Časopis Myslivost

Jedná se o přebíhavou, přežvýkavou zvěř, patřící do skupiny tzv. okusovačů., která dříve žila v lesostepích, s dostatkem travních a keřových porostů. Postupem času se také přizpůsobila současným změnám v prostředí a využívá novodobých stepních oblastí monokulturních bloků plodin. Kromě zvěře, která se zdržuje převážně v lesích, žije také část tzv. polní srnčí zvěře, která je nucena v určité době migrovat do lesních a keřových porostů, k získání nejen krytu a klidu, ale hlavně za účelem druhově potravních příležitostí.

Příčinu škod srnčí zvěří, je nutné hledat v rozdílném časovém přístupu k druhovému složení přirozené potravní nabídky. Potravní část dřevnaté složky si může tato zvěř opatřit jen v lesních porostech z toho důvodu, že keřové porosty s malými lesíky, vtroušené v agrárních ekosystémech, byly v dřívějšku z velké části odstraněny.

Potravu srnčí zvěř přijímá výběrovým způsobem a vzniklé škody na polních plodinách jsou, až na výjimky, jen rozšlapáním. Jiná je situace v lesních porostech, kde tato zvěř hledá převážně doplňkovou potravu (měkké dřevnaté části), v čase a druzích, které ji slouží k vyrovnání fyziologické výživy. Požadované množství potravy je přímo závislé na skladbě zvěře, ročním období, kvalitě prostředí a atraktivnosti ostatních bioklimatických podmínek biotopu.

Bezprostředně upotřebitelná nabídka potravy pro zvěř podléhá silným a často krátkodobým změnám, jak během roku, tak během dne. Hintnaus (1996) uvádí, že v případě nedostatku potravy, která je zaviněna nejen extrémními klimatickými podmínkami, je možné přirozenou potravu doplnit přikrmováním. Průměrné množství roční spotřeby je kolem 70 % trav a bylin, 17 % semen, plodů a bulev a 13 % pupenů, výhonků, kořínků. Melichar (1959) udává množství konzumované dřevnaté složky srnčí a jelení zvěří, mezi 50 – 60 % z celkové přijímané potravy. Předkládání doplňkové potravy přikrmováním může někdy mít rozhodující vliv nejen na škody, ale také na záchranu celé místní populace.

Zažívací orgány srnčí zvěře jsou poněkud úspornější než u jiných přežvýkavců, a to již vzhledem k příjmu potravy a konzumovaným druhům rostlin. Malý objem předžaludku (2 - 5 litrů, průměr 3,5 litrů) je příčinou toho, že srnčí zvěř v jedné pastevní periodě příjme málo potravy, a proto se musí pastvit vícekrát denně, což znamená prakticky každé dvě hodiny, přičemž se bachor nikdy zcela nezaplní, maximálně do 60 % svého objemu. Počet period přežvykování souhlasí s počtem pastevních cyklů. Větší část příjmu potravy, a tedy i přežvykování, připadá na denní dobu, která je v současnosti ovlivněna značným pohybem lidí v krajině. Stresovaná zvěř hledá nejen klid, ale i potravu v lesních mlazinách, kde potom dochází ke zvýšenému poškození porostu.

Z hlediska funkce zažívací soustavy je nápadná i velikost slinných žláz, což umožňuje velkou produkci slin a následnou pufrovací schopnost poměru v předžaludcích. Anatomická skladba předžaludku srnčí zvěře způsobuje to, že se potrava v předžaludcích dlouho nezdržuje a je po daleko kratší dobu vystavena působení celulolytických baktérií a nálevníků. Početně chudé osídlení bachoru nálevníky neumožňuje dokonalé narušení vlákniny a tím zpřístupnění působením celulolytických bakterií. Z tohoto důvodu také srnčí zvěř neohryzuje a neloupe stromové části, ale přijímá měkké dřevnaté části. Srnčí zvěř je proto nucena přijímat potravu snáze utilizovanou a tedy i energeticky vydatnou, jako jsou lístečky a květy rostlin, plody, pupeny, výhonky a jemné prýty. Měkkou potravu si vybírá v travních a bylinných porostech a doplňkovou v křovinném patře a v mlazinách. Pokud v monokulturních lesních porostech nenajde zvěř dostatek okusu na křovinách a na měkkých listnáčích (osiky, jívy, vrby, břízy atd.), přistupuje k okusu tvrdých listnáčů (buku, dubu, javoru, jasanu) a terminálních pupenů také u mladých jehličnanů. Tím způsobuje škody na lesních porostech, ale také poškozuje své zdraví potravou s velkým obsahem terpentinů, silic, éterických olejů, které vyvolávají záněty zažívadel a dystrofické změny parenchymatózních orgánů.

Zemědělské plodiny v současné krajině neskýtají dostatek pestré výběrové potravy, a to nejen pro srnčí svěř. Lány obilovin znamenají ztrátu obživy a po vegetačním období nemá srnčí zvěř možnost vytvořit dostatek tukových rezerv na zimní období. Nedostatek vitamínů, makro a mikroprvků vede k oslabení organizmu vůči parazitárním invazním a infekčním onemocněním. Tím, že srnčí zvěř neumí v zažívadlech syntetizovat vitamín C, dochází přes zimní období k oslabení organizmu. Podzimní zásobu tukových útrobních i podkožních rezerv nelze nahradit ani intenzivním přikrmováním až v zimním období.

 

První škody na pěstovaných plodinách se vyskytovaly již před mnoha staletími. Tehdejší zemědělci chránili svou úrodu před zvěří jejím vyháněním, plašením ohni, oplocováním pozemků a také lovem. Škody na lesích začali postupně vznikat až při zakládání uměle pěstovaných monokulturních lesů. Od této doby vystupují dosud dva názory, na kterých se nemohou shodnout chovatelé zvěře a pěstitelé lesa i zemědělských plodin. Životní prostředí a zvěř se však sama nemůže bránit současnému ekonomickému hodnocení. Zvěř však potřebuje potravu, kterou si muže opatřit jen ve vhodném prostředí. Travních a bylinných porostů je ve většině honiteb dostatek, ale naproti tomu je malá druhová skladba a nedostatek doplňkových potravních druhů, které jsou z lesních porostů odstraňovány a v polích, dřívějšími úpravami zlikvidovány.

V doplňkové potravě zvěř přijímá fosfor, vápník, stopové prvky, cukry a tříslo. Tyto složky jsou časově dostupné k fyziologickému trávení a jsou nejvíce obsaženy v pupenech, mladých výhoncích a prýtech. Zvěř přednostně okusuje nejdříve měkké listnáče (lípa, osika, jeřáb, olše, vrba), ale nevynechá ani tvrdé listnaté dřeviny (jasan, javor, jilm, buk, dub). Okus v lesích srnčí zvěří je však rozptýlen po celých plochách a není tak značný, jak od jiné spárkaté zvěře. Z jehličnatých druhů dává zvěř přednost jedli, borovici a douglasce. Větší škody způsobuje okusem semenných plantáží, pokud nejsou dostatečně oploceny. Velmi citelně jsou však okusovány keřové porosty, které nejsou schopny odnožit, pro trvalý okus. Při vysokých početních stavech této zvěře bývají významně poškozeny nedostatečně ošetřené kultury, zvláště tam, kde se sadí jen cílový počet jedinců, aby se nemuseli provádět prořezávky a předmýtní těžby.

Srnci pro vytloukání parůžků rádi vyhledávají ty druhy odrostků, které jsou nejméně v porostech zastoupeny, např. modřín, douglaska, vejmutovka, borovice aj. V současnosti jsou škody na zemědělských plodinách srnčí zvěří zanedbatelné. Jiná je situace se škodami na polích způsobených jelení, daňčí, mufloní a hlavně černou zvěří.

Burket (1927) v knize Ochrana lesů uvádí na ochranu porostů, ke zmírnění škod vhodnou potravní péči o zvěř, přiměřený odstřel a hospodářská opatření z nichž lze uvést tato: Provádět přirozenou obnovu smíšených lesů, ponechávat a vysazovat měkké listnáče v porostech a jen část jich ročně porážet pro okus zvěře. Vysazovat plodonosné dřeviny jako jsou kaštany, jeřáby, pláňky ovocných stromů, udržovat louky, žírná okrajová pole využívat pro sadbu topinambur, lupiny aj. Za tuhých mrazů a vysokého sněhu se mají prosekávat prameny, potoky a rybníky. Dále je pro ochranu sadeb a nárostu doporučeno oplocování kultur a mlází. Autor také uvádí nátěr vrcholových pupenů dehtem nebo směsí jednoho dílu hovězího výmětu, s jedním dílem kamenouhelného dehtu ředěného močůvkou na kaši, která se kápne na terminální pupen. Používá se také vápenné mléko s výtažkem aloe. Účinná je také ochrana pupenů koudelí. Jako nejnovější přípravky je uváděn kamenouhelný dehet, housenčí lep, hyloservin, dehet stromový, sirné mazadlo (pasta), štěpařské karbolineum, sirný kal, Schubertova směs (kamenouhelný dehet, hovězí krev, kaleinová soda – 1:1.0,25) atd., doporučují se i kovová chránidla (Lansovy závitnice), papírové kornouty a další.

Forst (1970) v knize Ochrana lesa mimo jiné doporučuje v oblasti výchovy lesů techniku ke zvýšení druhové doplňkové porostní skladby k možnému rozšíření potravních možností zvěře v prostředí. K ochraně výsadby a podrostu je celá řada nových repelentů k nátěru vrcholových prýtů (terminálních pupenů), např. Karnofer, který je možné na vrchol sazenice nastříkat, Reziston na jehličnany a listnáče, Apulin, Morsuvin, RZL Doporučuje také využívání doma vyráběné jíchy jako je Jindřichohradecká, Králova aj. Účinnost uváděných ochranných prostředků je dostatečná, ale pracovně náročná. Pro potřeby praxe je v této knize velmi dobře propracována celá metodika ochrany založených porostů s technickým vybavením, spotřebou pracovního času a spotřebou ochranné složky.

Švestka a kol. (1996) v Praktické příručce v ochraně lesa popisuje důvody poškození porostů jako důsledek nedostatečného druhového zastoupení doplňkových dřevin a křovin v porostech a přetrvávající hospodářský způsob obnovy lesů.

Biologická ochrana – je doporučena ke zvyšování přirozené úživnosti prostředí. Dále zvýšenou péčí o zvěř v potravní druhové skladbě, předkládání jakostních krmiv ve vhodně umístěných zařízeních. Dotýká se také nesnadného zajištění klidových a krytových částí honiteb, z důvodu snížení stresu zvěře, což má vliv na její koncentraci a následné zvýšení škod na porostech.

Biotechnická ochrana - ke snížení škod zvěří autoři doporučují budování přezimovacích objektů o rozloze kolem 6 – 10 ha se zastoupením části starého porostu, mlaziny a pastevní části. Při prokázaném ¾ zachycení kmenových stavů je podíl škod značně snížen.

Mechanická ochrana– založena na omezení vstupu zvěře do porostu. Užívá se hlavně v holopasečném, ale také i podrostním způsobu hospodaření. Jsou popsány oplocenky, které nemají být větší jak 1 ha, aby byly přehlédnutelné. Způsob oplocení je rozdílný a většinou se řídí pro jakou dobu má oplocenka sloužit a ekonomickou náročností. Individuální oplocení je ochrana jednotlivých stromů. Druh této ochrany se řídí ekonomickou náročností. Další mechanickou ochranou jsou chrániče v současnosti z umělé hmoty, které se však musí před rašením odstranit. Ovazování je velmi náročné a provádí se zeleným nebo suchým klestem, pletivem a rákosem. Využívání ovčí vlny, textilního odpadu, koudele, kornoutů aj. na terminální pupeny je využíváno podle účinných zkušeností.

Chemická ochrana – je známá již počátkem minulého století, ale největší užití má až po II. světové válce. Odpuzovadla – repelenty jsou využívány jednak na dobu vegetačního klidu i v době vegetace. Slouží k ochraně jehličnanů i listnáčů postřikem i nátěrem. Ekonomicky jsou výhodné, ale vnášíme do prostředí chemické látky. Jejich využívání se řídí pokynem výrobce.