Symptom mokrého prostředí vlhkých luk a zaplavovaných, bahnitých okrajů rybníků nebo pramenitých úhorů je blatouch bahenní. Všude zjara vytvoří mozaikovitě ostrůvky vyššího porostu s ostřicí a sítinou. Často jsou to rozlehlá území, neschůdná pro lidskou nohu. V časném jaru se přesto do nich odváží mnozí lidé vedení sem dvěma zájmy.
Některé táhne odvěká kulinářská pochoutka o raná poupata blatouchů, aby si je mohli naložit do octa a pochutnávali si na nich při venkovské zabíjačce. Druhé zase snaha pozorovat ptáky – bahňáky, při jejich jarní migraci ze zimoviště do rodných hnízdišť. S obavami tu počítají celoevropsky se snižující stavy skoro všech vodních opeřenců, přestože všude mají ještě snad dost příhodných biotopů k hledání potravy i odpočinku.
První, hned začátkem března, se objeví bekasiny otavní. Táhnou v noci jednotlivě nebo v malém houfku a přes den za oddechu se skrývají v porostu vegetace mokřiny. Bývají velmi plaché a teprve za soumraku se ukáží na mělkých bahnitých loužích. Pobíhají v nich s rytmicky píchajícím zobákem do bahna a jeho pinzetovou špičkou vyhmatávají kroužkovce. Ve dne spatříme bekasinu jen velmi sporadicky pro přílišnou ostražitost. Spíš náhodou, když ji vyplašíme z porostu při chůzi. Prudce krok před námi vzlétá v rychlých kličkách a hned stoupá šikmo vzhůru. Vyráží hlasitě řezavý skřek „keč“. Ve výšce nad mokřadem zakrouží a daleko od nás do něho zase zapadne. Ještě před nějakou desítkou let bekasiny u nás hnízdily ve vlhkých loukách na mnoha místech. Bohužel, jejich stavy se prudce snížily až o 60 % a tak se v naší krajině s nimi potkáváme spíše jen na tahu k severu.
V závěsu za bekasinami se zastaví někde v mokřadu u rozlehlých rybníků kolihy velké, největší evropští bahňáci. Někdy přilétnou v početných hejnech v noci a hned při jejich odpočinku slyšíme na dálku jasné melodické hlasy „tlují“. Ještě v konci minulého století asi tak dvacet kolih u nás zahnízdilo, dnes je to s nimi smutnější. Když nalezneme nejspíš jen v západních Čechách jedno dvě hnízda, máme radost.
Velmi podobný bahňák trochu menší velikosti ale s pestřejším hábitem a rovným delším zobákem přilétne až v dubnu. Hned se brouzdá po mělkých a zaplavených prohlubních luk, nazývá se břehouš černoocasý. Bezpečně ho poznáme, když vzlétne podle širokého bílého pruhu v letkách a stejně barevné skvrny na kostřeci nad černým ocasem. Expanze odvodňování zamokřených luk v minulém století se na jeho rodu podepsala neslavně. Třeba v Podyjí, kde hnízdilo až dvacet párů, dnes najdete jen tři, čtyři. Ale na jarním tahu se tu ukazuje stále několik stokusových břehouších hejn.
Naší jarní rybniční krajinou od nepaměti protahují podivuhodní bahňáci, velikosti hrdličky zahradní. Unikají často pozornosti i méně zkušeným ornitologům. Jsou to jespáci bojovní, domorodci z nejsevernější Evropy. Proletují celý duben ještě v šedohnědém prostém šatě. Proto si je mnohý pozorovatel splete s vodouši rudonohými. Samečci jespáků bojovných přebarvují do svatebního roucha teprve až květnu. Ne však všichni z nich se honosí šviháckým hábitem, hodného srovnání s krojem středověkých rytířů. Jasně jim vystupuje z peří načechraný různobarevný límec a na hlavě kudrnatá péřová ouška jako ozdoba. Žádný nevyhlíží stejně, zbarvení je variabilní - od černé přes bílou až do rezavé. Tváře a čelo zůstávají holé, celý obličej pak pokrývají červenožluté výrůstky. Epigamní chování zpočátku mají nevýrazné, rituální výpady proti sobě spíše jen naznačují. S opravdovými rytířskými souboji vyrukují teprve, když doletí na svá tokaniště u hnízdišť. Šat samiček se nemění, jsou stále převážně šedohnědé, s černě zvýrazněnými středy per. Tak jako u tetřívků tak i u jespáků bojovných jejich soupeření bývá nejrušnější při východu slunce. Sotva samičky začnou hnízdit a přestávají docházet na tokaniště, bojovný elán samečků ustává; ztrácejí i ozdobný šat.
Teď ještě zbývá dodat pár slov k česáčům poupat blatouchů – kulinářům. O pochutiny měl člověk vždycky nemalý zájem a tak je hledal všude i v přírodě, kde by nalezl nový zdroj. Ve středozemí roste planě keř kapara trnitá, její mladá okvětní poupata aromaticky voní a mají ostrou chuť. Domorodce napadlo, že by poupata, naložená v octě nebo soli, byla docela dobrá jako chuťovka k masitým jídlům. Nazvali je kaprlata. Záhy pochutina zobecněla a začala se dovážet do Evropy jako populární delikatesa, ale drahá. Němečtí „šetřílkové, koumáci“ přemýšleli a pokusy zjistili, že plagiát pochoutky se dá vyrobit lacině z tuzemské suroviny, poupat blatouchů. Dali mu obchodní název „Německá kaprlata“. Recept na ně se brzy vyzradil. Hlavně po vesnicích si tak i u nás lidé začali zpestřovat zimní zabíjačky. Pozoruhodné na celé skutečnosti je, že blatouch jako rostlina má mírně jedovaté účinky obsahem alkaloidů a dobytek ji nespásá. Zřejmě v malých dávkách neubližuje. Také se z jeho květu dříve vyráběl ocet jako lék proti moru.