivecké spolky nemají prakticky žádné pravomoci směrem k místním mysliveckým sdružením. Stručně řečeno: zjistí-li jednatel OMSu, že v některém sdružení natvrdo porušují předpisy, pak jediné, co s tím může udělat, je „žalovat“ na ně státní správě myslivosti nebo rovnou policii. Což, přiznejme si, není ideální cesta k nápravě …
SILVESTROVSKÝ HON
Jednatel okresního mysliveckého spolku Ludva byl překvapen pozvánkou na hon od Mysliveckého sdružení Pohoda. Jednak proto, že se konal na Silvestra, a jednak proto, že právě s tímhle sdružením byly v rámci okresu občas problémy, tedy spíše „nepohoda“. Nicméně pozvánka na hon je vždycky lákavá. A když navíc žena souhlasila, aby poslední večer roku strávili jednou místo u trapné televize ve společnosti veselých myslivců, svou účast potvrdil. A už se docela těšil …
***
Přišlo očekávané ráno a Ludva se ocitl mezi natěšenými myslivci na klubovně Mysliveckého sdružení Pohoda. Stisky rukou, vítání a představování, horká polévka a k ní – k jeho překvapení – sem tam pivo a dokonce i „panáček“. Jako host nechtěl hned něco kritizovat, ostatně třeba jsou to honci a to by ještě dokázal zamhouřit oko. Ale brzy zjistil, že to nebyli jen honci. „To se tady nebojíte, že by mohla přijet kontrola?“ zeptal se nenápadně souseda, který právě postavil na stůl prázdný půllitr. „Kdepak,“ odtušil bezelstně tázaný, „my máme ve sdružení zástupce okresního policejní náčelníka a ten to jistí.“ „No,“ pomyslel si Ludva, „to jsem zvědav, co mě všechno dneska čeká.“ A šlo se na nástup. V pohodě …
Myslivecký hospodář a předseda mysliveckého sdružení se postavili proti jakž takž srovnaným řadám účastníků honu, bez ohledu na důvod jejich přítomnosti, a trubač spustil „Vítáme vás“. Zrovna dvakrát mu to nešlo, tak k němu předseda, ještě před oslovením zúčastněných, poznamenal: „Chce to lepší nátisk, Venco, příště si dej o Kozla víc!“ s narážkou na v místě čepované pivo. Pak všechny přivítal a mimo jiné konstatoval, že kontrola dokladů je zbytečná, protože se jedná o poslední hon sezóny, v níž už byli jistě všichni kontrolováni mockrát. „No nazdar,“ řekl si jen v duchu Ludva. Když dostal slovo hospodář, mimo jiné pravil: „Loví se bažant kohout, zajíc a škodná podle zákona.“ „Ten zákon bych chtěl vidět,“ pokračoval ve svém vnitřním monologu Ludva a v monologu pokračoval i místní funkcionář: „Možná narazíme v třetí leči i na černou, tak breneky a neváhejte. Ale pamatujte – střílí se sele a lončák! Lončák tak maximálně do výše pasu,“ názorně předvedl za obveselení přítomných, jak velký „lončák“ je ještě povolen. „Jo – při zastupování se už střílí, tak nabijte,“ dodal. A po společném „Lovu zdar“ se šlo do první leče.
Závodčí Ludvova křídla, ten šel jako čtvrtý v řadě, nasadil ostré tempo, takže měl co dělat, aby neztratil v nepřehledném terénu místního střelce před sebou a toho za sebou musel proti zvyklostem pustit z hlavy. Byl ale taky místní, tak snad věděl, kudy se tu vedou hony. Když na dostřel jeho „předsouseda“ vyletěl z leče bažant a vzápětí vyrazil i zajíc, které tam zvedl pes – jak později zjistil bez zkoušek a nedocvičený, co se utrhl z řady honců, kteří ještě nevyrazili, poznamenal: „Neříkal hospodář, že při zastupování už můžem střílet?“ „To říkal,“ obrátil se k němu střelec nestřelec, „ale viděls ten fofr, jak letěli? Kdo to má trefovat? Já střílím drobnou radši v prudkým sedu.“ Na to už Ludva neměl odpověď, jen zíral, jak ještě daleko před jejich závodčím opouští leč drobná zvěř, vyháněná sólem dychtivého, leč „nedostudovaného“ ohaře.
Za chvíli byla leč obstoupena a do „zvěřeprázdného“ lesa vyrazili honci se zbylými psy – a s nimi se objevil i jeho „zadní“ soused, který oproti Ludvovu očekávání přece jen trochu bloudil.Jak nenápadným vyptáváním u svačiny později Ludva zjistil, bez zkoušek tu psů bylo víc a tak těch, co se počítají podle zákona, nebylo dost, aby se hon s tolika střelci mohl vůbec konat. Ale to byla jen jedna malá ze všech těch pih na kráse silvestrovského honu. A šlo se na další leč.
V té jeho křídlo protínalo malou horskou vesnici s domky a chalupami rozhozenými na stráních údolí, kterým procházeli. Závodčí, jemuž hospodář vytkl vzhledem k „přetržení“ řady v první leči ostré tempo, se teď dotčeně naschvál loudal – a tak střelci postupující za Ludvou se sešli a v trojici při pomalé chůzi živě diskutovali o sexuální minulosti některých místních žen, jeden si dokonce zapálil cigaretu. Ovšem ve chvíli, kdy osamocený zajíc přesadil cestu, po které postupovali, strhl z ramene tam odloženou kozlici a hodil po něm ránu – a hned tupl. Zpožděné broky zajíci neublížily, za to zacinkaly o plot jedné z chalup, z které se vyřítil její rozčilený – pochopitelně – obyvatel a spustil: „Nejste úplně blbý? Střílet mezi barákama?“ „Ublížili sme ti snad, strejdo?“ ozval se neúspěšný střelec. „Ale mohli ste! A běhaj tu děti …“ „Já žádný nevidím, tak nám polib zadky!“ ukončil diskusi účastník honu, který tímto způsobem jistě zdvihl prestiž české myslivosti. „Já vám dám zadky, budu si na vás stěžovat,“ hrozil za nimi ještě postižený a Ludva se jen styděl, ale pořád měl pocit, že jako host by neměl místní moc kritizovat. A došlo se na svačinu.
Při ní si střelci dávali bez zábran lahvové pivo a čaj s rumem a honci si notně nahýbali z litrovky slivovice. Jejich vedoucí zatím pilně sepisoval přestupky pro večerní myslivecký soud – nevybitá dvojka zavěšená na větvi; poznámka jednoho střelce, že „ten pes má uši jak plácačky na mouchy“; rány padající v minulé leči po jejím odtroubení a další „drobnosti“. „Ještě by mohl připsat, že jdeme s ohaři na prasata,“ pomyslel si opět Ludva, protože další leč se podle pokynů mysliveckého hospodáře změnila v regulérní naháňku na černou. A tak se šlo na divočáky. V pohodě …
A šlo se úspěšně. Dočkal se i Ludva. Nejdřív na něj vyrazil z leče nejméně stokilový kňour. Pochopitelně nestřílel – ke zděšení sousedů: „Střílej! Co blázníš?! Neváhej!“ ozývalo se ze všech stran a vzápětí padaly rány. Na štěstí pro divočáka nebyl v „prudkém sedu“ a snadno unikl. Pak šli na Ludvu opravdoví, alespoň podle vzhledu, lončáci – na jednoho střílel, ten výrazně značil, ale odběhl. Ovšem silně barvil a tak se vydali s předsedou sdružení a jeho jezevčíkem na dosled. Bez ohledu na to, že leč pokračovala, ale budiž … Pejsek pracoval pěkně a oba se soustředili na sledování stále početných kapek barvy, až se ocitli před pásem hustě prorostlých mladých boroviček. Vůdce-předseda se zarazil, rozhlédl a zadržel jezevčíka. „Sakra, sakra,“ mumlal si pro sebe, „kdepak to jsme, tady to nějak neznám …“ Pak se obrátil k Ludvovi: „Hele, jednateli, vobávám se, že už jsme u sousedů, nějak jsem tu zakufroval. Musíme se vrátit.“ „To snad ne, předsedo,“ poprvé se vzepřel Ludva, „vsadil bych se, že lončák leží v týhle houštině. Tak zavolej sousedům, ať o nás vědí.“ „To bych na ně musel mít telefon …,“ namítl zbloudivší předseda mysliveckého sdružení Pohoda.
Vzápětí s houštiny vyběhli dva divočáci v mysliveckých kloboučcích, postavili se na zadní běhy, začali troubit Dykův signál „Konec honu“ – a Ludva se probudil.
***
Nevím, jaké má kdo zkušenosti z honů a naháněk u nejrůznějších mysliveckých sdružení a spolků, ale jsem přesvědčen, že snad jen troubící divočáci jsou trošku nadsazeni, jinak se vše uvedené dá vidět a slyšet – a ne zas tak úplně výjimečně. Bohužel …
Ludva po svém divokém snu jednatele okresního mysliveckého spolku trochu váhal, zda se ze silvestrovského honu raději neomluvit. Nakonec ale jel – a co tam zažil, ví jen on sám. Stejně jako si každý sám musí udělat závěry z předchozích řádků.
Na závěr dnes místo poučení přání: všem čtenářům do Nového roku 2011 zdraví, štěstí a hodně hezkých mysliveckých zážitků (pokud možno jiných než na našem silvestrovském honě).
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 2 (vymezení pojmů), § 35 (myslivecký hospodář), § 43 (dohledávka zvěře), § 44 (používání loveckých psů a loveckých dravců) a § 45 (zakázané způsoby lovu) zákona o myslivosti, § 28 (oprávnění držitelů zbrojních průkazů) a § 29 (povinnosti držitele zbrojního průkazu) zákona o zbraních a střelivu, § 16 (počty loveckých psů pro společné hony) vyhlášky č. 244/2002 Sb., § 1 (doby lovu jednotlivých druhů zvěře) vyhlášky č. 245/2002 Sb., myslivecký řád.
Na motivy mnoha skutečných případů připravil Jaroslav Šprongl.