Na přelomu září a října se pravidelně konají dvě velké akce, které si jsou blízké v celé řadě věcí. O obou se dá říci, že jsou ve své kategorii nejstarší, nejtěžší a asi také nejznámější a obě se týkají nebo týkaly myslivecké kynologie. Jedna je určena koním, u nás i ve světě je známá jako „Velká pardubická“ a její historii lze vysledovat až do roku 1836 k parforsním honům pořádaným na panství Oktaviána Kinského.
Druhá se týká plemen ohařů, nese jméno zakladatele moderní české kynologie a spoluzakladatele Československé myslivecké jednoty a všichni ji známe pod názvem Memoriál Karla Podhajského. Na Velké pardubické musí koně a jejich jezdci, kteří chtějí uspět, překonat 31 různě těžkých překážek. Na Memoriálu Karla Podhajského čeká na psy a jejich vůdce 28 disciplin, které je třeba splnit. V obou případech platí, že i největší favorit může klopýtnout na nejlehčí překážce nebo disciplině a že k vítězství je mimo perfektní přípravy třeba mít i trochu štěstí.
“Memoriál Karla Podhajského bývá přirovnáván k Velké pardubické. Je stejně těžký a jen se na něj kvalifikovat, je velký úspěch. “Miroslav Matějka
Velká pardubická má, jak z názvu vyplývá, své stabilní místo. Memoriál Karla Podhajského „putuje“ po celé České republice a v době Československa se konal i u našich slovenských kolegů. Letošní, v pořadí 72. ročník, pořádal OMS Břeclav a praktického zabezpečení se ujal Lesní závod Židlochovice. Volba to byla určitě šťastná a velmi ovlivnila průběh celého memoriálu.
Roli nehrálo jen důstojné a k myslivosti a tedy i loveckým psům neodmyslitelně patřící prostředí zámku v Židlochovicích. Pozorná a pečlivá příprava byla viditelná na každém kroku. Organizační zabezpečení memoriálu bylo na vysoké profesionální úrovni a mělo „štábní kulturu“. Profesionalita je důležitá, v případě židlochovických byla ještě navýšena velkým zájmem o věc a vstřícným chováním pořadatelů vůči vůdcům, rozhodčím i koroně.
Přesto, že je memoriál uváděný jako dvoudenní akce rozložená do soboty a neděle, odehrává se celá řada důležitých věcí již v pátek. Pro vůdce je první zkouškou nervů losování, protože právě číslo losu může být velmi podstatné. Rozhoduje například o tom, kdo půjde ráno jako první odzkoušet studenou vodu nebo kdo bude zakončovat dva těžké dny fyzicky náročnou prací na velkém poli.
Korona je zvědavá, jaký typ práce na barvě při losování vůdci oznámí. Tentokrát vítězila opatrnost a 14 vůdců hlásilo své psy jako vodiče. Nervozitu vůdců zvyšovala dlouhá porada rozhodčích, která losování předcházela a posunula je do večerních hodin. Pravdou je, že zkušební řád lze vykládat různě. Ze strany rozhodčích je rozumnější se předem na všem domluvit, než řešit případnou rozdílnost názorů při hodnocení výkonu psů. Pravdou je i to, že čekání není nic příjemného. Zaznívaly obavy, zda k časovým prodlevám nebude docházet i při sobotním zahájení. To se většinou líbí koroně, ale vůdci i jejich psi přivítají, když se do honiteb dostanou co nejdříve.
Obavy byly zbytečné. Zahájení bylo krátké a místo zbytečně dlouhých proslovů navodilo slavnostní atmosféru krásné troubení. Byli představeni čestní hosté i sponzoři, byli představeni rozhodčí a byli představeni nejdůležitější aktéři akce - psi a jejich vůdci. Odjezd do honiteb byl výborně zorganizován a díky pomoci policie proběhl naprosto klidně. Zdánlivá drobnost, ale usnadnila situaci všem zúčastněným. Korona byla početná a aut opravdu hodně.
Vůdci s čísly losu 11-20 směřovali k obci Diváky, kde probíhaly lesní práce. Velký zájem korony tradičně přilákala ohrádka, kterou v sobotu sledovalo víc než 300 lidí. Pořadatelé s tím počítali a pomocí pásky vymezili dostatečně velký prostor. Všichni dobře viděli a psi nebyli rušeni. Výkony psů byly často ještě před vyhlášením známky odměněny spontánním potleskem. Po klidu na stanovišti se účastníci rozcházeli na jednotlivá pracoviště. Les byl čistý, bez podrostu, ale rozložený ve značně kopcovitém terénu. To vyhovovalo psům, kteří se například na vlečkách výborně orientovali. Méně spokojení byli vůdci, kterým zvláště barvy prověřily fyzickou kondici. Často zazníval terminus technicus „kotáry“. Úspěšnost psů na lesních disciplinách byla poměrně vysoká. Nejčastěji byly výkony hodnoceny známkou „4“. Koronu pobavila fenka, která v praxi ukázala, že rozhodčí mohou vědět, kde je chyba, mají ale problém ji prokázat. Z discipliny „vyhledávání zvěře v houštinách“ se většina psů po předepsaných pěti minutách práce vrací celkem udýchaná. Není na tom nic divného, protože houština je houština a rychlý pohyb v ní je i pro dobře fundované psy celkem náročný. Co říci na fenku, která se k vůdci vrací klidná, se zavřenou mordou a zjevně bez zrychleného tepu? Rozhodčí mohou mít podezření, že nehledala, ale zůstala někde tak zvaně „zašitá“. Pokud ji ale nevidí, mohou maximálně snižovat známku za méně prostorné hledání. Fenka podobný výkon zopakovala v rákosí. Tam už na ni rozhodčí dobře viděli a výsledkem byla známka „0“.
Vodní práce byly stejně jako na memoriálu Richarda Knolla pro řadu psů nepřekonatelným problémem. Ze sedmi neúspěšných psů jich šest „vypadlo“ právě tady. Důvodů je možné najít hned několik. Vstup do vody byl pozvolný a v praxi to znamenalo, že se pes, než mohl začít plavat, musel několik metrů brodit. Pro psy, zvyklé chodit do rybníka ze strmých hrází, se tak stala problémem ochota k práci na hluboké vodě. Přinášení kachny už zvěří nabuzeným psům potíže nedělalo. Složité to měli někteří startující i při práci v rákosí, a to zvláště v neděli, kdy situaci zhoršovaly vlny a do rákosu větrem nahnaná voda. Vrchní rozhodčí pan Matějka o rákosí řekl, že to je honební pozemek, že není podrostlé kopřivami, že v praxi musí pes pracovat i v tak náročném prostředí a že dobře připravený pes se s tím vyrovná.
Při dohledávce na malém poli házeli rozhodčí zvěř do suchých a dobře přehledných prostor. Cestou k nim ale museli psi přejít podmáčený bažinatý úsek, v kterém byly skryté suché ostrůvky. Problémem byl velký počet na ostrůvcích se skrývajících bažantů, které pes hledající pohozenou občas vystavoval a také zvedal. Ke chvále psů je třeba konstatovat, že se s přítomností pernaté vyrovnávali bez viditelných potíží. Celou práci na malém poli mohla korona dobře sledovat a každou skupinu psů také doprovázelo velké množství lidí.
Velké pole bylo zazvěřené tak, že z toho některý pes byl vyveden z míry. Podle MVDr Čestmíra Šrámka, který byl jedním z rozhodčích na velkém poli, bylo znát, který pes praxi v dobře zazvěřené honitbě má a kterému chybí. S výkony psů ale byli rozhodčí spokojeni. Odpovídalo tomu i bodové hodnocení, při kterém horší známka než “3” byla spíše výjimečná. Rozhodčí si pochvalovali, že zvěř mohli střílet tehdy, kdy ji potřebovali a smáli se tomu, že občas v zájmu psů vyhledávali méně zazvěřenou část jim přidělených prostor. Posuzování na velkém poli skončilo nezvykle brzy. Příčinu je možné hledat v množství zvěře, ve výkonech psů a také v tom, že padlo rozumné rozhodnutí nezpracovávat popisy prací jednotlivých psů. Zdůvodněné bylo tím, že MKP je všestrannou soutěží a výkon psů dostatečně vystihují známky, které se na rozdíl od trailů na této soutěži zadávají.
Sbor rozhodčích pracoval pod vedením Miroslava Matějky. Bylo vidět, že „šéfem“ je člověk, který různé memoriály zná z pohledu vůdce, rozhodčího i pořadatele. Korona občas rozhodčí chválila, občas na ně pískala a na závěr memoriálu jim docela srdečně zatleskala. Obecně je možné říci, že rozhodčí většinou posuzovali se snahou najít na práci psů to pěkné. Chyby se ale moc neodpouštěly a žádný pes nedoběhl v samých „čtyřkách“. Pravdou ale je, že se občas názor vůdce a rozhodčího na to co má či nemá být rozcházel a že k tomu nedocházelo jen tam, kde pes neuspěl. Ostrá slova ale nepadala a protest nebyl podán.
V sobotu ráno stálo před židlochovickým zámkem 20 vůdců se psy. Všichni určitě chtěli vyhrát, ale Memoriál Karla Podhajského je opravdu soutěží nadmíru těžkou. Úspěšně jej dokončilo 13 psů. Čtyři běželi v I. ceně, tři ve II. ceně a šest psů v III. ceně. Je pochopitelné, že neúspěšní vůdci byli zklamaní. Uvědomit si ale je třeba, že češští startující museli projít náročnou a někdy rozporuplnou kvalifikací a že pro leckteré z nás je naprosto nedosažitelná představa, že bychom dokázali připravit psa tak, aby se na MKP vůbec dostal. V každém případě i psi, kteří neuspěli, patří mezi elitu v ohařích v roce 2010.
Zajímavé bylo složení plemen. Na 72. Memoriálu Karla Podhajského startovalo 10 německých krátkorstých ohařů, 4 čeští fousci, 3 němečtí drátosrstí ohaři a po jednom zástupci měla plemena pointr, německý dlouhosrstý ohař a maďarský krátkosrstý ohař. Celkem 10 zástupců bylo z České republiky, 8 ze Slovenska a dva hosté přijeli z Polska.
Vítězkou 72. Memoriálu Karla Podhajského se stala fenka maďarského krátkosrstého ohaře Arany z Tišnovských revírů vedená Ing. Jiřím Indrou. Fenka předvedla stabilní výkon, získala I. cenu, 492 bodů, titul Všestranný vítěz 2010, čekatelství českého šampionátu práce CACT a ocenění za nejlepší pole. Elegantní fenka zaujala precizním a velmi chuťovým výkonem a také náruživostí, s kterou vykonávala i ty méně příjemné discipliny. Z dvojice vůdce a psa přímo vyzařovala souhra a bylo vidět, že lovecký pes může dělat s radostí a že máme vůdce, kteří umí své psy zvládnout a přitom je nezlomit. Vůdce fenky obdržel celou řadu cen od odstřelu jelena přes kulovnici až po krásný pohár, který vítězi věnoval ministr zemědělství Ing. Ivan Fuksa.
Druhé místo patřilo temperamentnímu a jiskrnému českému fouskovi. Vax z Těšínovských buků vedený Jaroslavem Mášou obdržel I. cenu, 478 bodů, ocenění za nejlepší les a čekatelství CACT. I Vax patří mezi chuťové psy a obdivuhodná je jeho fyzická kondice. Na konci memoriálu, kdy celá řada psů jevila znatelnou únavu, vypadal, že je ochotný si dát ještě jedno kolo a byl viditelně udivený, že na něm vůdce nechce žádnou práci.
Třetí místo si vybojoval německý krátkosrstý ohař Olli vom Delme Horst vedený panem Václavem Koldinským. Pes bežel v I. ceně, získal 476 bodů a čelatelství CACT. Připomenout je třeba, že třetí místo dvojice obsadila i na Memoriálu Richarda Knolla, což je určitě doklad o vyrovnaném výkonu.
Čtvrté místo rovněž v I. ceně s 456 body a res. CACT obsadila sympatická dvojice z Polska- fenka německého krátkosrstého ohaře Heder Moons Eyes a její vůdkyně Urszula Lichniak. Celkem se dařilo i druhému polskému zástupci, rovněž německému krátkosrstému ohaři Malomkozi Soma, kterého vedl Marek Pudelko. Pes sice skončil ve III. ceně, odnesl si ale vzácné ocenění za nejlepší vodní práci.
Nejlepší barvu předvedl Jago od Blatského potoka vedený Václavem Dvořákem. Pes pracoval jako hlasitý oznamovač a jeho výkon nebyl náhodný, protože stejně krásnou práci ukázal i na Memoriálu Richarda Knolla.
Jsou memoriály, které končí v pozdních večerních hodinách. Na 72. Memoriálu Karla Podhajského se výsledky vyhlašovaly před osmnáctou hodinou. Ceny byly rozdány, potleskem se poděkovalo rozhodčím, pořadatelům a také trubačské skupině Sekáči, která troubila tak, že leckomu stoupaly slzy do očí. Memoriál s neopakovatelnou atmosférou, sportovní koronou, kultivovanými vůdci a výbornými psy skončil. Jako památka po něm zůstane mezi ostatními vítězi vyryté a v propozicích všech následujících memoriálů uvedené jméno fenky Arany z Tišnovských revírů a také skutečnost, že maďarský krátkosrstý ohař po necelých čtyřiceti letech a po druhé v historii memoriálu vystoupil na stupeň nejvyšší.
Vladimíra TICHÁ, snímky Jan Tichý