Prase divoké (Sus crofa) jako náš původní druh je pro mnoho myslivců nejatraktivnější zvěří v honitbě, a to nejen kvůli kvalitní zvěřině, ale především pro svou chytrost a nedostižnost. Černá zvěř je v současnosti rozšířená na většině území našeho státu a její populační růst se stává nezvladatelným.
Za dob Marie Terezie, kdy výskyt černé zvěře byl doprovázen značnými škodami na zemědělských plodinách a kulturách, bylo vydáno nařízení na uzavření černé zvěře do obor, což potvrzuje i patent vydaný roku 1786 císařem Josefem II. Od 18. století bylo tedy prase divoké téměř ve volné přírodě vyhubené a bylo považováno za škodnou zvěř. Toto opatření vydrželo až do 2. světové války, kdy vlivem poškození oborních plotů a nedostatkem finančních prostředků na další správu obor, unikla černá zvěř do volné honitby. Zde se poměrně rychle přizpůsobovala přírodním podmínkám a rozšiřovala se do dalších oblastí.
V posledních 20. letech se početní stav prasete divokého značně zvýšil. Vycházíme-li z údajů Českého statistického úřadu o počtech ulovených kusů černé zvěře, pak za posledních 20 let se lov více než zdvojnásobil. Do celkové sumy ulovené černé zvěře se zahrnují seleta, lončáci, kňouři a bachyně. Při použití statistické analýzy časové řady neperiodické jsou zdrojovými daty lovy černé zvěře v jednotlivých letech v intervalu od roku 1989 do roku 2008. Vzhledem k rozdílné metodice sčítání zvěře se s jarními kmenovými stavy nepočítalo.
Z výsledků vyplývá, že průměrný lov černé zvěře je 68 570 kusů za rok a průměrný absolutní přírůstek pak činí 4784,5 kusů za rok. Průměrná relativní roční změna lovu černé zvěře je 9,6 %. Z výpočtů druhé absolutní diference vychází nepatrné zrychlení změn hodnot lovu černé zvěře. Nejvýrazněji vzrostl lov roku 2007, a to o 102,1 %. Naproti tomu největší pokles lovu černé zvěře připadá na rok 2006, kdy lov poklesl o 40,5 %. Meziroční zvýšení lovu prasete divokého připadá na roky 1990, 1994, 1996, 1997, 1998, 1999, 2001, 2002, 2007 a 2008. V ostatních letech se lov snížil (viz. připojenátabulka).
Příčiny takovýchto kolísavých hodnot je těžké vysvětlit. Faktorů, působících na černou zvěř je mnoho, například přírodní a klimatické podmínky, potrava, klid v lesích, choroby a v neposlední řadě i hospodaření myslivců. S pomocí tříletého prostého klouzavého průměru se namodelovala trendová složka, která nahradila řadu původních skutečných lovů řadou vypočtených klouzavých průměrů. Z grafu je pak zřejmé, že trend vývoje lovu černé zvěře je rostoucí. S tím souvisí i vzrůstající počet černé zvěře v honitbách a nutnost jejího tlumení.
Wolf (1995) upozorňuje na důležitost úpravy poměru pohlaví na 1:1, případně preferovat spíše samčí zvěř (kňoury) a upravit poměr pohlaví na 1,2 – 1,5:1, což je pro volné honitby maximum. Velmi důležité je dbát na zodpovědný odstřel a udržovat vhodné zastoupení věku a pohlaví v kmenové struktuře. Samozřejmostí je sanitární odstřel pro zachování kvalitní a zdravé populace prasete divokého. Wolf (1995) doporučuje ulovit 70 - 80 % ze stavu selat a po jejich přechodu do stavu lončáků z jejich stavu ulovit minimálně 50 %.
Důvody rychlého rozrůstání se populace prasete divokého je nutné hledat v jeho způsobu života a v působení antropogenních vlivů. Přetvářením přírodního prostředí na kulturní krajinu se zmenšuje životní prostředí černé zvěře a při vyšší koncentraci lidí ve dne v lesích se z původně denní zvěře stala zvěř noční. V noci pak vyhledávají potravu a mohou působit závažné škody na zemědělských kulturách a plodinách. Bohatý a vydatný žír dodává černé zvěři nadmíru energie a urychluje pohlavní dospívání selat.
Vlivem špatného zásahu do populační struktury černé zvěře, kdy v tlupě chybí dospělé bachyně a silní kňouři, se na reprodukci podílejí starší selata a lončáci. Vzhledem k neexistenci přirozeného nepřítele prasete divokého se daří populaci jen velmi obtížně tlumit.
Ze zemědělských plodin prasata nejvíce vyhledávají obilniny, brambory, kukuřici, řepku ap. Tyto plodiny jsou ohrožené prakticky od jara od zasetí do podzimu do sklizně. K druhotnému poškozování může docházet v důsledku nedokonalého sklizení prvotní plodiny. Jedná se hlavně o brambory a kukuřici, kdy tyto jsou zaorány zpět do půdy a přesety novou kulturou. Tím dochází k vyrývání původní plodiny prasaty a přerývání pole. Obdobné je to i s vyhledáváním hrabošů a lesních škůdců v půdě, čímž brání jejich přemnožení. Ovšem zatímco v lese je tato činnost žádoucí, tak na loukách zemědělsky využívaných je to spíše na obtíž. Většinou ale škody nejsou nijak závažné a rozrytou louku lze dát poměrně snadno do původního stavu ruční prací či použitím mulčovacího zařízení, egalizátoru (Hespeler, 2007) nebo jiného zemědělského zařízení.
Škody, které působí černá zvěř, musí řešit jak vlastníci honebních pozemků, tak i jejich nájemci či uživatelé honitby. Zákon číslo 449/2001 Sb.,o myslivosti v platném znění, nevymezuje přesně míru zodpovědnosti, s jakou by měl vlastník pozemku a uživatel honitby (myslivci) předcházet škodám způsobených zvěří. Předpokládá se, že obě strany po vzájemné dohodě budou činit přiměřená opatření k zabránění škod způsobených zvěří, tak jak jim ukládá zákon. Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby.
Pokud již ale nějaké škody vzniknou, je důležité je operativně řešit a konstruktivně jednat s poškozeným vlastníkem honitby. V praxi se uplatňuje určitá hierarchie odškodnění. Nejprve se daná situace řeší uvedením do původního stavu poškozené věci. To zajišťují myslivci vlastní prací s případnou pomocí vlastníka honitby. Dalším možným odškodněním je naturální dávka, například v podobě zvěřiny. Jako poslední možností je finanční kompenzace. Toto řeší rovněž zákon o myslivosti v § 52, kdy uživatel honitby je povinen hradit škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech; dále škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř. Vykonává-li právo myslivosti sdružení, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně.
Z §54 vyplývá, že se nehradí škody způsobené zvěří na nehonebních pozemcích, na vinné révě neošetřené proti škodám působeným zvěří, na neoplocených květinových školkách nebo zahradách ovocných a zelinářských, na stromořadích a stromech jednotlivě rostoucích, jakož i na vysokocenných plodinách. Nehradí se rovněž škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách nesklizených v agrotechnických lhůtách a dále škody na zemědělských plodinách uskladněných na honebních pozemcích, pokud osoba, která plodiny uskladnila, neprovedla zároveň opatření za účelem účinné ochrany proti škodám působeným zvěří.
Nárok na náhradu škody (§ 55) způsobené zvěří musí poškozený uplatnit u uživatele honitby do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech. Současně s uplatněním nároku na náhradu škody způsobené zvěří vyčíslí poškozený výši škody. Na polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.
Poškozený a uživatel honitby se mají o náhradě škody způsobené zvěří dohodnout. Pokud uživatel nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody, může poškozený ve lhůtě 1 měsíce uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu. Pokud nejsou veškeré lhůty dodrženy, pak nárok na odškodnění zaniká.
Účinná prevence škod působených zvěří na zemědělských kulturách jsou zásadní myslivecká opatření. Je mnoho způsobů ochrany, ale ne vždy a všude jsou účinné. Proto záleží na zemědělcích a myslivcích, jak danou situaci budou společně řešit.
Z méně nákladných opatření je možné uvést zradidla. Stačí zavěšený lesklý, šustivý materiál na šikmých tyčích kolem pole nebo umístit „strašáky“ do pole. Bohužel toto není příliš účinné, a tak se optická zradidla kombinují s akustickými jako jsou zavěšené plechovky, kovové plíšky ap. Používají se i simulované výstřely nebo různé zvuky z elektronického zařízení, ale i na toto si prase brzy zvykne. Klopýtadla zhotovená z drátu a opatřená akustickými zradidly, které se na drát navazují a při každém zavadění o drát vydávají zvuk se dávají na ochozy nebo do ekotonu. Z pachových zradidel se často používají lidské vlasy upevněné v síťce a navázané kolem pole jako levná alternativa chemických repelentů. Ty jsou neustále ve vývoji a známé repelenty se podobají lidskému potu. V praxi se osvědčil repelentní přípravek Hukinol, ale pokud se nanáší jen na hadříky, je jeho účinnost 7 – 10 dní. Pachové ohradníky Hagopur ve formě pěny vydrží až 3 - 4 měsíce. Ideálním řešením by bylo oplocení inkriminovaných lokalit, ale to je reálně neproveditelné. Hespeler upozorňuje na používání elektrických ohradníků, které se osvědčily v Německu jako nejlepší řešení. Na druhou stranu, náklady na provoz a údržbu ohradníku nejsou zanedbatelné, a i když zákon ukládá činit taková opatření, aby zvěř nebyla zraňována, jsou známy případy úhynu zvěře na tomto ohradníku.
Stejně jako myslivci mající možnost tlumit černou zvěř průběrným odstřelem, tak i zemědělci mají možnost snížit škody zvěří. Jednak je to výběrem lokality pro pěstování pro prasata atraktivních plodin co nejdále od lesa; jednak musí zajistit co nejdokonalejší sklizeň, aby na polích nezůstávaly zbytky; jednak musí eliminovat škody vhodnými osevními postupy; tvorbou biopásů a také by měli umožnit lov zvěře, například v kukuřici vynechat jeden řádek za určitý počet řádků nebo nechat pruh v poli bez osetí. Ukazuje se, že různé hybridy kukuřice jsou pro prase divoké více či méně atraktivní a z tohoto faktu je třeba dále vycházet při výsevu kukuřice v exponovaných lokalitách.
Za alternativu žíru na polích lze považovat odváděcí přikrmování. Černá zvěř se přivede na krmeliště, kde se musí k žíru dobývat, a to co nejdéle. Osvědčilo se nám použití duté klády, do níž se vpravilo krmivo, a ta se ještě přikryla kameny, také pomohou děrované sudy, dřevěné palety, klády vedle sebe. Při vhodném umístění to v přírodě vypadá esteticky a většinou se jiná zvěř než černá ke krmivu nedostane. Dále se klasy kukuřice zakopávaly do země. V moderní době se již využívají plně automatická krmná zařízení s dávkováním krmiva pro zvěř, většinou dvakrát za den.
Přikrmovat by se mělo jadrnou nebo dužnatou potravou. Wolf (1995) při přikrmování nedoporučuje živočišné krmivo, neboť toto si zvěř zajistí sama v půdě. Samozřejmostí je zachování klidu na krmelišti i kolem krmeliště. Minimálně 200 m od tohoto místa se zvěř neloví.
Dalším způsobem přikrmování je zřízení mysliveckého políčka. Na trhu jsou k dostání různé směsi na osetí speciálně pro zvěřní políčka. Políčko by mělo být oplocené a poskytovat plodiny dříve nebo ve stejnou dobu jako je tomu na zemědělských polích.
Pro kontrolu a zlepšení mysliveckého hospodaření s černou zvěří se ke krmelišti mohou nainstalovat fotopasti, a tím lépe sledovat pohyb černé zvěře v honitbě.
Prase divoké patří k volné přírodě a je nutné účelně a zodpovědně myslivecky hospodařit s černou zvěří.
Ing.Mgr. Aneta FECHTNEROVÁ
Katedra ekonomiky a řízení lesního hospodářství
Fakulta lesnická a dřevařská
Česká zemědělská univerzita v Praze