Onemocnění a zdravotní poruchy zvěře
Vážení čtenáři Myslivosti,
Středoevropský institut ekologie zvěře jakožto významné výzkumné a informační centrum pro mysliveckou praxi s mezinárodním působením informuje již řadu let v časopise Myslivost o aktuálních tématech myslivosti. Velmi důležitou problematikou mysliveckého hospodaření je zdravotní situace zvěře a možnosti jejího zlepšení. Tým spolupracovníků institutu nyní připravil ve spolupráci s Institutem ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno na toto téma sérii článků, v níž budou čtenáři pravidelně informováni o nejvýznamnějších onemocněních a zdravotních poruchách zvěře, příčinách jejich vzniku a šíření stejně jako i možnostech jejich předcházení a případné léčby.
MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, Ph.D.
Středoevropský institut ekologie zvěře, Brno - Wien - Nitra
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Lovná zvěř je nedílnou součástí naší přírody a její úspěšný chov a následný lov je významnou složkou mysliveckého hospodaření. Je však nutno zdůraznit, že je to především zdravotní stav zvěře, který je limitujícím faktorem všestranně ovlivňujícím kvalitu zvěře a zvěřiny, a tím i výsledky mysliveckého hospodaření.
V našich podmínkách jsou to především parazitární onemocnění, která mohou zdravotní stav zvěře velmi nepříznivě narušit. Výzkumy prováděné na tomto úseku v minulých letech i v současnosti přinášejí významné poznatky a vytváří i podmínky ke kompletnější znalosti parazitóz a to jak z hlediska regionálního uplatnění, tak i ekologických vztahů a umožňují všestranný přístup k jejich účinnému tlumení. Přitom je nutno zdůraznit, že ztráty vyvolané parazitózami jsou dány především jejich značnou rozšířeností a dále i početností druhů, které se obvykle na infekcích podílejí. Z hlediska ekonomického nelze totiž posuzovat jejich závažnost pouze na základě přímých ztrát, tj. počtu uhynulých kusů. Je prokázáno, že kromě zjevně nemocných kusů jsou to i bezsymptomové stavy, které mohou podstatně zhoršovat a urychlovat onemocnění jiné etiologie (infekční, nutriční aj.), ale především u mláďat mohou nepříznivě ovlivňovat základní fyziologické procesy i odolnost organizmu ve stadiu jejich vývinu a růstu. Dlouholetá vyšetřování, prováděná celostátně, a to pitevně i koprologicky, prokázala, že parazitózy se mohou v některých oblastech zásadně podílet na celkových ztrátách zvěře, především v zimním a jarním období, a to až v 50% podílu. Je tedy nutné trvale zaměřovat pozornost především na nejrozšířenější a nejpatogennější druhy parazitů.
V následných příspěvcích bychom proto chtěli naší mysliveckou veřejnost podrobněji seznamovat s problematikou parazitóz u naší zvěře. V jednotlivých statích se budeme postupně v časopise Myslivost zaměřovat na jednotlivé i skupinové původce parazitóz u srstnaté i pernaté zvěře, a to zejména kokcidie a ostatní onemocnění vyvolané prvoky a dále především helmintózy (hlístice plic a gastrointestinálního traktu, motolice, tasemnice) a rovněž ektoparazitózy (zákožky, klíšťata, vši, všenky, střečky a bodavý hmyz).
Parazitární onemocnění srstnaté zvěře vyvolaná prvoky
Kokcidie a kokcidiózy u srstnaté zvěře
Kokcide jsou jednobuněčné organizmy se složitým vývojem v těle i mimo tělo hostitele, systematicky patří mezi prvoky. Nejpočetnější skupinu tvoří tzv. jednohostitelské kokcidie (monoxenní - vývoj probíhá v jediném hostiteli), především rodu Eimeria, cizopasící prakticky u většiny druhů zvěře a dále i méně početný rod Isospora. Jednohostitelské kokcidie jsou z hlediska diagnostiky a rozšíření u naší zvěře poměrně velmi dobře probádané. Další významnou skupinu tvoří tzv. vícehostitelské (heteroxenní) kokcidie se složitým vývojem a širokým spektrem mezihostitelů mezi něž řadíme především zástupce rodu Toxoplasma a Sarcocystis. Znalost o výskytu těchto kokcidií u zvěře je dosud neúplná a je předmětem dalšího výzkumu.
Jednohostitelské kokcidie tvoří velmi významnou skupinu parazitóz u naší srstnaté zvěře. Vesměs se jedná o druhy cizopasící v trávicím traktu, které jsou původci onemocnění nazývaného kokcidióza. Ta je charakterizována především katarálním až hemoragickým zánětem střeva s následným celkovým postižením organizmu, anemií, dehydratací, vyčerpáním a při silných infekcích i hromadným hynutím. Kokcidióza představuje rovněž významný predispoziční faktor pro onemocnění jiné etiologie, a to jak parazitárního, tak i virového, bakteriálního, alimentárního i jiného původu. Jednohostitelské kokcidie jsou nejčastějším původcem onemocnění u mláďat, těžce však může být postižena i dospělá zvěř.
K pochopení vzniku a vývoje onemocnění je nutno znát celý složitý vývojový cyklus u jednohostitelských kokcidií, který je typický zejména obrovským namnožením infekčních stadií, tzv. oocyst, které odcházejí z těla hostitelů do vnějšího prostředí (viz schéma na obr. č. 1). Oocysty jsou u jednotlivých druhů kokcidií charakteristické zejména rozdílnou velikostí, tvarem a vnitřním uspořádáním. Jsou opatřeny pevnou, vícevrstevnou stěnou, které je spolehlivě chrání proti nepříznivým podmínkám ve vnějším prostředí. Při odchodu z těla jsou vyplněny zárodečnou hmotou, která za příznivých podmínek, zejména teploty, vlhkosti a přístupu kyslíku prodělává postupné zrání, tzv. sporulaci, končící tvorbou sporocyst, obsahujících vlastní zárodky - sporozoity. Teprve takto vysporulovaná oocysta může infikovat dalšího hostitele, pokud je pozřena spolu s potravou či vodou, znečištěnou trusem.
V trávicím traktu, po průchodu žaludkem, probíhá ve střevě uvolňování pohyblivých sporozoitů z rozpadlé oocysty a jejich penetrace do buněk sliznice. Následuje fáze nepohlavního rozmnožování, nazývaná merogonie (dříve schizogonie), charakterizovaná mnohočetným dělením a vznikem rohlíčkovitých stadií – merozoitů. Ty nakonec vyplní celou buňku, která se rozpadá a uvolněné zárodky napadají další a další buňky. Merogonie se může dvakrát i vícekrát opakovat a výsledkem je pak odumírání a rozpad obrovského počtu slizničních buněk. Merozoity z poslední generace se diferencují na pohlavní stadia samičí a samčí generace, které po oplodnění vytváří vlastní zárodek budoucí oocysty, tzv. zygotu, která opouští hostitelskou buňku a postupně si vytváří pevné obaly a opouští hostitele spolu s výkaly. Tato fáze již pohlavního rozmnožování se nazývá gametogonie. O rozmnožovací schopnosti kokcidií svědčí skutečnost, že z jedné pozřené oocysty se může ve výše uvedeném procesu vytvořit až milion oocyst.
Specifičnost kokcidií pro jednotlivé druhy hostitelů je stále předmětem studií vzájemných vztahů hostitel – parazit. Teprve křížové pokusy s čistými kulturami kokcidií přinesly nové poznatky a prokázaly, že kokcidie jsou parazité s úzkou specifičností pro jednotlivé hostitele. Ke vzájemnému přenosu může docházet pouze u fylogeneticky velmi příbuzných druhů.
Z naší srstnaté zvěře se kokcidióza vyskytuje především u zajíců a patří k nejčastějším onemocněním této zvěře. Vysoká prevalence je popisována i z okolních zemí, kde byla vyšetřování u zajíců prováděna. Druhové zastoupení a dynamiku vylučování oocyst kokcidií studoval na základě rozsáhlých koprologických vyšetřování zajíců jeden z autorů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století (Chroust 1979 a 1984). Zjistil 8 druhů kokcidií s nejvyšším zastoupením druhů Eimeria robertsoni a Eimeria leporis, které se podílely na infekcích více než v 70 %. Rovněž tak bylo prokázáno, že vylučování oocyst má v průběhu roku dynamický charakter s maximem v měsících srpnu až říjnu (období hromadného hynutí mladých zajíců) a další nižší vrchol je na jaře v březnu a dubnu. Štěrba (1982) prováděl rozbor příčin ztrát na základě pitevního a koprologického vyšetření u vysokého počtu vyšetřených zajíců v letech 1967 až 1981 a zjistil, že kokcidie byly příčinou 62,3 % úhynů zajíců z parazitárních příčin. Při pokusech o rozvoj umělého chovu zajíců v osmdesátých letech minulého století u nás byla kokcidióza limitujícím faktorem v odchovu mladých zajíců. Rovněž tak výsledky našich pitevních a koprologických vyšetření u 296 zajíců ulovených při podzimních lovech v letech 2007 až 2009 v různých honitbách České republiky, které jsme prováděli na Středoevropském institutu ekologie zvěře v Brně, prokázaly trvale vysoké hodnoty prevalence (70 až 90 %). Rovněž tak intenzita vylučování dosahovala především u mladých zajíců s příznaky zánětu střev hodnot až několika set tisíc i více než milionu oocyst v 1 g trusu (OPG). Silné infekce kokcidiemi mají však výrazně negativní vliv i na zdravotní stav u dospělých zajíců, kdy u skupiny s nejnižší hmotností byla zjišťována prakticky 100% prevalence výskytu kokcidií a rovněž vysoká intenzita vylučování oocyst (viz obr. 2).
Klinická kokcidióza u zajíců je charakterizována především výrazným zánětem střeva a vysokou mortalitou. V průběhu vývojového cyklu dochází k těžkému poškozování buněk střevní sliznice, které se rozpadají, potrava není důkladně strávena a dochází k nadměrnému kvašení a nadýmání. Trus může být průjmový, bývá však i normální konzistence a barvy. Krvavý průjem, který je charakteristický pro kokcidiózu např. u mláďat domácích zvířat je u zajíců zjišťován pouze zřídka. Mladí zajíci mohou uhynout již během několika dnů po nakažení. Největší nebezpečí pro vzplanutí klinické kokcidiózy v honitbách je období tzv. monodiet, vznikajících v důsledku zemědělských sklizní (konec léta až podzim), kdy se kokcidióza může stát i masovým regulátorem stavu zajíců.
Z literatury jsou známy pokusy s léčbou zajíců pomocí nejrůznějších léků (antikokcidik) v medikovaném krmivu, příp. i jablkách, řepě apod., které se však vesměs neosvědčily. Rovněž tak prevence kokcidiózy je v honitbách obtížná a závisí především na vytváření podmínek pro možnost zachování pestrého potravního režimu v průběhu celého vegetačního období a kvalitního přikrmování. Jak bylo prokázáno při rozborech složení zažitiny, je zajíc konzumentem více než 100 různých druhů rostlin. Přikrmovací zařízení pro zajíce je vhodné pravidelně přesunovat, aby nedocházelo ke hromadění trusu s oocystami a tím k reinfekcím.
Kokcidie rovněž často nalézáme u králíků divokých, podrobné údaje o rozšíření jsou však pouze z ojedinělých vyšetřování, kdy byla zjišťována padesáti až stoprocentní prevalence. Na šíření má vliv především jejich přemnožení. Významným faktorem je i možnost vzájemného přenosu mezi králíky domácími a divokými (např. hnojení trusem domácích králíků, naopak zkrmování trávy z lokalit s výskytem králíků divokých). Při střevní kokcidióze zjišťujeme analogické změny jako u zajíců. U králíků divokých se kromě kokcidií ve střevě (asi 10 druhů) vyskytuje i jaterní kokcidióza vyvolaná druhem Eimeria stiedai. Její vývoj probíhá v epitelu žlučových cest, onemocnění je většinou akutní a hynou především mladé kusy.
U spárkaté zvěře jsou kokcidie častým nálezem především u mladých jedinců. Obecně nejvyšší prevalence je zjišťována u zvěře mufloní (až 100 %), u zvěře srnčí a kamzičí (30 až 50 %) a nejnižší u daňků a jelenů (10 až 20 %). Klinická onemocnění jsou však zjišťována pouze v oborách u muflončat do věku asi půl roku. Infekce mohou dosahovat značné intenzity a projevují se především průjmy, nechutenstvím, hubnutím a mohou končit i úhynem. Jen výjimečně je zjišťováno onemocnění u mláďat koz bezoárových a kozorožců, na rozdíl od kůzlat v domácích chovech, kde kokcidióza představuje prakticky nejzávažnější zdravotní problém. Podobně jako u ovcí a muflonů (rod Ovis), tak u koz domácích a volně žijících druhů (rod Capra) se jedná o shodné druhy kokcidií. U kamzíčat nebylo onemocnění kokcidiózou pozorováno, i když kvantitativní nálezy oocyst v trusu mohou dosahovat značně vysokých hodnot, jak jsme se mohli přesvědčit např. při vyšetřování kamzíků v Jeseníkách.
Poměrně vysoká prevalence kokcidiemi se zjišťuje u černé zvěře, zejména v oborách (93 % pozitivních vyšetření). Ve volných honitbách je výskyt kokcidií u divokých prasat vyšší v lužních biotopech (až 87 % pozitivních vyšetření) oproti honitbám polním a vrchovinovým (nález kokcidií u 30 %vyšetřených vzorků). Intenzita infekcí je velmi nízká u černé zvěře z polních honiteb a vrchovin (ojedinělé kokcidie až střední infekce), vysokou intenzitu infekcí vykazují nálezy kokcídií u prasat z oborních chovů. Intenzitu silných infekcí kokcidiemi dokládá nález u lončáka, dlouhodobě strádajícího v důsledku poranění střelou, u něhož bylo v 1 g trusu zjištěno 56 480 000 oocyst kokcídií. Onemocnění se vyskytuje především u selat a lončáků a je vyvoláno nejčastěji druhy Eimeria debliecki, E.polita, E.scabra a Isospora suis. U selat se onemocnění projevuje úpornými až vodnatými průjmy v důsledku zánětu sliznice tenkého střeva a může docházet k rychlým a početným úhynům. U starších kusů dochází pouze k průjmovým onemocněním, které zhoršují celkový zdravotní stav postiženého kusu.. Silné infekce kokcidiemi se zjišťují u kusů chronicky nemocných či strádajících v důsledku poranění. Léčba kokcidiózy u černé zvěře ve volnosti není možná, v oborních chovech lze podávat krmiva s doplňkem antikokcidik, příp. kokcidiostatik (Forejtek, 1987).
Jednohostitelské kokcidie se vyskytují i ostatní srstnaté zvěř např. u lišek a jezevců (rod Isospora), dále u tchořů, svištů a hranostajů (rod Eimeria). Prevalence i intenzita nálezů je však nízká, bez výraznějšího patogenního významu. Onemocnění ani úhyny nebyly pozorovány.
Kryptosporidióza, jejímž původcem jsou kokcidie rodu Cryptosporidium, se vyskytuje u mláďat a to pouze v prvních týdnech života. Vývoj probíhá v tenkém střevě a má některé specifické zvláštnosti. Onemocnění se projevuje poruchami trávení s následnými průjmy, zaostáváním vývoje a růstu postižených mláďat. K hynutí však dochází pouze v případech komplikací při souběžně probíhající virové nebo bakteriální infekci v trávicím traktu. K infekci dochází podobně jako u ostatních kokcidií pozřením oocyst kryptosporidií společně s potravou.
U nás byly kryptosporidie diagnostikovány u srnčat, z různých zemí jsou potvrzeny i silné infekce a onemocnění u muflončat a dokonce i u jeleních kolouchů s následným hynutím.
Diagnostika jednohostitelských kokcidií se provádí na základě nálezu oocyst při mikroskopickém vyšetření trusu koncentračními metodami (viz obr. 2). Velikost oocyst se pohybuje pouze v tisícinách milimetru, většinou v rozmezí 5 až 60 mm.
Léčbu kokcidiózy je možno provádět pouze v oborách a to u muflončat a selat černé zvěře. V současné době je vysoce účinným antikokcidikem toltrazuril (v preparátu Baycox), který se podává v krmivu v koncentraci 20 mg na 1 kg krmiva po 3 dny.
Vícehostitelské kokcidie
Toxoplasmóza je celkové onemocnění, charakterizované poškozením nervové soustavy, nejrůznějších tělesných orgánů a očí. Představuje nejrozšířenější parazitární zoonózu (onemocnění přenosné ze zvířat na člověka). Původcem je Toxoplasma gondii , jejímž hostitelem, ve kterém probíhá vývojový cyklus zakončený tvorbou a vylučováním oocyst, je kočka a kočkovité šelmy. Mezihostitelem pak mohou být prakticky všichni teplokrevní živočichové, včetně člověka. U nich probíhá další množení a tvorba tzv. tkáňových cyst, které se mohou vyvíjet ve všech tělesných orgánech.
Spárkatá zvěř se infikuje oocystami vylučovanými ve výkalech koček, masožravci a černá zvěř i tkáňovými cystami z uhynulé zvěře nebo hlodavců.
Klinické onemocnění se u zvěře prakticky nevyskytuje. Diagnostiku lze provádět na základě vyšetření krve a průkazu toxoplasmových protilátek, příp. nálezem původce v orgánech. Protilátky byly u naší zvěře jelení, srnčí, mufloní a černé prokázány v 10 až 15 %, izolace původce byla pozitivní u zajíců, divokých králíků a černé zvěře ve 3 až 8 %.
Sarkocystóza patří mezi typické vícehostitelské kokcidie. Definitivním hostitelem, v němž probíhá pohlavní vývojový cyklus s tvorbou a vylučováním tzv. sporocyst (podobné oocystám), jsou psi a lišky, příp. i kočky. Mezihostitelem mohou být různé druhy zvěře, k jejich infekci dochází sarkocystami, které jsou ve vnějším prostředí rovněž velmi odolné. Vývoj v mezihostiteli probíhá ve svalovině poměrně dlouhou dobu a výsledkem je tvorba trvalých stadií tzv. sarkocyst, které dosahují velikosti vesměs do 1 mm, u prasat divokých asi 1,5 mm.
Sarkocysty byly nalezeny u většiny druhů naší spárkaté zvěře, a sice u srnčí až v 59%, daňčí 41 %, mufloní 33 %, jelení 25 % a černé 6,4 %, ojediněle se vyskytovaly i u zajíců a králíků divokých.
Diagnostika sarkocyst se provádí mikroskopickým vyšetřením svaloviny zvěře.
Léčba se u toxoplasmózy ani sarkocystózy neprovádí.
Prevence závisí u zvěře především v zábraně možného znečištění pastvy a pitné vody trusem psů a koček v honitbách. Cysty toxoplasem v orgánech a sarkocyst ve svalovině se spolehlivě devitalizují pouze předepsanou dobou kuchyňského zpracování zvěřiny (teplotou 80 °C v jádru masa).
Balantidióza – onemocnění vyvolané obrveným jednobuněčným parazitem vakovkou střevní (Balantidium coli). Typickým hostitelem tohoto parazita je prase domácí a prase divoké, vyskytuje se také u primátů, potkanů, koní a dalších druhů, zjištěn byl i u obojživelníků. Parazit je přenosný také na člověka. U prasat – včetně prasete divokého – většinou nezpůsobují vakovky klinické onemocnění, u oslabených jedinců však mohou vyvolávat průjmová onemocnění, u silnějších infekcí až s příměsí krve v trusu.
Závažnější jsou onemocnění lidí, kteří se většinou nakazí pozřením vody či potravy, znečištěné výkaly prasat. Infekce balantidiemi mohou u člověka probíhat asymptomaticky, mohou však vyvolávat dyzentérie různého stupně ( bolesti břicha,úporné průjmy s příměsí hlenu a krve, ulcerace střevní stěny) či infekce plicní tkáně.
Výskyt druhu Balantidium coli u divokých prasat je vázán především na intenzivní oborní chovy černé zvěře a zjišťují se nejčastěji u selat a lončáků. U divokých prasat z volnosti je výskyt balantidií ojedinělý. Léčba balantidiózy se u volně žijící zvěře neprovádí.
Důležitým preventivním opatřením proti infekcím lidí tímto parazitem od divokých prasat je dodržování všech pravidel hygienického získávání zvěřiny ( zamezit znečištění zvěřiny obsahem střeva) a dodržováním osobní hygieny při ošetřování a manipulaci se zvěřinou.