Šestadvacetiletá Emília se narodila ve Slovenské republice do myslivecké rodiny a nyní žije v Uherském Brodě. Má výtvarný talent, vytrvalost a píli učit se novým věcem. Pracovala v několika zemích Evropy a jde za svým cílem. Patří k nadějným umělkyním a nás může těšit, že jí je blízká myslivecká tématika. Na Emílii mě upozornil Mgr. Milan Pechal, ředitel Centra odborné přípravy technické, střední školy sídlící v Uherském Brodě, kde se učí svému řemeslu puškaři, rytci a další specialisté. S Emílií jsem se setkal v Uherském Brodě. Hovořili jsme o věcech minulých i budoucích a samozřejmě také o myslivosti.
Měla jsi k rytectví cestu dlážděnou nebo trnitou?
„Jako malá jsem byla rapl a na základní škole jsem se necítila dobře. Když jsem se chtěla učit zlatnickému řemeslu, řekli mi, že se nemám šanci. Nechtěla jsem se stát sekretářkou, tvrdohlavě jsem si stála na svém a neustoupila. Snad protože jsem od nejmladších let kreslila a později příležitostně pracovala s kovem, udělala jsem talentové zkoušky na poprvé. Učila jsem se ve Zlatokovu a od začátku jsem se zaměřila na tvorbu šperků, což mě dodnes baví. Šperkařství mi dalo dobrou průpravu v práci s většími předměty a naučila jsem se pracovat s tvarem.“
Měla jsi na škole nějaké úspěchy?
„Byla jsem jedna z nejlepších a mé výrobky byla na výstavách, kde reprezentovaly školu. Mé jméno se však nikde neobjevilo.“
Podle všeho Tě tato skutečnost neodradila od další činnosti.
„Snažila jsem se, protože potřebuji vidět výsledek své práce a ukázat, co jsem vytvořila. Líbila se mi práce s materiály, intarzie atd.“
Jak jsi pokračovala?
„Po škole a přes prázdniny jsem pracovala v Rakousku a Itálii v gastronomii. Nechtěla jsem být stále závislá na rodičích, kteří mi platili tři roky studií na učilišti a další tři roky nástavbového maturitního studia. Prospívala jsem s vyznamenáním, ale další vzdělávání jsem si chtěla platit sama.“
Co tě přivedlo na COPT do Uherského Brodu?
„O COPT jsem se dočetla v časopise a protože mě lákalo rytectví, podala jsem si přihlášku na studium. Přijali mě okamžitě. Ředitel Pechal mi vyšel velmi vstříc a jsem mu za to moc vděčná. Nabídl mi, abych vstoupila rovnou do druhého ročníku, ale odmítla jsem a chtěla začít od píky. Pracovala jsem a studovala. Dřela jsem, na sobě.“
Na tomto místě Emíliino vyprávění krátce přeruším. S ředitelem COPT Mgr. Milanem Pechalem se setkávám při každé návštěvě Uherského Brodu a hovořili jsme spolu také o Emílii. Její slova beze zbytku potvrdil. Když přišla na COPT, měla velký talent a zkušenosti z předchozího vzdělání. Viděl její práce i vysvědčení. Právě pro její umění ji nabídl nástup rovnou do druhého ročníku. Zároveň však ocenil, když se rozhodla první ročník absolvovat a studovat od začátku. Nyní dejme opět slovo Emílii.
Jestli dobře počítám, když jsi nastoupila na COPT, byla jsi vůči ostatním spolužákům trochu starší a ve tvorbě podstatně zkušenější.
„Měla jsem praxi v kreslení a samozřejmě ve zlatnictví. Byla jsem o pět let starší než ostatní žáci. Když jsem poprvé vstoupila do třídy, ostatní si mysleli, že jsem učitelka. Vyvedla jsem je z omylu a nakonec se z nás stala skvělá parta. Omládla jsem s nimi (?). Na konci studií COPT jsem začala studovat na VŠB vysokou školu puškařskou v Ostravě, obor lovecké sportovní zbraně a střelivo.“
Na COPT jsi přišla do styku se zbraněmi. S ohledem na další studium v Ostravě Tě zaujaly.
„Na zbraně mám komplexní pohled. Pohled umělce a technika. Velmi mi pomáhá můj přítel, který sportovně střílí.“
Na jaký způsob tvorby se zaměřuješ?
„Umím pracovat s ocelí i drahými kovy a dalšími materiály. Mnoho věcí jsem se naučila při studiu šperkařského řemesla a studium na COPT prohloubilo mé znalosti a zručnost. Zatím se specializuji na jemnou rytinu, ale začínám také s plastickou rytinou a zdobením pažeb. Všechno dělám ručně a při své tvorbě kombinuji všechna umění, kterým jsem se dosud naučila.“
Máš vztah k přírodě a myslivosti?
„Narodila jsem se a vyrůstala v Novém Městě nad Váhem, v kraji hor, lesů a zvěře. V přírodě jsem žila od malička. Už jako malá jsem dostala jako dárek pohorky, abych mohla chodit do lesů. Děda byl myslivec a táta velkou lásku k myslivosti zdědil. Jako malou mě jemně postrkoval k myslivosti. Čte Myslivost a dával mi číst různé články. Vysloveně mě však k myslivosti nikdy nenutil. Chodili jsme spolu krmit zvěř. Táta procestoval svět na montážích a vždy se rád vrací do své domoviny, do lesů a stará se o honitbu.“
Myslivec bez psa je poloviční myslivec. Má táta loveckého psa?
„Loveckého psa jsme měli vždycky. Chovali jsme bavorské barváře, jezevčíky a další plemena. Dnes máme slovenské Kopovy psy.“
Emília je drobná půvabná dívka se sílou a citem na práci s různými materiály. Kromě studií se zdokonaluje svém umění, vydělává si na živobytí vezdejší a příležitostně jezdí na výstavy. Kromě zdobení palných zbraní zdobí nože, v budoucnu chce spolupracovat s nožíři a samozřejmě kreslí. Když má nápad nezapomíná ani na tvorbu šperků. Emília je zkrátka všestranná umělkyně s velkou budoucností. Když jsem viděl její práce, myslím si, že o Emílii nepíši stránkách Myslivosti naposled.