Jelení zvěř se v oblasti Hluboká nad Vltavou vyskytovala již v dávné minulosti. První historickou zmínku o oborách nacházíme v roce 1533, kdy hlubocké panství bylo často zastavováno. Vznik obor měl zamezit škodám působené na zemědělských pozemcích. V roce 1661 zakoupili panství Schwarzenberkové a v důsledku působení škod rozhodli v roce 1850 zřídit dnešní Ponešickou oboru o výměre 1950 ha.
Do roku 1871 zde byla základem chovu původní zvěř. Po roce 1871 byla do obory dovážena zvěř z různých lokalit, od hraběte Rohana, dále pak z rakouských obor a několik jelenů z Čakváru v Maďarsku. Kolem roku 1900 zde byl kmenový stav 450 kusů, došlo k přezvěření a na 100 ha bylo více jak 20 ks jelení zvěře. V této době se hovořilo o silných jelenech, když dosahovala hmotnost paroží 3,5 až 4 kg a průměr délek 75 cm.
V dalších letech se situace nezlepšila, proto rozhodl majitel panství Dr. Adolf Schwarzenberg oboru v roce 1936 zrušit. Vlivem válečných událostí však k likvidaci nedošlo. Oborní plot nebyl udržován a stavy zvěře výrazně poklesly.
V roce 1949 převzaly hospodaření od Země České Československé státní lesy. Obora byla převzata ve velmi špatném stavu. Po roce 1950 bylo rozhodnuto oboru zachovat a plně v ní obnovit myslivecký provoz.
Do roku 1952 bylo dokončeno celkové oplocení a byla zavedena funkce oborníka. Až do roku 1985 tuto funkci vykonával Ladislav Hanzal. Úplné oplocení obory a koncepce se začala projevovat na kvalitě chované zvěře. Byla dovezena zvěř ze slovenských Topolčian, Krušných hor, Heřmanova Městce, LZ Nejdek, LZ Jablonec nad Nisou, LZ Prachatice, Libverdy a TANAPU. Systematická práce se projevila na zlepšení kvality zvěře. Ing. Lochman ve své publikaci „Jelení zvěř“ z roku 1985 hodnotí Ponešickou oboru jako jeden z nejlepších objektů po stránce odborného vedení. Jelení trofeje dosahují ve třech případech zlaté medaile.
Obora po roce 1986 a současný stav
V roce 1986, po odchodu oborníka Hanzala do důchodu, převzal funkci oborníka František Řehoř. Činnost se v počátcích zaměřila na šest základních problémů:
1. znovuoplocení obory (z celkových 23 km bylo 15 km plně prostupných zvěří),
2. vypořádat se s tím, že v oboře byly totálně poškozeny porosty do 60 let,
3. zvýšit úživnost v oboře přeměnou stávajících travních a polních porostů na kvalitní kultury,
4. snížit přemnožený stav asi 400 ks na kmenový stav 120 ks, upravit věkové třídy nekompromisním odstřelem všech nežádoucích jedinců, doplnit deficit ve třetí věkové třídě,
5. zřídit novou chovnou obůrku (stará již v té době 5 let nefungovala),
6. nakoupit a dovézt novou zvěř na osvěžení krve.
Chod obory doznal podstatných změn. Brigádníci, kteří vykonávali v oboře veškeré práce, postupně odešli do důchodu a byli vystřídáni pracovníky ve stálém pracovním poměru. Veškerá činnost se orientovala na přeměnu starých a nefunkčních mysliveckých zařízení, byla započata rekonstrukce oborního plotu. Starý drátěný plot byl nahrazen kombinací betonových sloupků a dřevěných tyčí. Místy se změnila i trasa oborního plotu, byly využity trasy okolo cest, které umožnily snadnější kontrolu.
Stávající zvěří políčka se postupně oplocovala a častou obměnou pícnin se přeměnila v kvalitní porosty.
V roce 1987 byla vybudovaná v západní části obory chovná jelení obůrka o velikosti 20 ha a byl zde vystavěn i sklep na krmnou řepu.
V únoru téhož roku se dovezla zvěř karpatská ze slovenské Poľany, z LZ Čierný Balog a LZ Kriváň. Dovezli se dva pětiletí jeleni, pět laní ve věku 2 roky až 12 let a tři kolouši (jeden jelínek a dvě laněčky).
První z jelenů měl bodovou hodnotu 148 b. CIC, kratší opěrák, ale později se ukázalo, že změna prostředí mu docela svědčila. Byl uloven v roce 1994, trofej dosáhla bodové hodnoty 226 b. CIC.
Druhý jelen byl uloven dva roky po dovezení, protože stejně staří jeleni v oboře byli o třídu výše a on by již nepřinesl do chovu potřebnou kvalitu. Byl to sedmiletý jelen, trofej měla hodnotu 162 b. CIC.
Z dovezených laní byly vyselektovány dvě laně. Kolouch jelínek měl na první hlavě 20 cm dlouhé špičky, což nebyla zase oproti domácím jelenům zvláštnost, ale pro osvěžení krve byl ponechán v chovu.
V roce 1990 jsme pustili do chovné obůrky další tři laně a dva kolouchy (dva jelínci a jedna laněčka – původem z Lesního závodu Židlochovice). Při větrném polomu v roce 1991 byl narušen oborní plot a zdivočelá zvěř utekla. Během letních měsíců jsme v obůrce krmili a snažili se zvěř dostat zpět. Podstatná část se vrátila, ale chyběli dva jeleni z dovezených kolouchů.
V roce 1995 se objevil v lokalitě Jelínek jelen, který vykazoval vysoké chovné hodnoty, vynikal silnou hmotou a členitostí v koruně, kondičně též vynikal mezi ostatními jeleny. O rok později se stal na tomto říjišti hlavním jelenem. Tento jelen se po několika letech objevil v roce 1998 u obůrky a otevřeným záskokem skočil dovnitř, kde odříjel zbývající sezóny života, než byl uloven. Byl to do té doby nejsilnější jelen (NÁRODNÍ REKORD 250,89 b. CIC), který byl v Poněšické obore uloven.
Od 1.10.1992 převzal oboru do správy státní podnik Lesy České republiky, Lesní správa Hluboká nad Vltavou. Rozloha honitby byla 1665 ha, z toho orná půda 41 ha, louky 39 ha, pastviny 1 ha, vodní plocha 2 ha a lesní půda 1582 ha.
K datu 1. 1. 1994 byl kmenový stav jelení zvěře 120 ks, z toho 56 jelenů (24 ks I. věková třída, 20 ks II. věková třída, 12 ks III. věková třída), 43 laní a 21 kolouchů. Zkušenost ukázala, že k dalšímu zlepšení chovu by bylo vhodné zvýšit kmenový stav na mysliveckou studií doporučovaných 170 ks. Z hlediska bezpečnosti lesnické produkce a s ohledem na genové základny, které se v oboře nacházejí, byl kmenový stav stanoven od 1.4. 2005 na 150 ks, z toho 78 jelenů (34 ks I. věková třída, 29 ks II. věková třída, 15 ks III. věková třída), 52 laní a 20 kolouchů.
Kmenový stav srnčí zvěře k 1. 4. 2005 byl 25 ks, kmenový stav černé zvěře k 1. 4. 2005 byl 50 ks, mírné zimy v posledních letech napomohly k zvýšení stavu černé zvěře, která působí značné škody na zemědělských plochách.
Po převzetí obory státním podnikem LČR byl stanoven prioritní cíl – vyřešit soulad lesnického a mysliveckého hospodaření v oboře Poněšice.
Do dnešního dne proto byla realizována následující opatření:
1) Byla provedena celková rekonstrukce oborního plotu.
2) Zvýšila se úživnost obory a tím se snížily potravní nároky zvěře vůči lesu a za tímto účelem se provádí:
- Intenzívni péče o zemědělské pozemky s cílem vytvoření pestré a kvalitní potravní nabídky pro zvěř.
- Byly zřízeny nové pastevní plochy o výměře 8 ha v lokalitách, kde chyběly.
- Je prováděna pravidelně údržba pastevního porostu (mulčováni).
- Celoročně se přikrmuje zvěř.
- Využívají se poznatky o biologii a etologii jelení zvěře a o jejich potravních nárocích v systému přikrmování.
- K tomu účelu byly vybudovány skladovací prostory pro jadrná a dužnatá krmiva a obora byla vybavena potřebnou zemědělskou mechanizací.
- K přikrmování v zimním období se už deset let využívá balených senáží zhotovených z produktů obory.
- Jadrná a dužnatá krmiva jsou z větší části nakupována.
3) Došlo ke změně způsobu lesnického hospodaření od holosečného způsobu obnovy lesa ke způsobu podrostnímu, s maximálním využitím přirozené obnovy geneticky cenných podrostů .
4) Částečně se podařilo omezit vstup veřejnosti do obory a tím bylo sníženo stresování zvěře lidským faktorem.
5) Byly sníženy stavy zvěře (přibližně 1 ks na 10 ha).
6) Bylo pokračováno v důsledném lovu.
U trofejí se dostavila potřebná délka (i 120 cm), též znatelně posílily spodní obvody, růže a koruny začínají být členité. U zvěře se též začalo dařit důsledným léčením potlačit i motolici obrovskou, která zde byla značně rozšířena.
Výrazně se zlepšila celá populace, což je doloženo sbírkami trofejí během každého roku. V současné době lze říci, že lesnické i myslivecké hospodaření v oboře doznalo významnou kvalitativní změnu. l nadále budeme upevňovat rovnováhu mezi zvěří a lesem při současné individuální ochraně kostry porostů.
V oboře probíhá přirozená obnova základních dřevin bez ochrany proti zvěři v dřevinách buk, lípa, smrk a dub. Proti zvěři se chrání pouze plochy zalesněné umělou obnovou. Před zrušením oplocenek je provedena individuální ochrana kostry porostu převážně dřevěnými oplůtky v menší míře chemicky - nátěrem. U porostů přirozeně zmlazených je nutné včas provést domýcení mateřského porostu a při prvním výchovném zásahu rozčlenit nárosty linkami. Následně musíme provést individuální ochranu kostry porostu.
Též jsme se zaměřili na přikrmování zvěře v zimním období senáží z našich lokalit, které obsahují jetelotrávu a vojtěšku. Tyto senáže spolu s jadrným krmivem udržují kondici zvěře v době strádání. Laně v jarních měsících kladou kolouchy poměrně brzo, již od 20. dubna a tímto se posune i celková kondice a hmotnost kolouchů na konci roku, kdy dosahují někteří jedinci živé hmotnosti i 65 kg.
Společně se zvěří vysokou se v oboře chová srnčí zvěř a černá. Roční odstřel je následující: zvěře vysoké - 15 jelenů, 35 kusů holé, zvěře srnčí - 10 srnců, 25 kusů holé srnčí a 200 kusů černé, hlavně selata a mladá zvěř.
Celou problematiku lze chápat komplexně a systematicky. Poněšická obora je jednou z nejstarších a nejzachovalejších obor, v nichž je chována jelení zvěř a je důkazem toho, že se dá úspěšně myslivecky i lesnicky hospodařit a dosahovat špičkových hodnot trofejí jelení zvěře.
Ve funkci lesního správce působí již řadu let na Lesní správě Hluboká nad Vltavou Ing. Jan Zasadil, lesník, myslivec a odborník, který společně s oborníkem Františkem Řehořem stojí za chovatelskými úspěchy Poněšické obory. Při fotografování úctyhodné sbírky letošních shozů mi nedalo nezeptat se ho, jak se vlastně k myslivosti a lesařině dostal.
Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal na malé vesnici v době černobílé televize, k telefonu se muselo do vedlejší vesnice do veřejné telefonní stanice a počítače neexistovaly. Bylo zcela běžné, že v každé chalupě lidé měli krávu, prase, drůbež, králíky atd., z čehož vyplývaly pravidelné povinnosti – zajistit krmení a úklid. Bylo normální, že jsme při tom jako děti v rámci svých fyzických možností pomáhaly.Přesto zbylo dostatek času na různé hry, výpravy za poznáním do okolní přírody, stavění přehrad na potocích, rybaření atd. Mimo domácích zvířat jsme několikrát měli doma ochočenou srnu (otec přinesl osiřelé srnče), poštolku, kunu nebo lišku. Už v dětství jsem chodil sám do lesa a pozoroval tam různé živočichy, od mravenců přes ptáky po spárkatou zvěř. Prostě takový normální venkovský klukovský život.
To byla sice zásadní životní průprava, ale přece jen odkud lze odvíjet to, že jste se stal nakonec myslivcem, resp. lesníkem?
Hajným jsem se stal jednoho podzimního večera, kdy mě otec vzal po dohodě s hajným na jelení říji právě sem do Poněšické obory. Seděli jsme na posedu a poslouchali jeleny – všichni troubili v dálce – až najednou s přibývajícím večerem přešel přes námi pozorovanou paseku v šeru jelen, dvakrát zatroubil – a bylo rozhodnuto! Budu hajnej! Od té doby jsem měl o budoucím povolání jasno. Po nástupu na LS Hluboká nad Vltavou jsem si na tuto událost mnohokrát vzpoměl – v podstatě je to tak, že dnes jsem se vrátil tam, kde se mé rozhodnutí o budoucím povolání zrodilo…
Cesta ale jistě nevedla přímo sem na Hlubokou?
Samozřejmě že ne, po skončení základní školy jsem nastoupil do Lesnického odborného učiliště v Bechyni. Po roce jsem byl přijat na Střední lesnickou technickou školu v Písku a po jejím absolvování na Lesnickou fakultu VŠZ Brno, kterou jsem ukončil v únoru 1982. Od března 1982 jsem nastoupil k Lesnímu závodu Český Krumlov na Lesní správu Chvalšiny, za čtyři roky jsem přestoupil na LS Nový Dvůr a následně na LS Vltava, kde jsem až do roku 1992, tedy do roku vzniku dnešního státního podniku Lesy České republiky, sloužil jako lesní správce. A teprve až v roce 2001 jsem byl na základě dohody přeložen na LS Hluboká nad Vltavou.
Takže základy jste dostal a zkušenosti získával na Českokrumlovsku?
Jsou to nádherné oblasti, krásná příroda, mám z té doby obrovské množství zážitků, zkušeností a životních ponaučení. Rád vzpomínám na léta prožitá na českokrumlovsku, kde mám dodnes mnoho přátel nejen v řadách myslivců, rybářů a lesníků, se kterými především jsme zažili mnoho pěkného.
Jednoznačně z Vašich slov cítím, že má-li člověk to štěstí, že dělá životě práci, která je zároveň také koníčkem, je schopen v rámci různých těžkostí, které život a práce přináší mnohé překonat. Nebo se snad mýlím?
Lesařina byla vždy, alespoň pamětníci to tvrdí, taková ta zelená veselá bída. Pro méně znalého čtenáře snad vysvětlím, že platy v lesnictví nebyly nikdy moc vysoké, zato kolektiv se skládal v převážné, téměř stoprocentní většině z lidí, kteří měli svoji práci rádi, nehleděli na čas a uměli nejen splnit to, co se po nich požadovalo, ale také uměli držet partu a být veselí. Myslím, že na mnoha místech to platí stále, ale povědomí veřejnosti o stavu lesnickém je neoprávněně negativní. Vždyť položme si otázku – měli bychom kde vyhlašovat s různým stupněm ochrany chráněná území, nebýt generací poctivých s přírodou srostlých a pro ni žijících lesníků?