Tentokrát jsme se vydali do Ústí nad Orlicí do roubené „chalupy“, kde jsme, jak se málokomu poštěstí, mohli nahlédnout do vyšívací dílny pana Velebného. Jak název firmy napovídá – Velebný a fam (famílie), s. r. o., ve firmě pracuje celá rodina Velebných. Sortiment firmy je opravdu bohatý – od církevních ornátů, vojenských a mysliveckých praporů po nášivky, stuhy a smaltované znaky. Nejprve nás pan Velebný provedl celou dílnou a pečlivě nás seznamoval nejen s postupem výroby, ale i s historií firmy.
Rodinná tradice sahá až do roku 1713. Děda pana Velebného se vyučil ve Vídni, poté se vydal na vandr do Egeru. Po návratu zpět do Vídně za ním přijela jeho žena se třemi děvčaty z okolí Skutče a Kočího, kde byla velká tradice galanterní výšivky. Nejprve se zabývali výbavami pro nevěsty (mimochodem mistrovská práce babičky pana Velebného stále funguje, jako vzor pro závěrečné práce v oboru vyšívačka - vyšití tohoto motivu trvá zhruba měsíc). Během první světové války nastala pauza, obnovení firmy se pan Velebný dočkal v roce 1921. V roce 1951 společnost spadla pod státní organizaci - Charita, která obstarávala vyšívané výrobky pro církev. Znovuotevření firmy se uskutečnilo až po revoluci v roce 1990 se souhlasem národního výboru.
Vstupní chodba je zaplněna fotografiemi a vzpomínkovými předměty – kladívko na rozklepání zlata, aby splynulo, magnet, žehlička a přístroj na vypichování vzorů.
Při vstupu nás zaujaly vlajky se zlatým krumplováním (ruční výšivka kovem). Cechovní prapor - z jedné strany sv. Klára (patronka vyšívaček a krumpléřů) malovaná jehlou. Na druhé straně praporu jsou znaky měst, kde firma sídlí - Ústí nad Orlicí a Jablonného nad Orlicí. V pobočce v Jablonném se vyšívají hlavně církevní výrobky. Druhým je rodový prapor Velebných.
Procházeli jsme výrobou od začátku až do konce – viděli jsme, jak vzniká prapor od počátečního návrhu až po jeho dokončení.
V současné době ve firmě pracuje třicet lidí – část v Ústí nad Orlicí, další v Jablonném. Práce na klasických výšivkách je nesmírně náročná, vyžaduje trpělivost, přesnost a určitě výtvarné cítění. Je dokladem lidské dovednosti a umu.
Rádi bychom vás v krátkosti seznámili s postupem výroby. Návrhy si buď zákazník dodává sám, nebo je vytváří z 90 % přímo pan Velebný. Inspiraci čerpá v historických pramenech, jeho velkým koníčkem je obecní heraldika. Tudíž o celé zpracování až po poslání ke schválení se osobně postará. Na kontě má už 120 schválených znaků obcí. Pokud se jedná o spolkové prapory – vždy se domlouvá se zákazníkem.
Podle připravené předlohy se v přípravně vypíchá vzor (nákres 1 : 1) a natiskne pomocí směsi z klihu, modřidla a mastku. Jako materiál používají samet nebo vlajkový rips. Cenově i kvalitativně jsou oba druhy látek na stejné úrovni. Pro vyšívání se využívají hedvábné a metalické nitě (tzv. jádrové, což znamená, že střed je z hedvábí a je obtočené kovem).
Na zhotovení praporu či jiného výrobku se podílí celý tým lidí – od návrháře počínaje, přes grafika, přípravářky, vyšívačky a švadlenami konče.
Po zhlédnutí firmy jsme využili možnosti položit pár otázek přímo panu Velebnému.
Odkdy se věnujete vyšívání a pamatujete si, jak to začalo?
Vyšíváním se zabýváme dvacet let, začátky byly opravdu obtížné. Pracovali jsme od nevidím do nevidím. První stroj jsme koupili, když marka stála 27 korun, leasing byl 33 procent a my jsme koupili stroj za tři čtvrtě milionu. Začínali jsme s manželkou tak, že jsme se střídali. Já jsem programoval a manželka seděla u automatu, a když už nemohla, tak jsme se vystřídali, pracovali jsme nonstop.
Vzpomínáte si na vaši první zakázky?
Tím, že jsem se od malička zabýval skautingem, tak také první naši zákaznici byli právě skautové. Vyráběli jsme veškeré domovenky, nášivky. Každý vzor se musel naprogramovat samostatně a to tehdy byl ještě program a počítačové vybavení takové, že se vlastně programovalo způsobem, jako když ručně vyšíváte - kladením po jednotlivých stezích. Takže pokud měl vzor třeba pět tisíc stehů, tak jsem vždy musel udělat jeden steh a teď jsem čekal, než se mi zobrazí na obrazovce počítače. Dnešní technika a programy jsou už nesrovnatelné.
Když jsme tehdy ukazovali v Rakousku lidem, od kterých jsme náš první stroj kupovali, co chceme vyšívat a programovat, že se jedná o nášivky pro vojáky z Čáslavi a Pardubic, tak říkali, že to na tom nejde, že písmenka ano, ale takto složité vzory vytvořit nepůjdou, a přesto se nám je podařilo vytvořit a vyšít.
Jak jste se dostali k vyšívání praporů?
Prapory jsme vyšívali od začátku obnovení firmy. Ke spolupráci s jednou z největších evropských vyšívačských firem jsme se dostali v roce 1991 díky inzerátu v novinách, kde sháněli někoho, kdo by jim restauroval historické prapory. Přivezli jsme jim na ukázku sokolskou vlajku. První zakázkou byl svatý Florián s andělíčkem (velikost motivu 80 cm). Pracovali jsme na něm asi 190 hodin. V dnešní době už to zvládneme za kratší dobu.
V současné době jsme schopni udělat jakýkoliv druh výšivky – od ruční výšivky, výšivky přes kartu (dříve přes volskou kůži, nyní přes elektrikářskou lepenku), klasickou strojní výšivku, tamburování (= řetízkový, froté steh), až po malbu jehlou.
Můžeme se vás zeptat, co bylo Vaší původní profesí?
Původním vzděláním jsem veterinární technik. Vystudoval jsem v Hradci Králové, kde jsem se vlastně seznámil i s mojí ženou, která absolvovala stejný obor. Na veterině jsem pracoval pět let, potom jsem pracoval na dráze, působil v Holicích, Kostěnicích u Pardubic, Rudolticích, České Třebové a nakonec v Ústí nad Orlicí. V devadesátých letech jsme obnovili firmu, ale to jsem současně pracoval na dráze. Od roku 1991 jsme měli už tolik práce, že jsem se začal věnovat jen vyšívání. Také jsem absolvoval grafickou školu v Jihlavě, kterou má i můj prostřední syn. Výtvarným uměním jsem se zabýval už mnohem dříve - kreslil jsem pro Mladý svět, Dikobraz a další deníky a časopisy.
Zajímalo by nás, zda jste ve svých návrzích praporů zpodobnil i myslivecké patrony - jako jsou svatý Hubert, Eustach a Diana?
Nejčastěji jsme dělali sv. Huberta, sv. Eustacha pouze do Německa, ale Dianu po nás ještě nikdo nechtěl.
Kde sháníte potřebné informace o svatých?
V dnešní době není problém sehnat potřebnou literaturu, osobně doporučuji knihu Rok se svatými – Karmelitánské nakladatelství - a Atributy svatých.
Kromě mysliveckých patronů, zobrazujete i zvěř – vzpomínáte si na nějaký zajímavý motiv?
Nejzajímavější jsme dělali ptáky pro ornitology, opět do ciziny. Dále zobrazujeme hlavně heraldická zvířata - lvy, orlice, orly, medvědy, jeleny, hady, gryfy (mýtická zvířata - pozn. red.) atd. Myslivecké nebo střelecké spolky mívají terč se zkříženými puškami a orlicí nad tím. Dále jsme zpodobnili sokoly, vlky, psy. Pro skauty vyšíváme především vydry, lišky, kamzíky a další. Zvěř jsme také dělali na prapor pro německé cirkusy – vyšívali jsme maringotky se žirafami, se slony atd.
Pro zákazníka přímo od nás z republiky jsme dělali draka, který byl zlatem vyšívaný, každá šupina se vyšívala zvlášť. Pro obce - Tlučnou krokodýla, Řetůvku mloka, Dlouhou Třebovou draka, Kostěnice kohouta, Libchavy skřivana a podobně.
Jednou z nejprestižnějších prací, kde jsou i ptačí motivy, najdete v knihovně v Blansku. Tou je ručně vyšívaná replika praporu spolku Rastislav – jediný prapor od Josefa Mánesa, jenž byl vyšívaný. Jako materiál pro repliku jsme použili vyšívací červené hedvábí, zlaté a stříbrné nitě. Práce nám na něm trvala rok a půl. Z jedné strany je nápis Rastislav se dvěma krahujci a na druhé moravská orlice.
Zpodobnění zvířat není jistě jednoduché, jakým způsobem se s tím vypořádáváte?
Je dobré se vyvarovat anatomických a pohybových chyb. Proto když vyšíváme koně, je potřeba vědět, jak se pohybuje, jak klade nohy atd.
Co všechno jste schopni zrealizovat?
Vyrábíme baldachýny, korouhve, ornáty, mitry a další církevní textilie, rukávové nášivky, plakety, vyšívané ubrusy, pamětní stuhy, šerpy, stolní vlaječky, vyšívané prapory a znaky. Jsme schopni udělat jakýkoliv tvar i velikost s výšivkou v různé složitosti.
Jak jste se dostal k myslivosti?
Vždy jsme se věnovali chovu psů a můj strýc byl jeden z nejvýznamnějších chovatelů skye- a skotských teriérů u nás. Kromě toho jsme měli i lakeland teriéry a americké kokršpaněly. Díky tomu jsme se také dostali k norování a k myslivosti. Dneska máme krátkosrstého zlatého jezevčíka, se kterým chodíme norovat.
Aktivním myslivcem nejsem, nemám sice myslivecké zkoušky, ale jsem členem OMS Ústí nad Orlicí.
Určitě se Vám stává, že jednotlivé motivy se neustále opakují. Všichni myslivci budou chtít ztvárnit postavu sv. Huberta či jelena. Jak to řešíte, aby každý motiv byl originálem?
V počátcích našeho podnikání jsme byli se ženou na hasičské výstavě v Rakousku, kde jsme viděli několik stejných praporů. A tak jsme si slíbili, že pokaždé se naše motivy budou něčím odlišovat – jiné rohové motivy, podoba sv. Huberta, jelena a jiné. Takže je vlastně každý prapor originál. Pokud si náš klient vyloženě nepřeje striktně se držet určité předlohy.
Někdy si zákazník přiveze vlastní návrh, ale většinou nechávají na nás jak výtvarné, tak i řemeslné zpracování.
Dnes máme v zahraničí takovou pozici, že nám nechávají dělat ty nejprestižnější zakázky.
Jak velký byl váš největší prapor?
Největší prapor, co se týká rozměrů, měřil tak okolo 2,5 krát 2,5 metru, přičemž běžná velikost je 1 x 1,5 m. Každá strana praporu se skládá ze dvou vrstev látky (podkladní + podšívka). A tak jsou i dost těžké. Většinou váží kolem pěti kil, ale jsou i desetikilové, záleží také na velikosti výšivky. Takový prapor se už pronese. Dělají se i menší prapory, které jsou také velmi pěkné.
Mezi našimi mysliveckými sdruženími je asi těžší se prosadit, neboť zde není na rozdíl od Německa a Rakouska tradice mysliveckých praporů. Ale pozorujete u nás nárůst zájmu?
Velká tradice mysliveckých a střeleckých praporů je v Německu a Rakousku, kde se stále používají. Většinou tedy děláme myslivecké a střelecké prapory do Rakouska a Německa, u nás to zatím ještě není takovým zvykem. Větší ohlas máme i mezi myslivci na Slovensku.
K ceremoniálu nošení praporů se vážou určitá pravidla, mohl byste je v krátkosti přiblížit?
Ano, existují historická pravidla, jak s prapory zacházet, která by se měla dodržovat a kde je popsaný celý postup ceremoniálu. Pravidlem je i to, že vlajkonoš by měl mít vysoké rukavice a ostatní pobočníci by měli mít krátké bílé rukavice. Naši zákazníci obdrží při předání praporu postup pro jeho užití, který zpracoval už můj dědeček.
Zajímalo by nás, jestli zhotovujete nášivky nejen na zakázku?
Z 90 % děláme nášivky na zakázku, dále máme několik prodejních - například koně, zvířata…
Pro myslivce jsme připravili na výstavu v Brně nášivku jelena, o kterého byl zájem. A kdysi jsem pro svého tchána dělal nášivku s nápisem „Myslivecká stráž“.
Na vašich webových stránkách se můžeme dočíst, že dáváte praporům desetiletou záruku. Zeptám se pouze v krátkosti. Jakou mají prapory životnost?
Záruční dobu uvádíme deset let, ale v podstatě životnost praporu je sto let. Samozřejmě, že záleží na tom, kde se uchovávají a jak se o ně starají. Většinou provádíme renovaci kvůli rozpadající se podkladové látce. V současné době zkoušíme i novou nanotechnologii. Látka takto upravená odráží vodu, která po ní stéká, a odpuzuje prach.
Na chodbě jsme si mohli všimnout krásného mysliveckého praporu s motivem svatého Huberta na koni. K jaké příležitosti jste ho dělali?
Tento prapor jsme zhotovili jako doklad špičkové práce, co jsme všechno schopni vytvořit. S tímto praporem jsme před třemi lety vyhráli soutěž „O prapor roku“ v Německu.
Chystáte nyní něco většího s mysliveckou tematikou?
V současné době šijeme ornát s mysliveckým motivem pro pražského arcibiskupa Duku.
Jen pro zajímavost bych chtěl uvést, že jsme vytvářeli i ornát k jeho jmenování do úřadu pražského arcibiskupa.
Jak napovídá heslo firmy, všude jsme viděli „kvalitu jak vyšitou“. Pokud by se čtenáři myslivosti chtěli blíže seznámit s nabídkou tohoto podniku, doporučujeme se podívat na jejich internetové stránky www.velebny.cz nebo osobní návštěvu přímo v Ústí nad Orlicí. Stojí to za to! Dokladem precizní práce je také skutečnost, že řada praporů vyrobených v této firmě byla k vidění 8. 5. 2010 na Vítkově u památníku Jana Žižky, kde probíhaly oslavy Dne vítězství.
Panu Velebnému, a nejen jemu, ale i všem zaměstnancům firmy, děkujeme za rozhovor!
Připravila Mgr. Jitka JONÁKOVÁ a Ing. Jiří KASINA
Snímky J. Kasina a z archivu pana Velebného