Časopis Myslivost

Podrobněji jsem se s ní seznámila jako starostka města Náchod, i když jsem vyrůstala uprostřed přírody a o práci myslivců jsem už jako dítě něco věděla. Městu patří obrovské množství lesů, obory, stará se o zvěř, a mou povinností jako starostky bylo zabývat se i touto problematikou. Samozřejmě jsem byla našimi myslivci také pozvána, abych se zúčastnila jejich akcí i jednání, a viděla jsem, jak pracují, co dělají pro zvěř, pro lesy.

 

Jsem původním povoláním kantorka, učila jsem biologii a chemii, k dětem a přírodě mám tedy velmi blízko. Před šesti lety jsem založila i Nadační fond Zdeňky Horníkové, který se věnuje dětem a mládeži a různým činnostem. Jedny ze skupin jsou například sportovci, hasiči, další jsou právě děti, které tvoří podhoubí budoucích myslivců a myslivosti. Jestliže přivedete děti k lásce k přírodě i ke zvířatům, naučíte je prakticky starat se o přírodu a pečovat o zvířata, dáte jim do života daleko víc, než když budou sedět hodiny u televize, v kině, divadle, i když kultura samozřejmě k výchově patří. Jen teorie však nestačí. Člověk je součástí přírody a chci, aby si to děti plně uvědomovaly.

 

Peníze jsou výhradě od soukromých sponzorů. Žádné granty od státu a podobně. Za šest let se mi od sponzorů podařilo získat přes tři miliony korun. To není málo. Peníze jsem mezi všechny děti, se kterými spolupracuji, přerozdělila. Sponzoři totiž vědí, že jejich dary přijdou do poslední koruny dětem. V nadačním fondu nikdo není placen, všichni v něm pracují zadarmo. O jeho činnosti je možné se přesvědčit na webových stránkách. Je tam i výčet akcí v loňském roce a informace o nich (a je jich tam opravdu hodně – pozn. red.) Děláme kromě jiného různé soutěže, sportovní, malířské, fotografické, věnujeme dětem peníze na různé pomůcky, nebo přímo některé věci kupujeme

Po jedné z akcí, kterou nadace pořádala pro společnost pro autistické děti APLA, mi tyto děti namalovaly krásný plakát se sluníčkem – asi proto, že slunce má moje nadace jako logo – a když mi ho předávaly, řekly: „A teď přišla naše sluníčková víla“. A já jsem úplně brečela dojetím.

Uvidím, jak budu s nadací pokračovat dál. Hodně závisí na tom, jak dopadnou volby. I kdybych už nebyla poslancem, samozřejmě s touto krásnou prací neskončím, ale bude to asi složitější.

 

Naštěstí jsou skupiny lidí, kteří mají zájem o přírodu a v lásce k ní vychovávají děti i mládež. Jako kantorka musím říci, že na vysoké škole je na to již pozdě, stejně tak na střední i základní. Já sama jsem kromě Klubu přátel myslivosti také členkou Klubu českých turistů, chci se navíc věnovat horské službě – to vše jsou sdružení, jejichž činnost na sebe navazuje, prolíná se, odehrává se ve stejném prostředí. Je důležité, aby mezi sebou spolupracovaly nejen školy a zájmové skupiny, ale také organizační složky státu, ať již jsou to hasiči, myslivci, horská služba.

Myslivost jako taková to má podle mne v současné době složité. Příroda se mění před očima, nejsou velké finanční možnosti, odcházejí staří dobří myslivci. Vychovat si následovatele není jednoduché, musejí vynakládat obrovské úsilí, aby to, co vybudovali, bylo zachováno. Proto mne právě láká práce s dětmi a takových lidí by zřejmě mělo být více.

 

Řada mysliveckých sdružení toho hodně pro děti dělá, spolupracují se školami, myslivosti se věnují skutečně s láskou, ale potřebují partnera. Někoho, kdo dokáže jejich práci prezentovat, kdo umí různé akce připravit a zajistit. Já jsem takové akce přes nadační fond dělala a chci dále dělat pro školy. Předvedli jsme činnost myslivců, udělali ukázky přímo v terénu, v přírodě.

Už jako učitelka jsem s dětmi hodně chodila ven. To je důležité. Děti jsem samozřejmě učila v knížkách znát živočichy, to je základ. Pokud se ale nepodívají do praxe, pokud neuvidí, jak například jezevec, srna, zajíc, sojka či liška žije, v jakém prostředí a v jakých přírodních vaznách žije, když neuvidí, jak ptáci hnízdí, jakým způsobem si shánějí potravu, jestli se děti nenaučí zvířatům sami v zimě pomáhat, pokud nezískají lásku k přírodě přímo fyzicky na místě, tak sebelepší učebnice nestačí. Pokud děti přímo v přírodě poznají přírodní zákonitosti, nikdy ji nebudou ničit a nebudou mít ani zkreslené představy o práci myslivců. Děti prostě musejí vidět i tu dřinu, která se za tím vším skrývá. Pak budou mít i jiný názor, než třeba mají rodiče.

 

Určitě ne. Samozřejmě občasné negativní zprávy, které ojediněle proskočí v médiích, ovlivňují veřejnost. Je to ale stejné, jako negativní zprávy o učitelích, lékařích a dalších profesích. Všude se najde někdo, koho je možné za něco kritizovat. To ale neznamená, že ta profese je špatná.

Bohužel se ale za komunistů spousta papalášů prohlašovala za myslivce a tím je zdiskreditovala. Například kulovnice mohli mít jen komunisté a prověření. To v lidech ještě přetrvává.

Myslivci ve skutečnosti odvádějí veliký kus práce, ale někdo ji musí umět prodat, zveřejnit, což se právě moc neděje. To považuji ne za chybu, ale určitý nedostatek. Kolikrát o aktivitách mysliveckých sdružení, která připravují i velmi zajímavé akce pro děti, neví ani samotná Českomoravská myslivecká jednota ani na okrese, ani v Praze na ústředí, natož pak veřejnost.

V tom je právě prostor pro nadace, pro lidi, kteří dokážou na takové akce získat prostředky, což také není jednoduché. Můj nadační fond podporuje jak konání mysliveckých akcí pro děti, tak financování a celkové zabezpečení. Jen články v novinách nejsou důležité. Důležitá je osobní zkušenost, kterou získávají děti a s nimi i rodiče. Asi už nikdy nebudu aktivní myslivec, kterému by dali flintu do ruky, teď na to ani nemám čas, byla by to perlička, kdyby se mi to podařilo. Pro mne je myslivost milý, příjemný koníček, návrat k něčemu, co mě vždy těšilo, tedy práce s dětmi a vztah k přírodě. Jsem ráda, že jsou časopisy a materiály určené pro děti, se kterými jsem se seznámila a požádala o ně v dostatečném množství, abych je mohla dětem rozdávat při různých příležitostech.

Svou hlavní úlohu vidím v motivaci dětí, finanční pomoci, vytvoření prostředí, kde by se práce myslivců mohla prezentovat, kam by se děti daly přivést. Protože děti ani rodiče si ho sami nenajdou.

Myslím si, že každý poslanec by měl mít nějakého „dobročinného“ koníčka. Protože on má spoustu možností vyjednat řadu věcí, získat finanční prostředky, odborníky, zajistit zajímavý výlet. Poslanci, kteří k těmto věcem mají blízko, by je měli podporovat. Práce poslance není jen schvalovat zákony, ale také práce pro společnost, pro veřejnost. Parketu si každý musí najít sám.

 

Myslivecká rada Českomoravské myslivecké jednoty získala od široké veřejnosti, kterou oslovila, řadu nových nápadů v souvislosti s tím, jak se vyvíjí technika, elektronika, počítače. Chceme zásobit děti od plakátů přes DVD po počítačové hry různými materiály, kde se o přírodě a zvířatech dozvědí snad vše. Od Ministerstva zemědělství má ČMMJ slíbené i nějaké peníze, aby nejen myslivci, ale různí odborníci mohli chodit do škol a vysvětlovat dětem, že myslivost není o tom, že někdo zabije zvířátko a hrubě řečeno si z něj udělá guláš, ale že je to o něčem úplně jiném. V plánu je i zřízení webových stránek o myslivosti, přes které mohou být děti propojené, stejně tak jako využívají facebooky, youtube a tak dál.

 

Vždy je to o tom, kdo má silný hlas. Jestli ten, který dokáže říci o myslivosti, v čem je u nás naprosto nezastupitelná. Nebo hlas člověka, který je závistivý. Společenství myslivců je tak trochu elitní, už tím, že to není masová záležitost, a někomu to vadí.

Navíc, myslivost tu byla vždy, není to nic nového. Myslivci neměli pocit, že by jejich hlas měl být více slyšet. Ale to se pomalu mění. Zato s ekology se po roce 1989 roztrhl pytel. Jejich hlas bych silný, začal být zajímavý, protože to byl „objev“. Z ekologie si ale bohužel řada lidí udělala politiku a byznys.

Na rozdíl od nás si například v sousedním Rakousku lidé myslivců váží. Je to tím, že mnozí starostové a hejtmani jsou tam myslivci, kteří v místě žijí, mají tam pozemky, podnikají na nich. Nemají tak těžké překážky jako u nás a hlavně vůči nim nemá veřejnost averzi.

Země bývalého Rakousko-Uherska jsou jediné, které dělají myslivost, v ostatních státech se jen loví. Střílí se tam v oborách. U nás se naopak bere zvěř ulovená ve volnu jako něco, čím se můžete pyšnit, v oboře ne… Měli bychom se vrátit k přirozenosti, jak to učila Marie Terezie.

 

Asi jedinou. Kdysi jsem šla ještě jako starostka na Silvestra na lov. Mrzlo, bylo asi dvacet pod nulou, úplně jasná obloha a já dostala za úkol vyhánět zajíce a bažanty. Budeš dělat Huš! Huš! a tlouct klackem do keřů, řekli mi. Prolezla jsem tehdy všechna křoví, byla jsem omlácená a otrhaná. Pak jsem málem po honu platila nějaké „startovné“, protože na závěr honu při přípitku na zahřátí jsem vzala skleničku do pravé ruky a ne jako správný myslivec do levé.

 

A to mně jednou divočák honil! Alespoň jsem si to tenkrát myslela a připadalo mi to šílené. Já hrozně ráda chodím na houby, na borůvky i brusinky. Tak jsem se do toho tehdy zabrala, to čuně se tam opravdu objevilo, nejprve jsem ho jen slyšela, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Měla jsem asi šest nebo osm metrů k posedu, vylezla jsem rychle nahoru a tam zase vosí hnízdo! Tenkrát jsem si říkala: Tak buď ti natrhne zadek divočák, nebo tě vosy ubodají…Ale protože jsem hnízdo hned uviděla, zase jsem posed zabouchla a mohla jsem za moment zase slézt. Divočák byl totiž vlastně mírumilovný, za chvíli odešel. Stejně jsem pak ale pádila k autu, na houby jsem už nešla a to místo dodnes obcházím.