Domnívám se, že mezi ptáky by se mohlo jmenovat více druhů podle toho, jakými řemeslnými vlohami, zvláštním chováním nebo vzhledem jsou obdařeni. Příklady u některých opeřenců už máme, ale jen spoře. Třeba přiléhavé jméno mají budníčci, drobní nenápadní pěvci v žlutozelených kabátcích, žijících v naší přírodě, snad ve všech typech lesa s hustšími podrosty. Svůj rodový název si vysloužili za to, jak dovedně umí vytvořit pro odchování potomstva praktické hnízdo v podobě boudičky. Pozoruhodné na jejich zručnosti je, že mistry stavby v každé rodině jsou vždycky samičky, včetně volby umístění domácnosti. Samečci jakoby stavařské nadání zapomněli.
Za to, jako hlavy rodin prokazují svojí důležitost coby urputní bojovníci o hnízdní teritorium a jeho stálou obhajobu. Proto také přilétají na jaře vždy o týden dříve než samičky ze svých zimovišť jižní a střední Afriky nebo Středomoří. Bývá to v prvé dekádě dubna, jak dovolí přízeň počasí. Rodiny budníčků nemají problém s tvářením, ani namlouváním. Většinou vzniknou hned, jak se první samička po příletu objeví v revíru samečka. Ten ji bez meškání k sobě vábí a usilovným zpěvem snaží okouzlit. Obletuje kolem ní pomalým motýlím se vznášením a rozechvělými křidélky. Někdy před ní vzpřímeně usedne, čepýří peří, spustí nízko letky a pohybuje při tom mírně roztaženým ocáskem do stran. Brzy je samička jeho chováním zmámena a projeví mu náklonnost přidřepnutím k zemi, dá tím souhlas k utvoření rodinného svazku. V příštích dnech pár obletuje samečkem obhájený revír a samička pátrá po místech nejbujněji zarostlých trávou – stařinou. Okukuje, kde by se dalo nejlépe vybudovat a zamaskovat jejich hnízdo. Znalecky s instinktem, vždy umístí jeho stavbu do motanice nejhustších stébel s nafouknutou opadankou loňského listí. Do týdne je pak struktura kulovitého zastřešeného hnízda z větviček, stébel trávy, proložené mechem a lišejníkem kvůli zateplení hotova. Do takovéto zamaskované boudičky podobné chomáči vede z boku nenápadný malý otvor ke vstupu do hnízdní kotlinky, vystlané peřím posbíraným po lese z pelichajících ptáků. Odtud tedy pohnutka ornitologů pojmenovat ptáky výstižně – budníčci.
Samička budníčka snáší do hnízda kolem šesti vajíček, které na bílém podkladě mají rudohnědé tečkování, hustě soustředěné kolem tupého pólu. Vysedí z nich sama za 14 dní mláďata. V té době dost hladoví, protože sameček jí zásobuje jen sporadicky potravou. Dost často musí hnízdo opouštět a sama si ji opatřovat. Teprve, když se vylíhnou mláďata si uvědomí sameček svou rodičovskou povinnost a zapojí se do jejich pravidelného krmení. Hnízdo budníčků je vskutku stavba praktická; průběhem sezení samičky pevná a soudržná. Když se ale vylíhnou mláďata a začínají růst , stává se těsná a stěny dlouho jejich nápor nevydrží. Pozvolna se s růstem mladých roztahují, počítaje v to i vletový otvor. V konci krmení po 14 dnech bývají z hnízda už jen trosky a mladí budníčci se v klubku na zemi ocitají vidět. Potrava budníčků během roku je ponejvíce živočišná; skládá se většinou z dvoukřídlého hmyzu, komárů a pakomárů. Chutná jim také kdejaká housenka motýla, pavouk, pilatka a mšice. Na podzim pak doukájí si hlad různými bobulemi.
V naší přírodě zastihneme 6 druhů budníčků, některé však hodně vzácně. Pouze tři jsou početnější a také hnízdí. Všichni mají vzhledově podobný šat zbarvení, jen s malými odchylkami a proto je ornitologové nejraději rozpoznávají podle uspořádání ručních letek. Ten kdo má ale vytříbený hudební sluch, může všechny druhy určit dle výrazného osobitého zpěvu.
Nejrozšířenějším druhem je budníček menší. Žije jak v lesích listnatých tak jehličnatých, především na jejich křovinatých okrajích. Není zvláštnost setkat se s ním i ve větších zahradách, na hřbitovech nebo parcích. Hábit na něm je olivově hnědý, s nenápadným nadočním proužkem. Zpívá jednoduše a největší měrou od něho slyšíme stoupající i klesající „cilp – calp“, když se pídí v křovinách za hmyzem.
Další hnízdící soukmenovec bývá budníček větší. Svému předchozímu příbuznému jakoby z oka vypadl, jen s tím rozdílem, že se honosí žlutějším hrdlem a prsy. Ve zpěvu ho ale daleko předčí nápadnějšími jemnými flétnovými melodiemi, hodně připomínající zpívání pěnkavy.
Budníček lesní doplňuje třetici boudičkářů v našich lesích. Do nedávna byl nazýván sykavkou, kvůli monotónnímu sykavému zpěvu. Životní prostředí mu vyhovuje ve středněvěkých lesích, ne s příliš bohatým křovinatým a bylinným podrostem. Tady si hledá ve spodním patře korun potravu, ale neváhá za ní slétnout i na zem. Zbarvení má ze všech budníčků nejjasněji žlutozelené, hrdlo a prsa až citronového odstínu a břicho bílé. Stále si prozpěvuje hodně cvrčivě, primitivně, znějíc jako „sisisisirrrr“, s zrychlujícím se rytmusem. Vidíme-li ho při tom, když sedí na větvi, zjistíme že se mu znatelně chvějí polospuštěná křidélka.
Ostatní druhy budníčků v naší přírodě zastihneme určitě jen velmi vzácně. Mohou to být budníček horský, budníček zelený a budníček pruhohlavý.