V dalších článcích bychom chtěli naší mysliveckou veřejnost podrobněji seznámit s významem helmintóz jako původců onemocnění u naší spárkaté zvěře. Z nich nejpočetnější skupinu tvoří hlístice, systematicky tvořící třídu Nematoda. Jedná se o morfologicky a biologicky různorodou skupinu helmintů, jejichž tělo je oblé, protáhlé, většinou vláskovitého nebo nitkovitého tvaru (u největších hlístic však až několik mm v průměru). Mají plně vyvinuté orgány k přijímání a zpracování potravy i k vylučování.
Původce parazitárního onemocnění plic rozdělujeme na základě morfologické odlišnosti a průběhu vývojového cyklu v těle hostitele i ve vnějším prostředí na
v e l k é a m a l é p l i c n í h l í s t i c e.
V tomto pojednání se budeme věnovat nejprve onemocnění zvanému diktyokaulóza, jehož původci jsou systematicky řazeni do rodu Dictyocaulus apatří mezi velké plicní hlístice. Jedná se o druh Dictyocaulus noerneri (v literatuře uváděný též pod názvem Dictyocaulus eckerti) cizopasící především u srnčí zvěře, méně často u jelenů a daňků. Další druh je Dictyocaulus filaria , cizopasící u muflonů (jeho hostitelem jsou i ovce), který se však u nás v současné době nevyskytuje. U prvé ze jmenovaných plicnivek je nutno upozornit, že dříve byla ztotožňována s plicnivkou vyvolávající onemocnění u skotu a sice Dictyocaulus viviparus. Při vzájemných infekcích jak u skotu, tak i spárkaté zvěře, prováděnými německými, francouzskými a holandskými autory však bylo prokázáno, že se jedná o samostatné druhy. Nicméně D. noerneri je přenosný na skot a D. viviparus na jelenovité, avšak tato vzájemná směna není významná, protože plicnivky dosahují jen ojediněle u nespecifických hostitelů pohlavní zralosti a na průběh onemocnění nemají významný vliv.
Dospělí červi D. noerneri jsou nitkovitého tvaru těla, bělošedé barvy, samci jsou menší, měří asi 4 cm, samice až 6 cm, průměr pouze 0,5 mm (obr. 1), D. filaria dosahují délky až 8 cm. Lokalizují se v průdušnici a v bronších. Vývoj těchto plicnivek je přímý, patří mezi tzv. parazity monoxenní (dříve nazývaní geohelminté), což znamená, že nemají žádného mezihostitele. Samičky kladou v plicích vajíčka, která jsou plně embryonovaná, tj. mají již vyvinutou larvu, která se z vajíčka uvolňuje buď ještě v plicích nebo nejpozději při průchodu trávicím traktem. Jak vajíčka, tak i larvy jsou spolu s hlenem vykašlávány z plic do dutiny ústní, polknutím se dostávají do trávicího traktu a do trusu, označujeme je jako larvy I. stadia ( L I). Ve vnějším prostředí nepřijímají žádnou potravu, žijí ze zásobních granulí. Za příznivých podmínek, tj. především dostatečné vlhkosti a teploty kolem 20 °C prodělávají další fázi vývoje, 2x se svlékají a během 5 – 6 dnů dosahují infekčního stadia (L III) a mohou infikovat další hostitele. Vzhledem k tomu, že si při svlékacím procesu ponechávají kutikuly, jsou pak dobře chráněné a odolné vůči nízkým teplotám, ale např. i vysychání.
Významnou úlohu při rozšiřování larev z hromádek trusu do okolí mají jednak koprofágní brouci, kteří larvy na povrchu svého těla pasivně rozvlékají a dále ve středoevropských podmínkách i koprofágní houby rodu Pilobolus. Prakticky ve stejné době jako se vyvíjí larvy v trusu do infekčního stadia, vyrůstají na trusu i sporangia těchto hub, na nichž se hromadí migrující larvy a při prasknutí sporangií a uvolňování spór jsou spolu s nimi doslova vymršťovány do vzdálenosti desítek cm až 1 m. Především za vlhka a po dešti se pak larvy čile pohybují po vegetaci a to jak vertikálním, tak i horizontálním směrem. Zvěř se nakazí pozřením infekčních larev nejčastěji při pastvě na vlhkých porostech.
Po infekci do hostitele pronikají larvy stěnou střeva, ztrácí kutikuly a spolu s krví a lymfou pronikají do mízních uzlin. Zde zůstávají několik dní a prodělávají další svlékání (na larvy IV. stadia) a tato fáze přeměny má zásadní význam pro vývoj imunity u hostitelů. Odtud pak pronikají opět krevním a mízním oběhem do plic a přes stěnu plicních alveolů se dostávají postupně do bronchiolů, bronchů a průdušnice, kde po posledním svlékání během asi 25 dnů pohlavně dospívají.
Velmi významný faktorem ve vývoji diktyokaulů v těle je tzv. fenomen hypobiózy. Larvy, které jsou spaseny během podzimních měsíců (při teplotách prostředí 10 °C a nižších) se vyvíjí v hostiteli pouze do IV. resp. V. stadia a za minimálního metabolizmu pak přežívají v plicích celé zimní období. Hromadně dospívají teprve v jarních měsících a mohou pak kontaminovat pastviny již brzy na jaře a umožňují tak trvalé udržování ohnisek diktyokaulózy. Přežívání dospělých červů v plicích přes zimní období je totiž jen málo pravděpodobné a má z hlediska epizootologického menší význam než přežívání hypobiotických stadií. Rovněž tak přežívání larev v prostředí honiteb je pravděpodobné pouze v malém množství a to jen v období mírných zim, příp. pod vysokou sněhovou pokrývkou.
Larvy při pronikání stěnou střeva a alveolů mohou pasivně rozvlékat po těle jiné choroboplodné zárodky. V mízních uzlinách a v plicích vznikají početné krváceniny, při usazování a dorůstání červů v bronších dochází k dráždění sliznice a v důsledku uplatnění virové a bakteriální infekce k rozsáhlým zánětlivým procesům. Dospělí červi pak v plicích produkují obrovské množství vajíček a z nich uvolněných larev, které doslova ucpávají plicní alveoly i dýchací cesty.
Při takto vážném onemocnění dochází k rychlému a namáhavému dýchání, protože sliznice dýchacích cest produkuje obrovské množství hlenu, který trvale dráždí ke kašli. Typickým příznakem je dále rychle pokračující tělesné oslabení, rapidní hubnutí, únava a vyčerpání, které může končit uhynutím i v důsledku udušení. Nejvíce je postižena mladá zvěř, zejména srnčata, k hynutí nejčastěji dochází v období krutých zim s vysokou sněhovou pokrývkou, kdy nejsou schopná si zajistit dostatek potravy. Nicméně úhyny srnčat se mohou v honitbách zjišťovat v průběhu celého roku. Dospělá srnčí zvěř, pokud se v minulých letech setkala s infekcí diktyokauly, je proti onemocnění v důsledku imunity odolnější, nicméně úhyny jsou zjišťovány u kusů každého stáří. Postižené kusy špatně přebarvují a nepříznivě je ovlivněno i parožení a kvalita trofejí. Jen zřídka hyne v našich podmínkách na diktyokaulózu vysoká zvěř, nicméně mladí kolouši mohou onemocnět podobně těžce jako srnčata a to zejména v oborních chovech.
Při pitvě zjišťujeme na povrch plic typická bronchopneumonická ložiska postihující i rozsáhlé okrsky plicní tkáně, které vznikají v důsledku parazitce plícnivek a následně probíhajících zánětlivých procesů v plicní tkáni ( obr.2). Při otevření dýchacích cest je typické silné překrvení sliznice, průdušnice a bronchy jsou vyplněny zpěněným hlenem a chuchvalci červů, které mohou zcela ucpávat dýchací cesty (obr. 3). Rekonvalescence je především u mladých kusů, které prodělaly klinickou diktyokaulózu velmi pomalá a obtížná. Onemocnění zanechává trvalé následky na zdravotním stavu projevující se ztrátou odolnosti, tělesné kondice a takové kusy většinou zakrňují ve vývoji.
Jak vážným problémem může být diktyokaulóza u srnčí zvěře v honitbách prokázaly výsledky celostátních vyšetřování zvěře v České republice prováděné v osmdesátých letech minulého století, kdy se v některých lokalitách diktyokaulóza podílela na úhynech srnčí zvěře až v 50 %.
Diagnostika diktyokaulózy se provádí ve veterinárních laboratořích jednak larvoskopickým vyšetřením trusu nebo pitvou plic. K laboratornímu vyšetření musí být dodán pouze čerstvý trus, vzhledem k tomu, že principem této metody je migrace larev do vodního prostředí, která je ve starším trusu v důsledku probíhajícího svlékání larev značně zpomalena. Larvy D. noerneri jsou pouze asi 0,4 mm (360-430 mm) velké a jsou ze 2/3 délky těla vyplněny tzv. zásobními granuly tmavé barvy. Larvy D. filaria jsou větší, měří 500-540 mm. Rovněž tak k pitevnímu vyšetření, při kterém se prokazují červi v plicích, je nutno dodat plíce z čerstvě ulovené, resp. uhynulé zvěře.
Léčbě diktyokaulózy je nutno v zamořených oblastech věnovat každoročně maximální pozornost a je možno ji provádět pouze na základě pozitivního laboratorního vyšetření z průkazného počtu vzorků. Vysoce účinným prostředkem je CERMIX premix či pulv. a.u.v, obsahující jako účinnou složku ivermektin. Aplikaci musí předcházet tzv. přípravná fáze, což je krmení sypkým nemedikovaným krmivem. Vlastní léčba se pak provádí léčivem rozmíchaným v sypkém krmivu v poměru 1:9 (5 kg premixu ve 45 kg krmiva) po dobu dvou po sobě následujících dnů jako jediné krmivo. Je nutné znát přesně početní stav zvěře u krmelců v době léčby a přesně dodržovat denní dávku medikovaného krmiva pro příslušný druh zvěře a rovněž tak ochranné lhůty pro maso po léčbě. V honitbách, resp. oborách kde je u zvěře prokázáno rovněž zamoření motolicemi je vhodné použít přípravku RAFENDAZOL premix a.u.v. či RAFENDAZOL pulvis a.u.v., u něhož účinnou složkou proti plicnivkám je mebendazol. Příprava medikované směsi i aplikace se provádí za stejných podmínek jako u CERMIXU (aplikuje se nejméně 2, nejdéle 4 po sobě následující dny).
Preventivně je nutno pravidelně odstraňovat a zneškodňovat trus v okolí krmelců, provádět asanaci nejlépe vápněním a pravidelně přemísťovat krmelce. Velmi důležitý je rovněž průběrný odlov viditelně nemocných, kašlajících a zaostávajících kusů.
Metastrongylóza černé zvěře je způsobována hlísticemi rodu Metastrongylus. U černé zvěře se nejčastěji vyskytuje druh Metastrongylus apri, jehož samička má délku 35 -44 mm, sameček 15 – 26 mm, dále druh Metastrongylus pudendotectus, jehož samička má délku 22 – 35 mm a sameček 16 -18 mm a Metastrongylus salmi u kteréhosamička měří 30 – 45 mm a sameček 14 – 17 mm. V Rakousku a Nizozemí byl popsán u černé zvěře ještě Metastrongylus confusus. Všechny druhy metastrongylů jsou infekční jak pro prase divoké, tak i pro prase domácí. Výskyt metatrongylózy u domácích prasat v moderních velkovýrobních podmínkách je velmi vzácný, naopak výskyt těchto hlístic u prasete divokého je velmi častý. Dle různých literárních údajů se infekce metastrongyly zjišťují až u 80% vyšetřených kusů černé zvěře. Naše vlastní sledování z posledního období dokládají výskyt metastrongylů u 94% ulovených kusů černé zvěře z oborních chovů a 85 % kusů , ulovených ve volných honitbách. Nejsilnější infekce jsou zjišťovány u selat ve stáří 4 – 6 měsíců, silné infekce jsme však nalezli i u kňourů ve stáří 3 – 4 roky.
Vývoj všech druhů metastrongylů je téměř shodný a je vázán na mezihostitele, kterými jsou zemní žížaly ( Eisenia foetida, Lumbricus terrestris a další). Dospělí parazité žijí v plicních průduškách a průdušinkách. Zde produkují vajíčka, která jsou s bronchiálním hlenem vykašlávána do dutiny ústní, zde jsou polknuta, procházejí celým trávícím traktem a s trusem se dostávají do vnějšího prostředí. Vajíčka obsahují zcela vyvinutou larvu ( larva I). Vajíčka jsou ve vnějším prostředí velmi odolná, jsou životaschopná až 380 dní a dobře snáší i nízké teploty až do -20o C. Vajíčka nebo již uvolněné larvy I jsou pozřeny žížalami a v jejich těle dochází k dvojitému svlékaní a vzniká definitivní infekčí larva III. Tyto larvy mohou v tělech žížal přežívat i několik roků. Po pozření infikované žížaly divokým prasetem (oblíbená potrava černé zvěře) dochází ve střevě k uvolnění infekční larvy III, která proniká stěnou střeva a lymfatickými cévami se dostává do mízních uzlin, kde probíhá další vývoj ( 3. a 4. svlékání) a z mízních uzlin se dostávají do krevního oběhu a následně do plic, kde pronikají přes stěnu vlásečnic do průdušinek. Celé toto období trvá 28 – 32 dní. K maximálnímu vylučování vajíček dochází 5 – 9 týdnů po infekci, následně v důsledku imunitních reakcí produkce vajíček klesá a po další
5 - 6 měsících od okamžiku infekce dochází k vylučování pouze ojedinělých vajíček.
Silné infekce vývojovými stádii metastrongylů ( např. při pozření velkého množství infikovaných žížal , např. po deštivém období) mohou vyvolávat zánětlivé změny na sliznici střeva ( migrace larev střevní stěnou), nejzávažnější jsou však změny v plicní tkáni, vyvolané přítomností dospělých metastrongylů. Ti žijí převážně ve středních a tenkých průdušinkách, jejichž lumen ( vnitřní průsvit) často zcela ucpávají. Vyvolávají lokální chronické záněty plicní tkáně, která se postupně mění na tzv. atelektatickou (nevzdušnou) tkáň, která není schopně zajišťovat plicní dýchání ( obr.4). Častou komplikaci, především u selat, je bakteriální resp. virová infekce plic, poškozených působením metastrongylů. Tyto druhotné infekce mohou být příčinou úhynu postižených kusů černé zvěře.
Onemocnění má zřetelnou sezónní dynamiky, kdy častější výskyt infekcí se zjišťuje na jaře ( infekce po jarním příjmu mezihostitelů – žížal) a podzimní výskyt, vázaný především na konec října a listopad.
Typickým příznakem onemocnění je kašel, především po zvýšené tělesné námaze. Postižená selat hubnou a zaostávají v růstu. U dospělých kusů nezpůsobuje metastrongylóza významné změny zdravotního stavu s výjimkou náchylnosti poškozené plicní tkáně (chronická bronchitida) k infekci virovými či bakteriálními chorobami.
Diagnostika onemocnění je založena na nálezu dospělých jedinců v plicní tkáni při pitevním vyšetření ulovené nebo uhynulé zvěře ( obr.6) či na nálezu typických vajíček při koprologickém vyšetření trusu.
Pro léčbu metastongylózy černé zvěře lze použít fenbendazol ( např. Fenbion 2,5% pulv. a.u.v.) ve dvoudenní aplikační dávce, dále flubendazol ( Flubenol pulv. a.u.v.) , mebendazol (Mebenvet pulv. a.u.v.) či ivermektin ( Cermix pulv. a.u.v.) dle návodu výrobce. Léčba je účinná především v oborních chovech, kde lze předpokládat opakovaný příjem medikovaného krmiva. Ve volných honitbách je léčba vzhledem k migračním aktivitám černé zvěře problematická.
Prof.MVDr. Karel Chroust, DrSc., MVDr. Pavel Forejtek, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře Brno-Wien-Nitra