Profesor Oskar Andrysek čerpá v lese energii, kterou rozdává pacientům
Myslivosti kdysi propadl Oskar Andrysek jako kluk díky skautu. Pokud by ho někdo maloval, zřejmě by ho měl zachytit napůl v zeleném a napůl v bílém, v jedné ruce s flintou, v druhé se skalpelem či mikroskopem - i když by to byla zjednodušující umělecká zkratka. Hlavně by se měl na obraze smát, protože je člověkem plným optimismu, který od rána do večera rozdává. Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc., je primářem měřické nemocnice - nestátního zdravotnického zařízení nedaleko za Prahou. A také je již členem Klubu mysliveckých kmetů.
Nedávno vyšla panu profesorovi literární prvotina, velmi čtivá a humorná knížka vzpomínek „Lékař myslivcem“. (Odborných publikací napsal řadu, přeložené byly i do japonštiny.) Hlavní popud mu asi dala pacientka, která mu řekla: „Jak jen můžete, pane doktore, zabíjet ta milá zvířátka, když pomáháte lidem a my Vás známe jako hodného člověka. To nám s Vámi nejde dohromady.“ Takže člověka logicky napadá otázka:
Jak se doplňuje Vaše práce s myslivostí?
„Jsem šťastný, že ve svém věku mohu zastávat funkci primáře. Shodou okolností jsem se zúčastnil jejího zřízení spolu se svou druhou manželkou, která sice nebyla lékařka, ale měla vynikající organizační schopnosti. Je to nemocnice následné péče, tedy toho typu, kdy přebíráme pacienty od jiných nemocnic, například po chirurgických zákrocích, kdy lůžko na chirurgii je drahé, pacient je po operaci, ale ještě se sám o sebe doma nepostará a my s nimi i cvičíme. Stejně tak o lidi po mrtvici se sice postará neurologie, ale dalšího půl nebo čtvrt roku, kdy je třeba se jim věnovat, to děláme v naší nemocnici, protože na neurologii potřebují lůžko pro další akutní případy. Navíc tu mám onkologickou ambulanci především pro pacienty s pokročilejšími nádory.
Naši pacienti sem přicházejí s touhou po domově, jsou depresivní, mají nerealistické představy. Zřejmě můj největší dar, který jsem dostal od toho vrchního nahoře, je, že jsem srandista. Všechno dokážu změnit na úsměvnou pohodu. Myslivost a myslivci mi právě v tom pomáhají. Člověk někde musí „tankovat“, když má celý den rozdávat úsměv a dobrou náladu. To se člověk vyčerpá a je unavený. Mám členství v dalších organizacích, kde se mohu odreagovat.
Myslivost je určitým návratem k přírodě a právě k dobré pohodě. V lese zapomínám na to, že mě tuhle loupe, tamhle loupe, navíc zažívám krásné příhody, na které mohu stále vzpomínat. Vztah mezi myslivostí a zdravotnictvím je ale samozřejmě daný osobou, která to provozuje. To, že jsem doktor a umím spravovat třeba i ty nádory, působí tak, že si mě myslivci jaksi považují, a když zjistí, že jsem normální, tak mě zvou na různé akce častěji.“
Ale co ta „nevinná zvířátka“, na která se ptala Vaše pacientka?
„Když jsem střílel prvního jelena, tak mi šly slzy do očí. Řekl jsem, to já nemůžu dělat. Ale kolegové myslivci mi řekli: Doktore, prosím vás - to bylo ještě za bolševika - Vy střílíte perfektně, ale ti papaláši, co sem chodí, to neumějí, zvěř jen postřelí, my ji pak dva dny dohledáváme a zvěř se trápí. Když vám ukážeme, že je to odstřelové, tak to odbouchněte, nebo zase přijdou oni a ta zvěř jen zkusí. Tím mě přesvědčili a já, když jsem si jistý, že tomu neublížím, tak tu zvěř střelím.“
Za války se kluk Oskar dostal k prohlídce tatínkových beden, kde našel i předválečnou Stráž myslivosti, začal listovat a našel dosud nepoznaný svět, a snil o tom, že bude myslivec jako jeho tenkrát již zesnulý strýc. Začala ho zajímat příroda i medicína. Po válce šel do skautu, a co čert nechtěl, vedoucí oddílu byl nejen puškař, ale také myslivec „a to už jsem byl ztracen“, vzpomíná profesor Andrysek. Skautská organizace byla sice brzy po válce rozmetená, myslivost ale již v srdci Oskara zůstala.
Jak se podle vás změnila myslivost od 50., 60. let a vůbec od doby před listopadem 1989 do současné doby?
„Myslivost vždycky byla tak trošičku panským zaměstnáním. Různá hrabata a známý Ferdinand d´ Este naháněli a stříleli, co se dalo, jak na popravišti. Přitom česká myslivost měla a má určitou tradici ochranářskou. Střílí se, když je například někde přemnožená jelení zvěř, to se musí střílet i laně. Já to skoro nesnáším, střílel jsem ji jen jednou, ale to byla taková „baba“, že už potřebovala dorazit. Myslivci vždy o zvěř dbali a právě díky myslivcům došlo k tlumení škodné. Je to prima, když jsou lišky a jsou hezké, ale když vám zardousí všechny bažanty a zajíčky, tak je těžké říkat, že je to krásné a že to necháme přírodě. To je tentýž spor, jako když různí ochránci nedovolují kácet stromy kvůli kůrovci, protože je tam prales. To je vždy spor mezi ochranáři, kteří jsou papežštější než papež, a mezi myslivci. Ovšem i myslivci mají špatnou pověst, protože mezi námi jsou takzvaní masaři, kteří se pohádají o každého zajíce a střílejí, na co přijdou. Jiný je myslivec, který má zvěř rád. Znám spoustu myslivců „profíků“, kterých si vážím.“
Je podle Vás mezi myslivci dost mladých lidí ?
„Řekl bych, že ne, mladí mají dnes trochu jiné ideály, ale najdou se. Je to totéž, jako problém se skautingem, který byl jednou ze základen dětské myslivosti. Dvacet husákovských let bylo pro morálku této populace velice zničujících. Více než první roky s Klementem (Gottwaldem). Tam bylo jasné - někdo je vlevo, jiný vprav. Ale za Husákovy normalizace byla naprostá propagace: „Když se ohneš, budeš se mít“. To zkazilo generaci těch, co vychovávali dnešní mladé, a já jsem zjistil, že je i nedostatek skautských vůdců. Já už to dělat nemůžu jako dědek, to už by ze mě měli kluci srandu. Ale hoši kolem dvacítky, kteří by to dělat mohli, mají výchovu od svých rodičů, kteří jsou zdeformovaní Husákem a jeho érou.“
Takže politika zasahuje i do myslivosti. Jak ji v souvislosti s myslivostí vnímáte?
„Dnes je problém ten, že politika je komplet zapletená do úplatků. My jsme naopak byli ve skautingu vychováváni k lásce k vlasti, i když se mi to příčí říkat, protože to zní jako klišé. Já jsem třeba vyrostl… táta legionář důstojník, máma dokonce kandidovala v roce 1946 za lidovce na poslance, což mě mimochodem málem kádrově zničilo. Byl jsem veden k určitému vlastenectví, k pomoci druhým, což ještě „dorazil“ skaut. Takových lidí je teď málo, protože dohromady neznají historii. Je to něco podobného, jako to biblické: Když Izrael šla do země zaslíbené, staří lidé museli napřed zemřít, než tam vstoupili ti noví. Protože staří byli hodně pokažení. Je to taková příměra, která se podobá naší současnosti, a doufám, že už příští generace na tom budou líp.
Jen si uvažte, co jsme měli. Když to beru z hlediska skautingu, byly od osmašedesátého do normalizace jen dva roky, kdy skaut mohl znovu po letech fungovat, zbyli tam jen funkcionáři a obdobné je to v myslivosti. Zažil jsem vysokého stranického funkcionáře, který mi u jedné trofeje říká: „Člověče, tohle mě přišlo hodně draho. Já jsem mu ustřelil ráže (tedy varlata) a kolik mě to stálo rumu, oni ho tři dny dohledávali!“ On byl na něco takového pyšný a ještě to vykládal…“
Čeká myslivost lepší budoucnost?
„Bude to lepší, ale chce to ještě výchovu a čas. Například máme strašně málo zajíců. A jsou ukáznění myslivci, kteří střílí jen povolený počet a dost, nebo je nestřílí vůbec. Pamatuju dobu kolem 60. let na Kutnohorsku, že jsem tam byl s nejstarší dcerou. Dole byla louka, tam postupovali lovci a stříleli tak, že mi broky lítaly kolem uší. Dceři jsem řekl: „Zalehnout, jinak nás ti volové sejmou.“ To byla taková ta hladová masařská skupina, které existují stále. Člověk musí mít přírodu rád a brát myslivost jako jednu z regulací - když jsme vymlátili medvědy a mít tady tyhle velké šelmy nemůžeme, tak se o regulaci musíme postarat my, ale s citem a pochopením pro přírodu. Jako to dělali naši předkové za Rakouska-Uherska, za první republiky, a odkázali nám docela slušné stavy zvěře.“
Když se vrátíme k Vaší profesi, jak vůbec jste dokázal v minulém režimu jako nestraník dojít až k profesuře? Cosi jsem zaslechla, že ji máte „z myslivosti“?
„Byl jsem na profesuru navrhován šest let, ale stále nic, až to bylo děkanovi divné a říkal, že se na to musí podívat. Byl sice přesvědčený, ale slušný člověk. Pak mi povídá: „Ty blázne, vždyť Ty jsi nestraník a nemáš žádný funkce!“ Tak jsem se stal místopředsedou základní myslivecké organizace v Praze 2 a tři měsíce před tím, než to „prasklo“, mi Jakeš jmenování povolil, protože jsem měl „významnou funkci v Národní frontě“. Pak jsem byl zase vyšetřovaný, jestli jsme se s nimi (komunisty) nezapletl, až jsem asi za rok dostal potvrzené jmenování od Václava Havla.“
Čí vůbec je nemocnice, kterou dnes vedete?
„ Nemocnice je pod patronací rytířů Českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu Svatého Lazara Jeruzalémského a patří občanskému sdružení. Jsem také členem řádu. Je to něco podobného jako maltézští rytíři. Dal jsem se k nim, protože jsem potřeboval nějaké sociální služby pro staré pacienty, kterých mi bylo líto. Ono je potřebí je občas bavit. Já už nevypadám jako vážený pan primář, protože s nimi zpívám a říkám jim: Máte povoleno zpívat nahlas i sprostě. To dělám při vizitě.“
Zařízení vypadá skoro luxusně…¨
„Co myslíte, to není po šlechtě, tady bylo všechno vykradený. To je „sdělano v Rumunsku dla socialističeskovo pravitělstva“. Napodobený Ludvík. Obrazy z popelnice jsem vybíral od té naší „šlechty“, tak jsme při zařizování bojovali. Je tu 120 lůžek, jediný luxus je kubatura na jednoho pacienta. Jsou tu vysoké stropy a když tu mám kuřáka, tak mi tu moc nezasmrdí. I člověčiny, které někdy pacient udělá do postele, jdou díky tomu spíše vydržet. Navíc staří lidé si zaslouží alespoň pár let slušné prostředí.“