Kdysi bylo samozřejmostí, že se druhý den po honu na drobnou zvěř uspořádala společná dohledávka. A po velkých honech často s docela slušným „výřadem“. Dnes už to taková samozřejmost není. Ono také po „procházce“, kde se střelí pět zajíců a dalších pět uteče před broky bez viditelného značení, to ani moc smysl nemá. Pořád ale jsou hony s většími výřady, kdy by dohledávka smysl naopak měla. A pokud ji nezorganizuje myslivecký hospodář (je to ze zákona jeho povinnost!), vezmou vše někdy do rukou „soukromníci“ …
TAJNÁ DOHLEDÁVKA
Starému Novákovi došly cigarety, a tak v neděli brzy ráno sedl na kolo, aby si pro ně dojel k benzinové pumpě, která ležela nedaleko od jeho vesnice.Vzal to zkratkou polní cestou, když ho zarazily střelné rány. „Hon chlopi snad včírom mali,“ pomyslel si, protože bezpečně poznal, že se střílí z brokovnice. Popojel ještě kousek přes horizont a spatřil vysokými travinami mezi starými ovocnými stromy pomalu v rozestupech postupovat čtyři postavy, dvě s puškami v pohotovosti ke střelbě, před kterými se v trávě míhali dva fouskové. Než stačil nějak zareagovat, zvedl se proti němu bažant a vzápětí padla rána. Bažant letěl dál, stejně jako broky, které zachrastily kousek od něj. „Hej, nestrélaj, nestrélaj, sú tu ludia!“ začal volat jakoby inspirován slavnou Švejkovou větou z první světové války a zuřivě mával. Čtveřice se zarazila a vylekaný cyklista ke střelcům a honcům pomalu dojel: „Hon snad bol, chlopi, včírom, nie?“ vyslovil po pozdravech nahlas svou první myšlenku.
„Včera hon, dneska dohledávka,“ odtušil Richard, zjevně šéf skupiny, „na to aj zákon máme.“ „A čo že vás tuná tak pomálu?“ „Hospodář to tak vydumal,“ už trochu netrpělivě odpovídal Richard, evidentně znepokojený přítomností zvědavce na kole, „dohledávat má každá partyja vo svojom rajoně.“ „A …,“ chtěl pokračovat v dotazech, konkrétně kolik toho dohledali, starý pán, ale byl nezdvořile přerušen. „Sbohom, strýko!“ ostře se rozloučil Richard a obrátil se k ostatním: „Tož pokračujme!“ A pokračovali.
+++
Ve dveřích benzínky se náš náruživý kuřák málem srazil s dvěma policisty, co se stavili pro malou svačinu. „Služba, služba?“ obrátil se na toho, kterého dobře znal, protože s ním ve vesnici téměř sousedil, a o němž věděl, že je také myslivcem: „A nemrzí ťa, Jóžin?“ „Tož někdy to na nedělu vyjde, co bych si stěžoval …“ pokrčil rameny oslovený. „No, já iba že ti to po honě vychádza, keď že tu dohledavku matě.“ „Počkejte – dohledávku? Podle hospodáře to za aké také trmácení ani nestojí … „Tak že to je?“ opáčil starý pán. A popsal strážcům zákona, co viděl, slyšel a zažil. A dodal: „Aby vám kto to v revíre nepytlačil!“ „Nepodíváme se na to?“ vmísil se do hovoru druhý policista:. „To by přece bylo vážně pytláctví.“ „Nebuď také hrr,“ krotil elán svého parťáka Jožin, „nejprv prozvoníme hospodáře, esli je tam nakonec přece jen neposlal …“ Jenže, jak zjistil vzápětí, neposlal. Tak na místo činu naopak poslal mysliveckého hospodáře Rudu, který měl cestou nabrat ještě Olina, mysliveckou stráž. „Raděj bych, aby si to vyříkali bez nás,“ poznamenal ještě k parťákovi, „to víš, zásah ve vlastním sdružení by mi ve vsi moc lásky nepřinesl …“ „Ty teď mluvíš jak nějakej justiční mafián – v rámci stability vašeho mysliveckýho sdružení přimhouříme voči nad pytlákama?“ „Hele, nechej těch špílců! Zatím jen víme, že tady pan Novák cosi asi viděl … Sjedem tam teda kouknout, co se seběhlo a seběhne. Ale to ti povídám – zatím jen kouknout! Říkáte na farských lukách, súsede?“ obrátil se ještě na oznamovatele podezřelého dění. „Tož tak,“ přikývl starý Novák a sedal na kolo.
+++
Otřískaná Niva byla už skoro za řadou našich dohledavačů, když ji teprve zaregistrovali, takže Ruda i Olin mohli vidět, jak Richard pálí – neúspěšně – po zajíci. „Takto teda ne!“ vyskočil rozčilený hospodář z auta: „Co to tu, chlapi, provádíte?“ „No,“ byl trochu zaražený šéf party, „bylo nám líto, kdyby tu nějaká zvěř po honě zbyla nebo se, postřelená, trápila …“ „Esli byl ten zajac, cos po něm šlehnul, postřelené, tak já jsem … já su …,“ hledal vhodný příměr, když mu jeden z honců pomohl: „Prity vumen?“ „Po, po, po, poctivej po, po, po, poslanec,“ přidal se s nápovědou druhý, který v rozčilení trochu zadrhával. „Ty kušuj,“ okřikl ho Richard a Ruda se na honce, který vlekl dva bažanty a dva zajíce, obrátil: „Hnedka to polož!“ „A když nepoložím?“ odsekl honec. Hospodář k němu přistoupil a sáhl po zvěři, honec ale udělal i s ní krok zpátky. Ruda se obrátil na Richarda: „Dyť je to eště teplé! Vy ste si prostě udělali soukromý hon – ale to je prachsprosté pytláctvo! A co je to vůbec za lidi, Ríšo? Dyť ani nepatří do sdružení!“ To už stál v rozčileném hloučku i myslivecký strážný: „Tak začnem opravdu tím že se zabavuje všechna zvěřina. Dej to sem! Mohl bych vám podle zákona i zbraně zabavit. A psy!“ „Jó?! Zbraně? Zabavit? A psy?!“ spustil teď neznámý střelec, z něhož se později vyklubal Richardův švagr: „Jenže, hoši, my tu vůbec nejsme, ani jsme tu nebyli a tak jsme nic nemohli střelit. Když půjde do tuhýho, stojí tvrzení proti tvrzení. Jenže my jsme čtyři a vy dva!,“ smál se Rudovi s Oldou do tváře. „Nebo se snad chcete prát?“
Jak se onen lovec z neznáma rozohnil, byl stále drzejší a až po chvíli si všiml, že ho švagr tahá za rukáv. „No co je? Jen jim nic nesmíme dát! Aby neměli důkaz …“ Richard ale nasadil úplně jiný tón: „On je jen takové upovidané, šak to tak nemyslí. My to šecko zrovna nesli na klubovnu, že ty kusy budú na další hon do tomboly. A sú to, pravda, dohledane kusy po včerejšku, enem sme něco omylem střelili navíc …“ „Co blbneš, jakej vomyl?“ skočil mu do řeči příbuzný, ale pak se podíval směrem, který mu Richard naznačoval, a konečně viděl to, co už před ním všichni ostatní. Polní cestou asi třicet metrů od jejich „hádaniště“ pomalu projíždělo policejní auto – a vypadalo to, že spolujezdec je nadšený fotograf přírody.
„Tož to naložíme, chlapi,“ vyzval hlavní dohledavač oba honce a ti, ač zřejmě neradi, s policisty za zády začali ulovené – a mezi nimi možná i dohledané – kusy nakládat do Nivy.
„Kdybys vyhlásil dohledavku sám, jak se správně ma, Rudy, nebylo by proč tady takto jančit,“ poznamenal při tom Richard k hospodáři. „To je dobré – já můžu teda za to, že ty pytlačíš ve vlastní honitbě?“ „Tak nějak …“, odtušil Richard a hospodář se opravdu, ale opravdu zamyslel …
+++
„Jdeme na to, ne?“ těšil se na zásah, který by zpestřil nudnou a jednotvárnou nedělní službu Jožinův parťák, ale ten jen zavrtěl hlavou: „Už jsem ti říkal, že bude líp, když si to vyříkají chlapi mezi sebou. A ani pořád nevíme, co se vlastně stalo. Kdyby i nějakého bažanta opravdu střelili – a jisté to není, stejně všechno skončí na obci jako přestupek. Tak proč tu na někoho vyskakovat a dělat si nepřátele? Lepší bude, když zaplatí nějakú flašu na usmířenou kamarádům ze sdružení než pokutu státu. A kdoví, esli by ju vůbec zaplatili … Jedem!“
A jeli. „Nechci bejt, jak se říká, špatnej prorok, ale uvidíš, že to spadne na stůl nám. Na to vaše vyříkávání nevěřím, tohle už je moc hustý,“ reptal ještě chvíli Jožinův mladší parťák Ale zklamání mu vydrželo jen asi hodinu, protože pak honili zloděje traktoru z blízké agrofarmy. Ovšem to už je, jak se říká, jiná soudnička.
Tu naši můžeme – předběžně – uzavřít tím, že na klubovně, kam onu první listopadovou neděli dopravili dohledanou i ulovenou zvěř, si to opravdu vyříkali. A vyříkávají si to ještě dnes. Padl totiž návrh na vyloučení Richarda z mysliveckého sdružení, byl schválen, ale „dohledávač“ se bude soudně bránit. I to trestní oznámení, předpovídané Jožinovým parťákem, už je na cestě, oni dva zajíci a bažant na potřebnou škodu stačí …
Výsledkem celé události ovšem mimo jiné také bylo, že po dalších honech se v tomhle mysliveckém sdružení konaly vždy následující den dohledávky. Řádné, mysliveckým hospodářem organizované, nijak neutajované …
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 35 (myslivecký hospodář), § 43 (dohledávka zvěře) a § 46 (povolenka k lovu) zákona o myslivosti, § 304 (pytláctví) trestního zákoníku, § 56 (zadržení zbraně, střeliva, zbrojního průkazu, průkazu zbraně …) zákona o zbraních a střelivu.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.