Se zájmem jsem si přečetl články Pavla Scherera v Myslivostech 9/2009 až 11/2009 a 1 až 3/2010, věnované srnčí zvěři. Jsem velmi rád, že mohu konstatovat, že naprostá většina jeho pozorování a postřehů se shoduje s mými, stejně tak jako závěry a doporučení, ke kterým dospěl.
Některé z autorových myšlenek jsem shodně komentoval už v článcích „K odhadu věku srnců“, který byl otištěn v Myslivosti 7/2002 a „K výstavám a hodnocení trofejí“ v Myslivosti 4/2004. Problematika odhadu věku živé a ulovené srnčí zvěře zajímá velkou část myslivecké veřejnosti a článků a komentářů na toto téma nebude asi nikdy dost.
O potřebě zvyšování odborné úrovně našich myslivců svědčí trvale poměrně vysoké procento ulovených chovných, tedy „červených“ srnců na chovatelských přehlídkách. Alespoň tedy tam, kde se trofeje poctivě předkládají a odpovědně hodnotí.
Stejně tak asi nikdy neskončí diskuse o správnosti určení věku ulovených srnců. A to je ostatně také dobře, protože diskutovat o živých tématech je potřebné a vždy mají co zlepšovat jak lovci srnčí zvěře, tak členové hodnotitelských komisí.
Je také třeba vytrvale oponovat kritikům označování chovné hodnoty ulovených kusů. Jsou to zjevně zejména ti, kteří mají v této oblasti největší problémy a červené body u jejich trofejí jim pravidelně kazí radost z úlovků. Čerstvou smutnou zkušenost jsem získal před několika týdny, kdy mi člen uživatele sousední honitby dovezl ukázat loni uloveného, velmi silného, určitě medailového srnce šesteráka s mimořádně dlouhými předními výsadami. Při prvním pohledu na spodní čelist však pouze tříletého. Nad takovou trofejí mě vždy ovládnou pocity smutku a lítosti. Na mou poznámku, že je medailový, ale na přehlídce bude bohužel červený, mávl rukou a odpověděl, že na přehlídce byli vloni červení i někteří špičáci. Dalšího komentáře netřeba…
Očekával jsem po posledních jednáních komise CIC, že u nás nebudou chovní, předčasně ulovení jedinci bodově hodnoceni, ale pouze označeni jako „nesprávný odstřel“. Podle sdělení ze Sekretariátu ČMMJ je však tento závěr brán pouze jako doporučení a budou se bodovat všechny trofeje. Přesto, nebo právě proto, je třeba zlepšovat vědomosti všech, kteří se chovem a lovem trofejové, tedy i srnčí zvěře zabývají. Dovolím si proto uvést některé další příklady, kterými mohu podpořit či doplnit autorova tvrzení, případně několik detailů, na které mám poněkud odlišný názor.
Záludnost některých kritérií
Jedněmi z často používaných hledisek při odhadu věku živých srnců jsou časové posuny při vytloukání a shazování paroží. Staří srnci podle těchto pravidel vytloukají jako první už v průběhu března a shazují paroží již koncem října. Mladí srnci naopak vytloukají poslední, nadějní ročci někdy až v průběhu června, a shazovat by měli jako poslední.
Mám však v různých letech uloveny tři srnce, kteří měli vytlučeno již 10. března, dva jsou čtyřletí a jeden dokonce dvouletý! Jeden ze čtyřletých shodil předchozí rok paroží 4. září. Naopak mám uloveného sedmiletého srnce, který několik předchozích let, včetně roku před odstřelem, shazoval paroží až kolem vánoc. Jako sedmiletý vytloukal 9. dubna. Na žádném z těchto srnců nebylo patrné jakékoliv onemocnění a sedmiletý byl ohodnocen stříbrnou medailí.
Rozdíly ve zbarvení hlavy
Ve zbarvení srnčí zvěře, zejména hlavy, jsou nejen značné krajové odlišnosti, kdy v různých oblastech převládají např. u ročků různá zbarvení, ale rozdíly jsou také v rámci jednoho regionu nebo honitby, takže se dá často říci pouze „obvykle“ nebo „zpravidla“. Jako příklad záludnosti posuzování věku podle zbarvení hlavy uvádím snímek srnce, uloveného při říji, jehož věk byl podle opotřebení chrupu odhadnut na čtyři roky. Zbarvení hlavy obvyklým pravidlům a tomuto věku určitě neodpovídá.
Při posuzování věku živé zvěře je třeba opravdu zvážit celý komplex faktorů a znaků. Nejcennější a nejspolehlivější jsou při tom ty, které vycházejí z dlouhodobého, u starších kusů nejlépe víceletého pozorování zvěře.
Odhad věku ulovené zvěře podle opotřebení chrupu
Autor velmi správně uvádí, že při odhadu věku ulovené zvěře podle opotřebení chrupu je třeba komplexně posoudit všechny stoličky v čelisti, nikoliv jen např. stoličku M1 nebo dokonce jeden sloupek na M3. Chtěl bych ale zdůraznit, že je třeba prohlédnout a porovnat obě poloviny dolní čelisti. Poměrně často, zejména u starších srnců, se totiž setkáváme s rozdílným opotřebením levé a pravé strany, nejčastěji v souvislosti se záněty dásní, spojené se ztrátou kostní hmoty čelisti kolem kořenů zubu. Postiženou a bolestivou stranu pak zvěř logicky „šetří“.
Zajímavý a nový byl pro mne postřeh bílého zabarvení min. 1/3 spodní části korunky stoličky M3 u ročních srnců ještě v době, kdy poslední dorostlé trvalé zuby, tedy P1 až P3 i horní část M3, už mají zbarvení v podstatě shodně jako starší M1 a M2. Dolní část korunky moláru M3 je koncem doby lovu ještě kryta dásní. Ověřil jsem si i u několika „sporných“ srnců, že toto kritérium skutečně platí a odpovídá mému dosavadnímu odhadu věku.
U těchto ročků, ulovených koncem doby lovu, je možno doplnit ještě skutečnost nedokončeného dorůstání nebo „dotahování“ čelistní kosti směrem k naposledy dorostlým zubům, zejména P2 a P3. Z bočního pohledu bývá v této době linie dolní čelisti v úrovni kořenů zubů, zejména pod premolárem P3, ještě vybočená směrem dolů, nikoliv vyrovnaná. Toto vybočení je však někdy patrné ještě u dvouletých srnců.
Autor také správně píše, že opotřebení zubů závisí též na jejich tvrdosti. Na řadě známých srnců mám ověřeno, že existuje jednoduchá viditelná souvislost mezi zbarvením skloviny a hnědého dentinu a tvrdostí zubů. Čím bělejší sklovina a tmavší zubovina – tím tvrdší zub jako celek a tím také pomalejší opotřebení. U nevelkého procenta ulovených srnců se dokonce setkávám s různou tvrdostí zubů v jedné čelisti, kdy tvrdší jsou stoličky M1 a M2, tedy nejstarší zuby v čelisti, rostoucí často ještě za plné laktace matky. I o tom jsem psal už ve zmíněném článku v roce 2002, kde byla i přiložena fotografie.
K různé rychlosti opotřebení vlivem prostředí, kde autor uvádí příklad vlivu prachu z průmyslových aglomerací, je možno doplnit ještě sezónní vliv na daném stávaništi, kdy u některých kusů je vzhledem k věku nápadně velké opotřebení, způsobené např. dlouhodobým příjmem zbytků zmrzlé a zeminou a zrnky písku znečištěné řepy v průběhu zimy.
Použití Mitchelovy metody
Setkal jsem se s případem, kdy byl srnec podle všech znaků vývoje a opotřebení chrupu jednoznačně označen naší hodnotitelskou komisí jako chovný roček. Lovec, který s tímto hodnocením, resp. s určením věku nesouhlasil, si nechal udělat výbrus stoličky a napřesrok přišel s kolegou na přehlídku trofejí s tvrzením, že podle výbrusu byl loňský „roček“ dvouletý. Psal jsem o tom už v článku v Myslivosti 4/2004. Nejednalo se o žádné sankce, ale čistě o názor a správné posouzení. Dodnes jsem přesvědčen, že to byl školní příklad ročka. Výbrus jsem neviděl, ani jsem se neptal, jak přesně byla Mitchelova metoda aplikována.
Tato metoda byla vyvinuta pro posuzování věku jelení zvěře a vychází z poznatku, že zubní cement se usazuje mezi kořeny stoliček s menší intenzitou v období zimního strádání, což se projevuje tmavšími proužky na výbrusu zubu. U jelení zvěře stolička M1 dorůstá zhruba v průběhu ledna, zatímco u naší srnčí zvěře zhruba o tři měsíce dříve, tedy v říjnu. U jelení zvěře se k počtu tmavých proužků přičítá konstanta 1 pro správný odhad věku – v prvním roce života tedy žádný tmavý proužek nevzniká. Srnče má však dorostlý první molár už před jeho první zimou a také většinou už v době ukončení laktace matky, což je významný zlom v tělesném vývoji. Aplikovat Mitchelovu metodu na srnčí zvěř bez úprav a dokonalého prověření v podobě, v jaké byla vyvinuta pro zvěř jelení, je podle mého názoru nesprávné.
U nás ověřoval tuto metodu na srnčí zvěři například doc. Vach (viz monografie „Srnčí zvěř“). Zkoumal více než 400 čelistí, avšak výhradně srn. Ke shodě s odhadem věku podle obrusu stoliček dospěl u 45 % případů. Odchylky byly oběma směry i více než o jeden rok. V literatuře (např. J. Lochmann) však nalezneme upozornění, že i autor metody a její ověřovatelé zjišťovali podstatně menší přesnost u laní než u jelenů – zřejmě ve spojitosti s obdobími gravidity a laktace. Po uvedené vlastní zkušenosti i prostudovaní literatury bych Mitchelovu metodu u volně žijící srnčí zvěře v současném stupni poznání za nejpřesnější neoznačil.
Vývojové řady opotřebení chrupu
V každém případě jsou metody založené na zkoumání výbrusů zubů pro běžnou praxi příliš pracné a časově náročné. Musíme se proto spoléhat na posouzení věku podle obrusu stoliček. Pavel Scherer své články doplnil řadou ilustrativních fotografií. V jinak velmi pěkné vývojové řadě spodních čelistí ulovených srnců na konci článku v únorovém čísle podle mého názoru chybí sedmiletý srnec. Je pravdou, že ve vyšším věku je třeba počítat s větší nepřesností v odhadu, ale v typické řadě by být měl. Mám několik ulovených srnců, které jsem znal po řadu předchozích let, v roce ulovení jsem je podle toho vedl jako sedmileté a opotřebení jejich stoliček je mezi uvedenou šestiletou a sedmi až osmiletou čelistí. Jinak je vývojová řada výborně sestavená a nebylo by od věci, aby si ji vzala k ruce leckterá hodnotitelská komise. Nejen podle mých zkušeností je v některých regionech snaha srnce značně „postaršovat“. Procento ulovených chovných srnců je pak optimisticky velmi nízké, realita je však značně odlišná.
Závěr
Příroda nám ve své rozmanitosti poskytuje nekonečnou škálu zvláštností a zajímavostí, které se budeme marně snažit zaškatulkovat do pevných pravidel a hranic. Některými dalšími příklady jsem se pokusil doplnit sérii článků Pavla Scherera a poukázat na další znaky, ale i odchylky od zákonitostí, které se snažíme využívat při odhadu věku živé a ulovené srnčí zvěře. Skutečnost, že některá pravidla neplatí bez výhrad, však neznamená, že bychom měli na naši snahu o poznání rezignovat. Jen je třeba vždy používat více kritérií a počítat s tím, že některá mohou v konkrétním případě selhat.