Po včasném jarním ošetření luk, pastvin, porostů jetelů a vojtěšek, nastává již v nižších polohách koncem května sklizeň narostlé zelené potravní hmoty, kterou je vhodné po sečení a usušení uchovat na zimní období, případně množství doplnit ještě z dalších sečí. Sklizeň lučních porostů, jetelovin i směsek, určených na sušení (objemové krmivo) je doporučeno provádět v období těsně před květem porostu, jak uvádí Bubeníček,1954, Mališ a Koníček 1960 a Hromas 2000.
Obecně známé je, že sklizeň objemové potravy (sena, směsky, jeteloviny) pro zvěř na zimní období je potřebné provádět dříve než pro hospodářská zvířata. Tím je splněn základní požadavek kvality na objemové krmivo pro většinu druhů naší zvěře. Výška sečení lučního a pastevního porostu pro zvěř je možná již od 10 cm, se strništěm až 3 cm. Vícekrát sečený porost zajišťuje mladou šťavnatou potravu s vysokým obsahem živin a vody. Časté sečení nutí rostliny ke stálému odnožování, které přispívá k vytváření pevného drnového povrchu pastvin.
Nejen pro spárkatou zvěř, ale i pro zajíce, bažanty, koroptve, perličky a krocany, kteří jsou rovněž pastevními druhy je mladá zelená potrava hlavním energetickým zdrojem nezbytným k udržení fyzické kondice, reprodukce a odolnosti před chorobami. Zvěř, která přijímá potravu výběrovým způsobem (srnec, jelenec, zajíc), potřebuje potravu s vyšším počtem rostlinných druhů. Pestrost rostlinných druhů na pastevních políčkách doplňuje kvalitativně potravu zvěře především v honitbách, které se nachází v blízkosti rozsáhlých ploch zemědělských plodin a také lesních monokultur.
Koncem května a v červnu, se v lesních porostech také připravuje z výmladků a listů jasanu, javoru, habru, jívy, dubu, maliníku tzv. letnina. Velmi vhodný zdroj letniny je i nať topinamburu. Uříznuté výmladky, v délce až 50 cm se vážou do malých otýpek, které se zavěsí na ráhno nebo drát do stínu a průvanu k pozvolnému sušení. Takto získané krmivo má mít po usušení nejvyšší vlhkost 16 %, nesmí být plesnivé či jinak zdravotně znehodnocené. V zimě spárkatá zvěř letninu ráda konzumuje jednak pro její celulózní obsah, a jednak pro vhodnou dietetickou skladbu. Předkládáním letniny v předjaří se ochrání zvěř před průjmy vzniklými například spásáním řepky.
Seno se suší jednak na zemi a také na sušácích Největší ztráty jakosti vznikají tzv. mechanickými vlivy - odrolováním části rostlin i jejich lístků po vyluhování vodou. Lístky, květenství travin a jetelovin mají o 5 - 10 % více karotenu a 2 - 3krát více minerálních látek než lodyhy rostlin. Lístečky vojtěšky obsahují o 15 % a jetele o 12 % více stravitelných bílkovin než stonky pícnin, které mají jen 3 %, jak uvádí J. Herzig a kol. 1960. Ztráty se stupňují vyluhováním rozpustných živin při sklizni, za nepříznivého počasí.
V mysliveckém provozu po usušení objemového krmiva dochází ke sklizni podle možnosti a zařízení, které jsou k dispozici. Většinou se objemová krmiva skladují v kůlnách, na půdách, které mají dostatek větracích otvorů a odtud se potom se odváží do krmných zařízení v honitbách. Naplněním krmelců se zásobníky na objemová krmiva se ušetří dvojí nakládání a sníží se škody rozdrcením lískové části. Malá krmná zařízení pojmou také malá množství krmiv a potom se krmivo dováží nebo donáší, podle úbytku konzumace zvěří.
Již delší dobu se v některých honitbách zajišťují na zimní období zásobou senáže v balicích. Celý proces sklizně se řídí technologickým postupem strojního vybavení. Kvalita je nižší než u zemního způsobu sušení (schází NL látky aj.). Pro uskladnění není potřeba žádných krycích prostorů, proto se balíky senáže dávají na místně upravené konstrukce, kde si zvěř odebírá objemovou potravu. Také se často odstraní ochranná balení a ponechávají senáže volně přístupné zvěři.
V období zemědělského silážování se začala vyrábět tzv. myslivecká nebo lesní siláž. K její výrobě se používaly letorosty dřevin (dubu, jasanu, javoru, lípy, břízy, habru), z lesních bylin borůvka, vřes a přidávaly se také zemědělské pícniny (pícniny, kukuřice aj.) (Motl a kol. 1970), V současnosti se již siláž v myslivosti málo užívá.
Pro honitby ve vyšších polohách se jen ojediněle využívá oborohů, které se po usušení objemové píce naplní a zvěř má krmivo přístupné v době nedostatku potravy v prostředí. Oborohy se často staví v místech produkce potravní hmoty a nemusí se dovážet.
Po více roků jsme zkoušeli na dvou místech Moravy využití sušáků (rozsocha, stojany, trojnožky) k uložení objemových krmiv v místech jejich sklizně a usušení. Druhů sušáků je celá řada jak uvádí J.Herzig a kol. 1960 v knize Krmná technika. Uložení objemového krmiva na sušáky při sklizni by mělo být nejméně 20 cm od země. Výška se řídí konstrukcí sušáků. Horní část uloženého sena (vojtěšky) byla překryta igelitovou plachtou a na jejich rozích byly připevněny kameny proti větru, aby do krmiva nepršelo. Již před počátkem zimy přicházela srnčí zvěř, která se zdržela až do předjaří. Na jaře zůstala pod tyčovou kostrou sušáku jen malá část, kterou zvěř nebrala. Na jiné lokalitě byla stejným způsobem na sušáky dávána vojtěška, ke které chodili zajíci již po žních a přes celou zimu. K sušákům se v zimě naučili chodit i bažanti z blízkého křoví, kteří hrabali v rozdrcených zbytcích vojtěšky až do jara.
Vhodné umístění nejen sušáků, ale i oborohů by mělo být podle druhů zvěře v dostatečné vzdálenosti od okraje lesů, křovin tak, aby zvěř mohla jistit na velkou vzdálenost a reagovat na nebezpečí. Na malých lesních loukách je vhodné umístění sušáků, nebo oborohu do středu.
Důležitá je prevence a zoohygienická opatření v předkládání potravy zvěři pro udržení dobrého zdravotního stavu, která platí i v oblasti přikrmování zvěře. Jedná se o následující zásady:
Umístění přikrmovacích zařízení s možností působení slunečních paprsků (UV záření), které zničí více než 50 % invazních stadií parazitů (larev a vajíček).
Preventivně lze pomocí medicinálních lizů upravit hladinu životně důležitých prvků (sodíku, draslíku), které v monodietické potravě nejsou v dostatečném poměru.
Důkladnou asanaci po skončení přikrmovacího období je nejlépe ošetřit místo vápenným prachem 0,5- 1,0 kg/m² nebo vápnodusíkem, 2% roztokem Jodonalu apod.
Výhodou předkládání zvěři objemovou potravu na zimní období pomocí sušáků nebo umístění oborohů, má zvěř stejnou druhovou skladbu rostlin a nedochází ke změně potravní mikroflóry. Není potřebné převážet objemovou potravu do skladu a před podzimem vozit do krmelišť. Každou další přepravou dochází ke snížení potravní kapacity tím, že se odírají nejjemnější části usušených rostlin (drolky), které mají vysokou hodnotu základních prvků, čímž se snižuje celková potravní hodnota. V nepříznivých zimách, při vysoké vrstvě sněhu, nemohou ani terénní dopravní prostředky včas dopravit krmiva do krmelišť. Pokud má zvěř dostatek krmiva, neodchází ze svých stanovišť.
Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., Ing. Jiří PETR
Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra