Dnešní doba je agresivní, o staré lidi se málokdo zajímá, když je vám přes čtyřicet, jste odepsaní, říká MUDr. Ludmila Vondráčková. Místo stesků nad stavem v naší společnosti ale vymýšlela, co by právě pro ty dříve narozené podnikla. Výsledek - před několika lety založila Klub mysliveckých kmetů. Obdobná taková „parta starších“ v zájmových organizacích naší republiky zřejmě neexistuje. Sama doktorka Vondráčková je z myslivecké rodiny, myslivosti se její předci věnovali od 18. století. Sympatickou usměvavou lékařku, která pracuje v Praze-Zbraslavi, jsem proto požádala o rozhovor.
Paní doktorko, poprosím Vás hned pro začátek, jak byste stručně charakterizovala Klub mysliveckých kmetů?
Je to ctihodný myslivecký klub, do kterého přijímáme významné a úctyhodné myslivecké osobnosti, jež se dožily kmetského věku, to je minimálně sedmdesátky, a výrazně se zasloužily o rozvoj a propagaci myslivosti a udržování mysliveckých tradic.
Co Vás podnítilo k založení takového klubu, musím říci, že je to počin ne příliš obvyklý a asi bohužel zatím ani ne moc ve veřejnosti zpopularizovaný?
K založení Klubu mysliveckých kmetů mne vedly v podstatě tři důvody. Za prvé svou roli sehrála náhoda. Kolega myslivec mě zval na oslavu svého životního jubilea. Zeptala jsem se ho: „Kolik slavíte? Dvacet pět?“ On se zhroutil a pronesl: „Jo, ale třikrát, to je strašný.“ A tehdy jsem nabyla dojmu, že bych mu měla ukázat, že sedmdesát pět let je opravdu už slušný věk, ale že i v takových letech se dá žít přiměřeně naplněný hodnotný život. Člověk jen nesmí zatrpknout, uzavřít se do sebe a vzdychat, ale naopak udržovat si pravidelnou aktivitu, na kterou stačí, veselou mysl a pozitivní pohled do budoucnosti.
Tím druhým důvodem bylo postavení starých lidí v současné společnosti, ve které narůstá agresivita. O staré lidi není zájem, není na ně čas, nejsou peníze, naopak často vidíme, jak je zneužívána jejich důvěřivost, jak jsou podváděni, psychicky týráni, ba dokonce i fyzicky napadáni. Vytratila se úcta k životu, ke stáří, k hodnotám a tak dál. A proto se slavnostním přijímacím ceremoniálem snažíme alespoň členům klubu projevit úctu, poděkovat jim za celoživotní práci a pokoušíme se převzít jejich celoživotní zkušenosti a moudrost a poučit se z nich.
Třetím důvodem bylo to, aby byl klub i propagací myslivosti. Je všeobecně známo, že dnešní společnost má na myslivce spíše negativní názor. Jsme vnímáni jako lovci zabíjející zvěř pro kratochvíli. Proto je mou snahou ukázat při důstojném ceremoniálu, jak si jako myslivci dovedeme vážit svých dříve narozených kolegů, jak na ně nezapomínáme, jak jsme schopni si pro ně najít čas a naslouchat jim. Slavnostního přijímání do klubu totiž bývá přítomna i nemyslivecká veřejnost. Troufám si říci, že Klub mysliveckých kmetů drží v této sociální sféře vlastní prioritu, neboť nevím nic o tom, že by některé jiné zájmové organizace podobný klub pro své dříve narozené kolegy měly.
Jak dlouho Klub mysliveckých kmetů existuje?
Byl založen symbolicky v den svátku svatého Huberta, patrona myslivců, tedy 3. listopadu, v roce 2005. Navíc v podvečerních hodinách, kdy se slunce, tak jako stárnoucí myslivec, pomalu chýlí k západu, ale mají ještě oba, slunce i myslivec, obrazně řečeno dostatek sil prosvítit svými paprsky tajemný chrám přírody. Z této symboliky se odvíjí i znak klubu, kterým je zlatý lesní roh, neboť přijímací ceremoniál doprovázejí myslivečtí trubači, v jehož vinutí je znázorněn statný smrk symbolizující kmeta a zlaté zapadající slunce, pod ním v šikmé řadě iniciály KMK – počáteční písmena názvu klubu. Co se barev týče – zlatá symbolizuje slunce a zelená…to vysvětlovat myslivcům by, myslím, bylo nošením dříví do lesa.
Kolik má v současné době klub členů?
Od roku 2005 bylo přijato celkem 22 mysliveckých osobností, z toho dvě ženy. Čtyři z nich, včetně jedné ženy, bohužel, již k sobě povolal do nebeských lesů svatý Hubert. Nejmladšímu kmetovi je 73 let, nejstaršímu úctyhodných 103 let.
Asi jedním z hlavních bodů vyjádření úcty je slavnostní přijímací ceremoniál. Můžete nám přiblížit, jak vypadá?
Kmet je slavnostně uveden za zvuků loveckých fanfár, následuje přivítání a krátký proslov o jeho zásluhách. Pak přichází na řadu vlastní přijetí kmetským tesákem. Poté je dekorován kmetskými insigniemi, tedy kmetským šálem a vizitkou kmeta. Své členství stvrdí podpisem do klubové knihy. Následuje zažehnutí symbolického kmetského světla při hymně kmetů, přípitek a předání přijímacího listu s tradičním úlomkem. Po této oficiální části už příjemně popovídáme, vzpomínáme na lovecké úspěchy i neúspěchy, navazují se nová přátelství… Pokud mohu hodnotit, mám dojem, že akci noví členové přijímají vždy nejprve s většími či menšími rozpaky, protože tak zvaně neví, „o co jde“, ale v závěru ji vždy hodnotí jak kmeti, tak přihlížející veřejnost pozitivně.
Platí členové klubu nějaké příspěvky?
Žádný finanční příspěvek platit nemusejí. Potřebné výdaje jsem zatím schopna hradit sama.
Pravděpodobně je těžké, abyste často pořádali společné akce, už jen proto, že každý člen žije v jiném koutu republiky. Přesto, jaké jsou jejich aktivity?
Aktivita členů je různá podle věku a možností. Odehrává se tedy hlavně osobními návštěvami, píší si i telefonují, mohou se mnou konzultovat svůj zdravotní stav a dostanou doporučení k aktivnímu cvičení podle návodu. K tomu proto kmet dostává „kmetský cvičební úbor“, což je tričko se znakem klubu. Účastní se ale také společných honů, vystoupení na veřejnosti, věnují se i publikační činnosti. Přejí si navzájem k vánocům, velikonocům, jmeninám i narozeninám, dávají si drobné pozornosti. Například přání k MDŽ pro kolegyni si kmeti poslali po řadě jeden po druhém a každý ho podepsal. Musím říci, že dotyčné paní přinesla tato drobná pozornost velikou radost a přijímala ji s vděčností a se slzami v očích.
Máte do budoucna ještě nějaké další plány?
Ráda bych uspořádala sraz mysliveckých kmetů, je to příjemná myšlenka. Odvíjí se ale od jejich zdravotního stavu a možností. Program a náplň setkání by nebyl problém, protože jsou veselá parta a o zábavu by určitě nebyla nouze. A mám v mysli jeden možná asi až příliš odvážný plán. V dnešní době je zřejmě utopií moje vize lovecké chaty, na způsob jakéhosi „pečovatelského domu“, která by byla umístěna v přiměřeně náročném terénu se snadným přístupem k loveckým zařízením – navíc s odpovídajícími finančnímu nároky. Něco takového by se mohlo stát, obrazně řečeno, rájem kmetů. Byl by to nádherný počin pro ocenění zásluh zasloužilých myslivců, je to však asi moje moc bujné fabulování, tak si o něm nechme zatím jen zdát. I když přece jen, třeba si tento rozhovor přečte movitý donátor a třeba se věci pohnou od vize ke sklutečnosti.
Čím to, že tolik myslíte na starší lidi? Že jste sama založila Klub mysliveckých kmetů, navíc jste zpočátku některé věci sama vyráběla a ještě i vyrábíte, například přijímací listy... Asi nebudu daleko od pravdy, že vše kolem klubu si i při náročném povolání lékařky zařizujete sama a o každém ze „svých“ kmetů přitom asi máte neustále přehled?
Vycházím ze skutečnosti, že všichni bychom si měli uvědomit, že i my jednou zestárneme. A tím, jak se chováme k dříve narozeným, jdeme příkladem mladým. Jak si je vychováme, tak se budou chovat k nám. Tedy, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Mým kmetům touto cestou přeji dobré zdraví a pozitivní mysl. Vždyť i kmetský život je krásný, když je vůle a možnost jej žít. Za kmety bych ráda poprosila, aby na ně sdružení pamatovala, aby je zvala na myslivecké akce, ať už na společné hony, když je ještě zvládnou a troufnou si na ně. Aby s nimi lidé zacházeli ohleduplně, aby je zvali na kulturní akce, kde mohou svými zážitky obohatit program, nebo na dětské akce, kde svými znalostmi mohou být rovněž užiteční.
Vlastně jste vůbec nemluvila o sobě, i když klub je od „á do zet“ Vaše dílo a zásluha. Pár slov alespoň na závěr o Vás – jak jste se vůbec dostala k myslivosti?
Pocházím z mysliveckého rodu, jsem už pátá generace myslivců, můj syn už je taky myslivec. Pokud jsem zjistila, myslivecká tradice v našem rodě sahá do konce osmnáctého století. Z archívů například vím, že můj praděd měl pronajatou honitbu na Šumavě od Schwarzenberga. V těch místech pořádáme každý rok sraz rodiny Anderlů, jsem rozená Anderlová. Když můj otec i bratr v roce 1985 zemřeli, zbyly doma po tátovi lovecké zbraně. Věděla jsem, že vždycky říkal: „To bych nerad, aby přišly do cizích rukou.“ Tak nebylo zbytí. Musela jsem si sehnat člověka, který zbraně vezme k sobě, než udělám myslivecké zkoušky, pak jsem je udělala a získala lovecký lístek. Měla jsem ho asi deset minut a hned jsem jela do Příbrami pro zbrojní průkaz, to jsem tenkrát bydlela v Sedlčanech. Policista mi ale řekl: „Paní, na zbrojní průkaz se čeká i pět let!“, Já na to, že to teda ne… A on: „Však Vy asi nepůjdete hned střílet, že?“ a dal mi ho.
Jaký byl Váš první hon nebo lov?
Brzy po získání zbrojního průkazu za mnou přišel jeden kolega a říká: „Tak milostivá, jdeme na to!“ Já se ptala, na co. „No, na co…“ A bylo mi to jasné, šli jsme střílet muflona. To byl můj začátek myslivosti. Muflona jsem trefila, pan hajný se netrefil. To byla moje první trofej, bylo mi přes třicet let. Pak jsem se přestěhovala do Prahy a dostala se do Mysliveckého sdružení Medník-Hradištko.
Co si na myslivosti nejvíce ceníte, čím Vás obohacuje a co Vás na myslivosti nejvíce baví?
Společné akce, společné hony, když pěkně hrají, je dobré vínko, prostě společnost. Nebaví mě žabomyší války, jestli ten nebo onen střelil víc, o tom myslivost není. Kromě Hradištka jezdím také do Písku na kachny, na Slapy, i jinam. Zvěřina se u nás dělala odjakživa, uměla jsem škubat kachny, stáhnout zajíce, to k tomu doma patřilo, tátovi jsem bělila trofeje. Vlastně jsem si přitom vzpomněla, že jeden z mých prvních zážitků z myslivosti byl, že jsem s tátou chodila na králíky do skladu řeziva do kulatiny, kde byli poschovávaní.
A jednou jsem se proslavila. Kachny se dřív začínaly střílet 16. srpna. A zrovna ten den bývala Sedlčanská pouť. Táta šel vždy s námi dětmi na pouť a odpoledne už „musel“ na kachny. My jsme se zase odpoledne chodili koupat do lomu. Pod ním byl rybník Brdsko. Myslivci ho obstoupili, já věděla, že tam táta bude, tak jsem se tam šla v plavkách podívat. Táta, jak mě viděl, povídá: „Doplav nám támhle pro tu kachnu!“ Tak jsem pro ni doplavala. Když jsem tam po letech přijela, ještě si na to myslivci pamatovali a říkali, že to pro tátu byl tenkrát těžký večer, byl drahý…“