Časopis Myslivost

 

V tomto článku bychom chtěli alespoň stručně naší mysliveckou veřejnost seznámit s jednotlivými původci, nastínit jejich vývoj v organizmu i ve vnějším prostředí a upozornit na jejich patogenitu a patologické změny, které v organizmu svých hostitelů vyvolávají. Pokud se týká jejich diagnostiky, léčby a prevence, jde v podstatě o shodné postupy u všech níže popsaných druhů, a proto budou uvedeny závěru této stati.

Varestrongylóza (kapreokaulóza) vyvolaná druhem Varestrongylus (dříve Capreocaulus) capreoli který je specifický pro srnčí zvěř, jen zřídka je zjišťován u ostatní spárkaté zvěře. Vyskytuje se prakticky na celém území republiky, je v současné době nejrozšířenější plicnivkou u naší srnčí zvěře a dosahuje v některých oblastech až 70% prevalence. Dospělí červi dosahují pouze 10 až 20 mm délky (samice jsou vždy větší), jsou výslovně vláskovitého tvaru a lokalizují se v nejjemnějších bronších a v alveolech.

Vývoj, který je shodný i u dále popsaných druhů malých plicnivek probíhá tak, že z vajíček, která jsou kladena samičkami v místě jejich lokalizace v plicích, se líhnou larvy, které jsou vykašlávány do dutiny ústní, zde polknuty a následně odchází trusem jako larvy I. stadia (L I.). Jsou velmi odolné zejména proti nízkým teplotám, ale i vysychání. Je prokázáno, že např. teploty až -25 °C přežívají v trusu řadu týdnů, většina larev tak přežije celé zimní období. Rovněž tak při vyšetřování zcela zaschlého trusu je možno tyto larvy diagnostikovat. Za optimálních podmínek, tj. především při teplotě nad 10 °C a dostatečné vlhkosti, opouští larvy trus a velmi intenzivně se pohybují zvláště po slizových stopách plžů, kteří jim slouží jako mezihostitelé. Je prokázáno více než 80 druhů těchto mezihostitelských plžů, a to nejčastěji suchozemských (především z čeledi Limacidae, Helicidae, Arionidae aj.), tak i některých vodních (Lymnaeidae). Aktivně vnikají do nohy těchto plžů a usazují se ve slizových žlázách, dvakrát se svlékají a za příznivých podmínek za 3 - 4 týdny, při nízkých teplotách i za několik měsíců, se vyvíjí do infekčního stadia (L III.). K infekci definitivních hostitelů dochází buď pozřením plže, nebo spasením uvolněných larev z plžů, které migrují po vegetaci. V plicích dospívají během 4 – 10 týdnů a mohou zde přežívat dva i více roků.

Schéma vývoje u V. capreoli, které je obdobné i u dále popsaných druhů protostrongylidů, je znázorněno na obr. 1.

Patologické změny jsou pro varestrongylózu typické tím, že se lokalizují především do okrajových částí plic. Vytváří zde bílošedá až červenošedá ložiska velikosti lískového ořechu, výrazně vystupující nad povrch (obr. 2 a 3). Na řezu jsou houbovité struktury a při mikroskopickém vyšetření stěrů z těchto řezů zjišťujeme obrovské množství vajíček a larev, které se v těchto ložiscích líhnou.

Onemocnění probíhá většinou chronicky. Slabší infekce se klinicky neprojevují, avšak při pokročilých změnách, především u starších kusů, v důsledku opakovaných infekcí dochází k výraznému oslabení organizmu. Typickým příznakem je záchvatovitý kašel, projevující se především po vyrušení zvěře a při pohybu. Vážnou komplikací je současně probíhající infekce virová nebo bakteriální, které mohou vyvolat těžký zánět plic i uhynutí.

Varestrongylóza (bikaulóza) u jelení a daňčí zvěře je vyvolána druhem Varestrongylus (dříve Bicaulus) sagittatus. Jedná se o větší červy, nitkovitého tvaru, běložluté barvy a délky těla 20 – 40 mm, lokalizující se v menších i větších bronších. Nejčastěji je zjišťována u oborní zvěře, méně ve volnosti (prevalence od 10 – 30 %). Vývoj probíhá stejně jako u varestrongylózy srnčí zvěře. Onemocnění tímto druhem má však výrazně mírnější průběh než u srnčí zvěře, a to především vzhledem k nižší intenzitě nálezů dospělých červů a též vyšší odolnosti vysoké zvěře. V plicích se při pitvě nachází šedá až šedožlutá ložiska různé velikosti, která jsou oddělena výraznými světlými přepážkami, takže postižené části plic mají mramorovitý vzhled. Hlavním příznakem je vlhký kašel, zejména při vstávání a pohybu zvěře.

 

Muellerióza mufloní a kamzičí zvěře je vyvolaná plicnivkou obecnou – Muellerius capillaris. Jedná se o široce přizpůsobivého helminta, který se může vyskytovat u všech druhů spárkaté zvěře a cizopasí rovněž u ovcí a koz. Méně často, hlavně u kamzíků, se vyskytuje i druh M. tenuispiculatus. Dospělí červi měří pouze 10 – 20 mm, jsou vysloveně vláskovitého těla a lokalizují se přímo v plicní tkáni, tedy v alveolech a nejjemnějších bronších. V důsledku tkáňové reakce na přítomnost těchto červů dochází v plicích ke tvorbě typických uzlíčků velikosti špendlíkové hlavičky až prosa a výrazně prominujících nad povrch plic. Při silných infekcích, např. u starších muflonů, mohou pokrývat celou plochu plic a hojně se vyskytují i v parenchymu. Při mikroskopickém vyšetření zjišťujeme v těchto uzlících dospělé, stočené červy (většinou obojího pohlaví), kolem nichž je vytvořen silný lem z buněčných elementů (obr. 3). Starší uzlíky mohou postupně vápenatět, nevstřebávají se však a zůstávají tak hlavním diagnostickým znakem při pitvě plic. Klinické příznaky jsou však zjišťovány pouze u silných infekcí a jsou obdobné jako u varestrongylózy.

Protostrongylóza - původcem je Protostrongylus rufescens, případně i jiné druhy z tohoto rodu. Jsou to poměrně velcí červi, dosahující až 50 mm délky a jsou typicky hnědě zbarvení. Cizopasí u všech druhů spárkaté zvěře a také u ovcí a koz. Při silných infekcích zjišťujeme v plicích rozsáhlá zánětlivá ložiska odlišující se od normální tkáně tím, že jsou ostře ohraničená, žlutošedě až červenošedě zbarvená, mají mozaikovitou strukturu a výrazně vystupují nad povrch plic (obr. 4). V současné době se na našem území vyskytují ojediněle a to zejména u muflonů, příp. i u kamzíků.

Elafostrongylóza - do čeledi Protostrongylidae patří i hlístice Elaphostrongylus cervi, což jsou nitkovití červi dosahující až 60 mm. Místem jejich lokalizace v těle nejsou však plíce, ale pojivová tkáň krčních, hrudních a zádových svalů a mohou vnikat i do míšního kanálu a dutiny lebeční. V současné době je nejrozšířenější hlísticí u naší jelení zvěře, jen zřídka se vyskytuje u daňků. Velmi malá vajíčka (pouze asi 18 mm) se z místa kladení dostávají prostřednictvím krevního oběhu do plic, kde se zvětšují a líhnouse z nich larvy a vykašláním putují do trávicího traktu a odchází trusem. Mezi protostrongylidy jsou řazeni proto, že larvy ve vnějším prostředí prodělávají shodný vývoj, tj. v suchozemských plžích. Prevalence E. cervi dosahuje v oborách až 80 %, ve volnosti až 50 %. Klinické příznaky se projevují pouze při lokalizaci nematodů v nervové tkáni, a sice nejprve poruchami v pohybu končetin a posléze může dojít i k ochrnutí a úhynu.

Protostrongylóza zajíců a králíků divokých je vyvolána u nás především druhem Protostrongylus pulmonalis,vyskytují se i jiné druhy z tohoto rodu. Dospělí červi jsou vláskovitého tvaru těla, hnědé barvy, samice dosahují až 80 mm délky, samci asi 50 mm a lokalizují se v bronších. Jedná se o biohelmintické plicnivky, vývoj probíhá podle stejného schématu jako u protostrongylóz spárkaté zvěře, mezihostitelem jsou suchozemští měkkýši. Infekční larvy jsou velmi odolné, v plžích mohou přežívat po řadu měsíců a po uvolnění až 1,5 roku v prostředí honiteb. Prevalence narůstá s věkem v důsledku opakovaných infekcí a rovněž dospělí červi přežívají v plicích dva i více roků. Tím si vysvětlujeme velmi dlouhé udržování infekce v promořených lokalitách. Silné infekce způsobují vážné poškození zdravotního stavu zajíců. Onemocnění se projevuje nejprve ztíženým dýcháním, kašlem a výtokem z nosních dutin. Zvěř je malátná, slabá, příjem potravy je snížený a onemocnění končí až kachexií. K úhynu dochází především v případech komplikace virovou, bakteriální či případně i další parazitární infekcí (kokcidie!).

 

Diagnostika malých plicnivek u spárkaté zvěře a zajíců je shodná jako u diktyokaulózy. Provádí se vyšetřením čerstvého trusu larvoskopickými metodami a determinací larev I. stadia na základě posouzení jejich morfologických znaků. Vzhledem k širokému druhovému zastoupení těchto plicnivek je jejich individuální determinace dosti náročná. Pitevní vyšetření se zakládá na posouzení patologických změn na povrchu i v parenchymu plic, nálezu dospělých plicnivek a mikroskopickém vyšetření larev ze stěrů sliznice a řezů změněných částí plic.

 

Pro léčbu a prevenci malých plicnivek platí stejné zásady, které byly popsány u diktyokaulózy. Je však nutno zdůraznit, že aplikace anthelmintik v doporučovaných dávkách je méně účinná, vzhledem k tomu, že patologické změny plicní tkáně omezují přístup účinné látky k plicnivkám a tím dosažení její potřebné hladiny. Léčba přichází v úvahu především při silných infekcích u kapreokaulózy srnčí zvěře, u ostatních plicnivek nejčastěji v oborách na základě laboratorního, resp. pitevního vyšetření. Při léčbě elafostrongylózy bylo dosaženo potřebné účinnosti v týdenních intervalech dvakrát opakovanou aplikací vyšší dávky ivermektinu (až 0,7 mg/kg ž.hm.), případně 3x opakovanou aplikací fenbendazolu v dávce 7,5 mg/kg ž. hm.