Ke konci února, když už sluníčko na jižních svazích Šumavy slehlo sněhovou pokrývku, seděl jsem v dobře zateplené kazatelně u rozlehlé paseky, nepřehledně poseté vývraty velkých pařezů. Za zády byla prořídlá stěna zbytku letité smrčiny sem tam prosvětlená košatou sosnou.
Nevelký ostrov jehličnanů se vklíňoval do staleté bučiny, jež se svažovala do údolí. Nehluboko v zákrutu lesní cesty stál velký seník s krmelcem pro zvěř. Známý fořt mě upozornil, že bych si tu mohl vyfotografovat jeleny z nedalekého posedu, kolem kterého chodí již v časném odpoledni ke krmelišti. S povděkem jsem zprávu přijal a tak jednoho dne, raději hned po ránu, jsem se v kazatelně zabydlel. Nechtěl jsem pozdějším příchodem rušit klid lesa.
Celé dopoledne nepřišla chvíle, kdy bych se nudil. Po vrcholcích korun smrků stále poletovala hejnka křivek a hodovala na bohaté úrodě semen šišek. Dalekohledem jsem obdivoval zručnost křivek, s jakou se na velké šišky zavěšovaly hlavou dolů a luštily je kolem dokola. Zakřivenými zobáky obratně odkláněly jednotlivé šupiny a jazýčkem vytahovaly dozrálá semena.
Také mi nad hlavu do větví sosny přilétl ořešník kropenatý a řičel drsným zvučným hlasem, kterým se dorozumíval se svými druhy, aby se vzájemně nezatoulali ze směru svého pátrání. Pravděpodobně asi hledali bukvice, které si na podzim ve svých skrýších ukryli pro zimní hladové období.
Kolem poledne znenadání zaslechnu z korun smrků nad kazatelnou hřmotný přílet většího ptáka. Škvírou pootevřenými dvířky jsem se snažil zjistit jeho totožnost. Marně, teprve po dlouhé době, když se hluk letek přiblížil do mojí bezprostřední blízkosti, rozpoznávám mezi větvemi překvapeně tetřevího kohouta, jak oštipuje jehličí. Pásl se na stromech dost dlouho, snad hodinu, když najednou odstartoval a plachtil do paseky, kde přistál na jednom z vyšších vývratů. S vztyčeným krkem vzhůru, v póze sochy, pozoroval své okolí. Dlouho otáčel hlavu do stran a ujišťoval se o bezpečnosti. Až po půlhodině ožil, čechral si hlučně peří, přešlapoval a začal pomalým krokem sestupovat z vývratu pod převis k svislé nezasněžené hliněné stěně. Prohlížel si ji a jakoby zkoumal; pak z ní začal vyštipovat menší kaménky. V dalekohledu jsem jasně viděl, jak obtížně je ze zamrzlé země doluje. Má těžký život každou zimu, když zůstává celoročně věren svému lesnímu teritoriu a neopouští ho. Řadu měsíců mu sníh na zemi zakrývá rostlinnou potravu a tak mu nezbývá nic jiného než ukájet hlad málo výživnými a těžko stravitelnými jehlicemi smrků nebo borovic.
Chudou stravu si snaží vylepšit také pupeny buků či jiných stromů. Polyká drobné kaménky, aby trochu pomohl svému zažívání v náročném i obtížném výkonu zpracovávání tuhé potravy při jejím rozmělňování. Tím si za přispění spolykaných kaménků (gastrolitů) vytvoří jakýsi „mlýnek“, který účinně drtí jehličí na hrubou kaši. Potrava přichází ze žláznatého žaludku produkujícího trávicí šťávy do svalnatého tlustostěnného žaludku, který má vnitřní stěny vyloženy tvrdou a zvrásněnou kreatinovou vrstvou, což je hmota podobná rohovině.
Když se sem potrava dostane, začnou se silné stěny smršťovat a zase povolovat, stále nestejně vydouvat. Spolykaná rostlinná hmota je tak vystavena vysokým tlakům, v nichž se s přispěním kaménků láme, drtí a rozemílá drobné kousky na jakousi kaši, na kterou se hned vrhá milionová armáda bakterií a prvoků. Ti štěpí nepoddajnou celulózu na jednodušší a stravitelnější látky. I když je potrava tetřeva zpracovávána mechanicky – drcením, chemicky – žaludečními šťávami, biologicky – bakteriemi a prvoky, přesto není nikdy dokonale využita. Když si prohlížíme v zimě tetřeví trus, najdeme v něm vždycky zbytky jehličí.
Z dumání mě vyrušil jelen vstupující do paseky zboku po svahu. Postupoval pomalu krok za krokem a hledal ve sněhu zbytky, ještě nespasené vrcholky borůvčí. Aniž by věděl, blížil se k odpočívajícímu tetřevu. Ten již dávno zpozorněl, vytáhl krk do výše a sledoval jelena. Pojednou zaklikal skřípavým hrdelním zvukem a hlučně vzlétl ke korunám nejbližších vysokých stromů v okraji paseky a tam zahřadoval. Jelen halasem tetřeva znejistěl, ostražitě se hned dal na sestupování po ochozu svahem dolů ke krmelišti. Byl konec potěšení z nečekaného, svérázného šumavského divadla přírody. Do kraje pozvolna začala padat modravá opona večerního šerosvitu.