Snad každý zná pohádku o neposlušném Budulínkovi. Otevřel chytré kmotře lišce, ta si ho odnesla do svého doupěte a nebyla žádná legrace dostat ho z nory zase ven. Přesto se mezi dětmi znovu a znovu objevují nepoučitelní Budulínkové. Ovšem ne každá liška je mazaná jako ona pohádková kmotra – a tak někdy vyhrává liška a někdy Budulínek … Někdy ale také nakonec vyhrají oba.
HODNÁ VZTEKLÁ LIŠKA
Nejmladší účastník dětského tábora Budulínek se už třetí den za sebou v době poledního klidu opatrně vyplížil ze stanu, minul po pár desítkách metrů kadibudky za táborem a opatrně stoupal do řídce zalesněné stráně nad ním. Tam zůstal chvíli stát za rozložitým bukem a jeho očekávání ho nezklamalo – tak jako včera i předevčírem se po vrstevnici rychlým krokem blížila stará liška. „Na, na, kmotra,“ lákal ji osmiletý Budulínek na kousky masa, které pro ni ušetřil z vlastního oběda. Liška házené maso brala, ale jen v určité vzdálenosti, více se k štědrému dárci nepřiblížila.
„To seš myslivec?!“ zahřmělo za ním najednou. Lekli se oba – liška rychle odběhla a Budulínek si sedl na zadek. Hlas patřil Markovi, který byl naopak nejstarší na táboře, tedy kromě vedoucích, a pokračoval: „Už včera jsme koukali, že se někam po obědě ztrácíš, tak jsme tě dneska šli pro jistotu zkontrolovat, Budulínku!“ „A ty tu fakt máš svojí lištičku, to teda čumím!“ přidal se Markův kamarád řečený pro svou fyzickou zdatnost Četrhend. „To seš myslivec,“ zopakoval Marek, „když nevíš, že může mít vzteklinu? Tak padáme zpátky, ty troubo, a všechno vyklopíš šéfovi.“
A opravdu hned zašli za hlavním vedoucím malého tábora mladých myslivců a ochránců přírody, který byl v době Internetu a přehnané opatrnosti a péče o děti veden ve starém skautském duchu, a Budulínek klopil. Jak si, když šel o poledním klidu do kadibudky, všiml lišky, která nejevila přílišnou plachost, i když určitou vzdálenost udržovala. Jak ji začal vnadit zbytky od oběda a jak si říkal, že ji dříve nebo později uloví a získá si tak respekt celého tábora. V otázce, jak ji uloví, sice neměl zatím úplně jasno, ale to už by se prý nějak vyřešilo.
Vedoucí nebral celou věc na lehkou váhu, i když chvílemi musel potlačovat smích. Naše republika je sice už roky prohlášena za stát bez výskytu vztekliny, čert ale nikdy nespí. Proto hned po poledním klidu svolal celé osazenstvo tábora, aby je upozornil na bludnou lišku a poučil jak se zachovat. K jeho překvapení nebyl Budulínek jediný, kdo polokrotkou zrzku zaregistroval. I další děti si jí všimli – zabloudila občas do blízkosti tábora, a to téměř vždy ze strany, kam se vyváželo do vykopané jámy pár zbytků z kuchyně. Jinak žádné odpadky, pro tento typ tábora logicky, v lese nezůstávaly. Zkušenější, tedy myslivecky zkušenější děti si také všimli, že liška je už zřejmě hodně stará.
„Dobrá,“ uzavřel vedoucí diskusi, „kdyby se tu zase objevila, hned mi to každý nahlašte. A já budu taky informovat hajnýho, že mu tady běhá nějakej popletenej predátor.“ Zkusil místnímu hajnému zavolat hned, ale ten mobil zrovna nebral, což u něj vzhledem k jeho vztahu k technickým vymoženostem nebylo nic neobvyklého. Jak to tak bývá, později už tenhle záměr pustil náš vedoucí z hlavy.
***
Dva dny se nic nedělo. Tedy pokud jde o Budulínkovu lišku. Pak se ale začaly děti ozývat, že se s ní zase setkali. „Šla pořád za mnou, až jsem se začala bát,“ hlásila například Petruška: „Fakt, málem za mnou vlezla až do kadibudky!“ „Ke mně, když jsem šel vyhodit zbytky po snídani, došla snad na metr,“ hlásil Budulínek. Podle zkušeností dětí se objevoval nezvaný host buď brzy, ale opravdu brzy ráno nebo pak po poledni. Tedy ráno ji tam viděli jen dvakrát a vždycky hned zmizela. Ještě dvakrát zkusil vedoucí tábora informovat místního hajného, ovšem stále marně. Protože hlášení dětí o rostoucí drzosti či klesající plachosti, nehodící se škrtněte, podivné kmotry neustávala, ba naopak, rozhodl se vedoucí tábora vzít zákon do svých rukou. Všechno stále více napovídalo tomu, že, ač je to, alespoň podle statistik, dost překvapující, může se nejspíš jednat o lišku napadenou vzteklinou. Konečně známe statistiky … Když jde o zdraví a bezpečnost dětí, musí jít stranou. A ono tady nejspíš o zdraví a bezpečnost dětí opravdu šlo!
Milan, vedoucí tábora, si tedy připravil jedinou střelnou zbraň v jejich arzenálu – vzduchovku, dal si budíka na čtvrtou a ještě za tmy se s ní usadil v místech, která liška podle svědectví dětí navštěvovala.
Nebylo ani pět hodin, když se kmotra opravdu objevila a opatrně se blížila k jámě s potravinovými zbytky. Moc stará sice našemu lovci z nouze nepřipadala, jak hlásily děti, ale to pustil z hlavy. Pod dobrým větrem se rezavý přízrak dostal na účinný dostřel – a Milan to zmáčknul. K jeho překvapení se vzduchovka ukázala jako spolehlivý obranný prostředek proti liškám! Kmotra se po zásahu za slecho překulila a zůstala v ohni. Milan si natáhl připravené rukavice a zhaslou šelmu, která mu nepřipadala jako nemocná a už vůbec ne stará, maximálně roční, pověsil vysoko na strom pořádný kus od tábora. Když se do něj vrátil, počkal ještě hodinku a znovu zkusil prozvonit hajného. Tentokrát se to kupodivu podařilo na první pokus. Hajný byl zřejmě ještě doma a tak na telefonu – do lesa asi mobil nenosil. „Šumava. Copa se děje?“ ozvalo se z přístroje nerudné zabručení. „Tady je Milan z tábora, pane hajný. Máme tady lišku.“ „Jo? Berta zase na výletě? Tož co by dup sem u vás a odvedu si ji,“ ožil starý lesák. „No – asi neodvedete, ona je …“, snažil se šokovaný Milan, kterému došly souvislosti, naznačit, že si hajný Bertu maximálně odnese v pytli, ale ten zmáčknul červený puntík a hovor tím ukončil.
Následující chvíle byly pro vedoucího tábora opravdu horké. Dovedl si představit, jak bude hajnému, až se dozví, že jeho ochočená kamarádka, držená zřejmě pro výcvik psů, to už má za sebou. Proto nebyla nijak moc plachá, když chodila k táboru trochu si přilepšit ve stravě. Navíc „lovil“ bez povolenky v cizím a střelil lišku zbraní zcela mimo předpisy! Ranní činnost dětí nechal ostatním vedoucím a sám se připravoval na nepříjemné setkání.
***
Po nějaké době se ozval hluk motoru a za chvíli už hajný Šumava zaparkoval mezi stany otřískanou motorku a hrnul se k Milanovi. „Tak kdepak ji máme?“ hlaholil po výměně pozdravů. „No, víte, pane Šumavo, ona sem chodila častějc, často až skoro k dětem, tak jsme se báli, jestli nemá vzteklinu.“ „Berta a vzteklinu? Nenechte se vysmát!“ smetl jeho obavy hajný, ale úspěšný lovec opatrně pokračoval: „Tak jsem ji, pro jistotu, střelil …“ Chvíli bylo ticho. „Tys mi zabil Bertu?“ začal tiše hajný a Milan jen přikývl. „Tys lovil bez povolenky v mým revíru?“ přešel vyšším hlasem do výhrůžného tónu a Milan zase jen přikývl. Než se ale stačil hajný nadechnout k další, ještě vážnější replice, objevil se na scéně Budulínek: „Je tam! Je tam zas!“ „Co tu povykuješ, kluku? Co má bejt a kde?“ obrátil se na něj rozhněvaně hajný, ale Budulínek bezelstně pokračoval: „No přece moje liška, moje lištička, co sem za mnou chodí!“ Vedoucí Milan a hajný Šumava se na sebe podívali – první se vzpamatoval šéf tábora. „Tak nám ji ukaž, Budulínku!“ A všichni tři se rozběhli ke kadibudkám.
Pozorný čtenář již tuší. Zatímco stará ochočená Berta odcházela na výlet z nedaleké hájovny po poledni, kouknout se po něčem na zub, po ránu si přilepšila jídelníček divoká liška z loňského vrhu, která také objevila tenhle zdroj lehce získatelných dobrot. A ta také na svou mlsnost doplatila.
Když se vše vysvětlilo, došli všichni do příběhu zatažení k závěru, že se vlastně nic zvláštního nestalo. Mít o jednu lišku v revíru méně je jen dobře, i když byla „ulovena“ nestandardně. Navíc šlo, nebo alespoň to tak vypadalo, o zdraví dětí. Hajný se poučil, že si má Bertu, kterou si opravdu živou a zdravou odvezl, lépe hlídat, a taky že je rozumné nosit mobil, když už ho máme, u sebe. Děti poznali zblízka jednoho z typických obyvatel naší přírody. A poučení na závěr? I když statistiky říkají, že naše příroda je bez vztekliny, opatrnosti nikdy nezbývá …
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 45 (zakázané způsoby lovu) a § 46 (povolenka k lovu) zákona o myslivosti, § 10 a § 11 (nebezpečné nákazy a jejich zdolávání) veterinárního zákona, § 304 (pytláctví) trestního zákoníku.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.