V posledních dvou číslech Myslivosti bylo uveřejněno zamyšlení nad současným systémem plánování mysliveckého hospodaření a porovnání statistických údajů, které se týkají černé zvěře. Cílem bylo poukázat na zjevné nedostatky současného způsobu stanovení normovaných stavů zvěře a zařazování honiteb do jakostních tříd, na jehož základě je podle vyhlášky č. 553/2004 sb. prováděno myslivecké plánování.
Jako další příklad je možné uvést jelení zvěř, u níž se v myslivecké statistice rovněž projevují výrazné rozdíly mezi údaji o vykazovaných jarních stavech, plány lovu a skutečnými odstřely. Zatímco u černé zvěře lze tuto nesrovnalost vysvětlit tím, že v současné době naprostá většina jejího lovu se uskutečňuje v oblastech, v nichž není početně normována, a proto ani nepodléhá mysliveckému plánování, u jelení zvěře naopak většina odstřelů proběhne v honitbách s normovanými početními stavy. Přitom v průběhu let 2000 až 2008 činil statistický průměr celkově nahlášených jarních kmenové stavů laní 9371 kusů. Pokud bychom při tomto počtu laní v jarních kmenových stavech vycházeli z koeficientu očekávané produkce 0,8, jak je uvedeno ve vyhlášce 491/2002 sb., potom by měl průměrný roční populační přírůstek v uvedeném období dosahovat méně než 7500 kusů ročně. V plánech lovu jelení zvěře však bylo uváděno průměrně 19 194 kusů. To znamená dvaapůlkrát více než by odpovídalo jarním kmenovým stavům při přepočtu podle legislativně stanoveného koeficientu přírůstku. Přitom stanovené plány lovu skutečně do značné míry odpovídaly počtům nahlášené ulovené zvěře, neboť v uvedeném porovnávacím období byl vykazován roční průměrný odstřel 18 380 kusů. Z toho lze samozřejmě vyvodit, že vykazované jarní kmenové stavy jelení zvěře jsou výrazně podhodnocovány. Přitom by nebylo u jelení zvěře tak obtížné získat poměrně dobrý přehled o jejích početních stavech např. sčítáním u krmelišť nebo na základě spotřeby krmiv během zimního období.
Zásadní problém však spočívá v tom, že mnozí uživatelé honiteb nejsou z pochopitelných důvodů ochotní uvádět skutečné počty jelení zvěře, neboť se nechtějí vystavovat případným postihům, pokud by vykazované údaje byly vyšší než normovaný stav pro danou honitbu. Zákon o myslivosti jasně stanoví, že uživatel honitby je povinnen zajišťovat v honitbě počty zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Vykazovaný stav zvěře v honitbě by tedy podle legislativy neměl překročit normu, která je úředně stanovena podle jakostní třídy, do které byla daná honitba zařazena.
Kromě toho jsou i mnohé nájemní smlouvy (např. u některých honiteb LČR) nastaveny tak, že by uvedení vyšších počtů zvěře než je normovaný stav mohlo být důvodem k předčasné výpovědi. Tento stav je jak z odborného, tak i z praktického hlediska do značné míry absurdní, neboť vůbec nebere ohled na to, jak se uživatel honitby o zvěř stará a zda v dané oblasti jsou nebo nejsou problémy se škodami. Přitom není ani respektována skutečnost, že jelení zvěř má velmi rozsáhlou prostorovou aktivitu a často mění svá stanoviště v závislosti na životních podmínkách. Tak například, když se v některé honební oblasti zlepší zimní péče a jsou předkládána atraktivnější krmiva než v okolních honitbách, je naprosto pochopitelné, že se do ní v zimním období stahuje větší počet jelení zvěře. Uživatel této honitby nese vyšší náklady za krmení, neboť krmí zvěř od sousedů, a přitom stojí před otázkou, jaké by měl nahlásit jarní kmenové stavy.
Způsob, jakým se podle vyhlášky č. 491/2002 sb. zařazují honitby nebo jejich části do jakostních tříd podle charakteristiky přírodních podmínek má mnoho závažných nedostatků a je z odborného pohledu především proto neuspokojivý, že nezohledňuje celou řadu faktorů, které ovlivňují podstatným způsobem skutečnou (a ne teoretickou) úživnost prostředí. Přitom z hlediska maximálně přípustné výše populace určitého druhu spárkaté zvěře a nebezpečí vzniku škod v daném prostředí mnohdy není ani tak důležité, v jakém množství se v něm vhodná potrava nachází, jako její skutečná dostupnost pro zvěř. Zatímco množství potravy lze poměrně snadno kvantitativně stanovit, objektivní posouzení její dostupnosti pro zvěř je již podstatně obtížnější a vyžaduje úplně jiný metodický přístup, než jaký je současně uplatňován při bonitaci honiteb. Skutečná dostupnost potravy pro zvěř může být velmi proměnlivá. Velmi důležitým faktorem přitom je například klid, který má vliv především na denní režim, pohybovou aktivitu a prostorové rozmístění zvěře v daném prostředí.
Myslivecké plánování by nemělo být postaveno pouze na tom, kolik kusů zvěře určitého pohlaví a věku by mělo být v honitbě uloveno, ale mělo by zahrnovat také praktické provádění lovu, to znamená kdy, kde a jakým způsobem by měla být zvěř lovena. Lov by neměl sloužit jen k početní regulaci zvěře, ale měl by být chápán i jako důležitý nástroj k ovlivňování prostorové aktivity zvěře. Právě v tomto ohledu je zapotřebí, aby byla dobrá komunikace a snaha k vzájemné vstřícnosti mezi uživatelem honitby a držitelem honitby, který by se měl k plánům lovu vyjadřovat.
Samozřejmě je nutné zvěř regulovat tak, aby její populace nepřekročila hospodářsky a ekologicky podmíněnou únosnou míru. Otázkou je pouze, zda současný způsob bonitace honiteb a stanovení normovaných stavů jsou skutečně vyhovující pro potřeby praxe. To samé platí pro současný způsob mysliveckého plánování. V každoročně zpracovávaných plánech lovu jsou uváděny počty kusů zvěře rozdělených podle pohlaví a věkových tříd, které budou uloveny. Uživatelé honitby při tomto plánování musí do formulářů podle vyhlášky č. 553/2004 sb. uvést celou řadu údajů, z nichž některé nemají ve skutečnosti přílišnou vypovídající hodnotu. Jako příklad je možno uvést požadavek uvedení předpokládaného stavu zvěře k 31. 3. příštího roku, který se má stanovit podle přiloženého vysvětlení odečtením schváleného plánu lovu od letního stavu zvěře před lovem a přičtením počtu zvěře, která má být do honitby vypuštěna (Vyhl. 853/2004 Sb., příloha č. 1, str. 6, písm. N ř. 014). Každému, kdo je do problematiky populační dynamiky zvěře trochu zasvěcen, musí být jasné, že takto získaný údaj představuje pouze teoreticky postavenou statistickou hodnotu, která tím, že stojí na metodicky chybném základě, postrádá smysl. Zdá se, že uživatelé honiteb s tím většinou nemají problémy a vykazují ve svých povinných hlášeních takové údaje, jaké jsou od nich vyžadovány. Zcela jinou otázkou však je, do jaké míry tato hlášení odpovídají skutečnosti.
Aby mohl systém mysliveckého plánování skutečně plnit svůj účel, musí vycházet z reálných podkladů. Dokud se však uživatelé honiteb budou muset obávat negativních dopadů v případě, že jimi nahlášené údaje by neodpovídaly předepsaným normám, pak není možné od nich získat objektivní přehled o skutečných početních stavech zvěře. Tím se ale také také předem vylučuje možnost provádění včasných a přiměřených regulačních opatření.
Přitom smysl mysliveckého plánování by měl spočívat především v tom, aby se včas a hlavně přiměřeně reagovalo na populační vývoj zvěře a předcházelo tak případným problémům.
Tento článek by měl být podobně jako předcházející příspěvky impulzem k rozvinutí diskuze, do níž by se zapojila především myslivecká praxe. Proto předem děkuji za všechny zaslané náměty a názory k uvedené problematice.
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Palackého 1-3, 612 42 Brno
iez@vfu.cz