Různí myslivci vykonávají svou činnost různě intenzivně. Někteří to, přiznejme si, tak trochu odbývají. Mají sice lovecký lístek a zbraně, ale les je nevidí, jak je rok dlouhý. Psa nechovají, o krmelec, pokud vůbec nějaký mají, se jim postará kamarád nebo najatá síla, ještě tak občas zajedou k někomu na pozvání lovit. Většina z nás se věnuje zelenému koníčku přiměřeně, plní poctivě všechny povinnosti a vychutnává si myslivecké zážitky. Ale vedle těch prvních je i druhý extrém – v dobrém smyslu fanatici, kteří žijí jen lesem a zvěří, tráví s nimi každičkou volnou chvíli. Stranou jde zaměstnání, děti i manželka – a některá to pak, bohužel, neunese …
NEPOVEDENÉ RANDE
Jiřina, ještě zrůžovělá předcházejícím zážitkem, si navyklým pohybem zapnula podprsenku a při dalším oblékání poznamenala: „Nemusíme chvátat. Ten se z lesa zase před ránem nevrátí.“ „Proč zbytečně riskovat?“ namítl Zdeněk. „No – riskuju hlavně já. A klíďo bych to unesla. Ale tobě se třeba už nechtělo – nebo nemohlo …“ poznamenala se smíchem. „No, Jiřko!“ naoko uraženě opáčil Zdeněk a ta pokračovala: „Hele, Zdendo, ale vážnějc – proč tě má Milan v takový nelásce? Co ste si provedli? Netuší něco vo nás?“ „To není kvůli tobě, Jiřko, je to starší záležitost. Nějak jsme se rozešli v tom, jak dělat myslivost, a on se zasloužil o můj konec tady ve sdružení. Takže ta neláska je vzájemná. Ale to by byla dlouhá historie ...“ „Můžeš mi ji převyprávět třeba hned zejtra, jesli ty pytláky nechytěj.“ „Tak jo,“ souhlasil Zdeněk: „Ve stejnou dobu na stejným místě?“ Jiřina jen přikývla a za chvíli již pohasla světla v chatičce Zdeňkova kamaráda uprostřed lesů, zaklapl zámek, naskočil motor a milenecká dvojice se vracela do nedaleké vesnice.
***
Milan a Petr, oba členové myslivecké stráže, trávili už třetí březnovou noc v honitbě. Čerstvé stopy, vlastně tedy následky dvou po sobě následujících pytláckých akcí, přiměly členy Mysliveckého sdružení Údolí k hlídání vytypovaných míst. Touto roční dobou jindy klidný les tedy ožil – a Milan, který touto roční dobou jindy výjimečně přece jen nějaký čas trávil doma, byl už zase celé noci v honitbě.
„Nezabalíme to? Už tu mrznem pět hodin … Je malá šance, že by to zkusili zrovínka tam, kde se vyskytujeme, a … “ poznamenal skepticky Petr, ale Milan ho přerušil: „Blázníš? Co by řekli ostatní? A pak – už dvakrát jsme viděli zrovna tady někde svítit v noci auťák, právě proto jsme se sem do třetice přesunuli. A vůbec ne zbytečně – koukej!“ ukázal a Pavel musel uznat, že zbytečně nečekali. Z dálky se blížily reflektory. „Tak do akce!“sykl Milan a Pavel přikývl.
„Líbilo se ti to, drahoušku?“ tokala spokojeně Jiřina na sedadle spolujezdce, ale reakce osloveného nebyla zrovna adekvátní: „Do prdele, co tu blbnou?!“ To si již i spolujezdkyně všimla, že napříč lesní cestou stojí auto s rozsvícenými reflektory, které jim brání v průjezdu. Všimla si i dvou postav u něj a vzápětí přijala Zdeňkovu nespisovnou mluvu: „Do prdele, to je starej! Musíš to vobrátit a uject, von by nás snad zabil!“
Následovala akce, která později přivedla všechny účastníky k soudu. Obtížná možnost otočit auto na úzké lesní cestě a současně snaha vyhovět Jiřině – ostatně on by taky mohl dopadnout všelijak – způsobily, že Zdeněk málem najel na Petra i Milana, kteří jen tak tak uskočili. Zatímco Zdeněk po riskantní obrátce ujížděl, nasedli do auta a jak v nějaké detektivce vyrazili za ním. „Petře, já si myslím, podle auta, že to je Zdeněk!“ „Jo – a mám espézetku, tak se to snadno potvrdí“, přikývl Petr a Milan pokračoval: „Ale seděli tam dva, viď?!“ I na to Petr přikývl: „Jo – a ten druhej mi připad jako ženská, ale jistej si nejsem.“
Prchající získali malý náskok, ale světla pronásledovatelů měli stále za sebou. Jakmile vjeli do vesnice, Zdeněk prudce zahnul do první uličky: „Vyskoč, Jiřko, já pojedu dál. Hlavně ať o tobě neví!“ Vyděšená nevěrná manželka beze slov opustila vůz a přitiskla se k plotu. Zdeněk pokračoval v jízdě a v té chvíli už do uličky zahýbali i pronásledovatelé. V soustředění na Zdeňkovo auto si ženské postavy ve tmě nevšimli.
Zdeněk skončil s honičkou před svým domem, kde klidně zastavil. Jiřina byla pryč a jinak měl čisté svědomí. Ostatně předpokládal, že oba myslivci vědí nebo se dozvědí, koho stíhají. Ti byli za chviličku na místě a zaparkovali před ním. Všichni tři vystoupili z vozů. „To jste vy, chlapi? To se mi tedy ulevilo,“ předstíral překvapení i úlevu stíhaný: „Co takhle blázníte?“ „To jsme se chtěli zeptat tebe! Proč před náma ujíždíš jak šúmachr? Honíme pytláky, víš, a tak jsme tě podezírali … Jo – můžeš nám teda ukázat kufr?“ spustil Milan jako myslivecká stráž. „Nemusel bych, ale klidně to udělám,“ řekl a taky učinil Zdeněk a vysvětloval: „V tom lese jsme vás nepoznal, prostě jsem dostal strach z nějakýho přepadení a chtěl jsem zdrhnout.“ „Chtěl nebo chtěli?“ poznamenal Petr, ale oslovený na jeho poznámku nereagoval.
„Jsi čistej,“ poznamenal po prohlídce auta Milan, „ale to, žes nás málem zabil, stejně jen tak nenecháme. Leda bys nám pověděl, kdo byl ten komplic, co s tebou seděl v autě. Taky moh někde vystoupit i s flintou a upytlačenou kořistí.“ Zdeněk cítil nutkání vpálit nemilovanému Milanovi do tváře pravdu, protože věděl, že po něm tak jako tak půjde. Ale pak jen poznamenal s narážkou na myslivcovu známou slabost: „Asi ste, hoši, trošku popíjeli a viděli mě dvakrát, to je přece zvlášť u tebe normální!“ A tím si podepsal následující opletačky se soudy, protože Petr s Milanem, ten zvlášť, jeho najíždění viděli a taky zažalovali jako trestný čin útoku na veřejného činitele.
***
Věc se mírně táhla jako každá soudní pře a mezitím pokračoval ještě více utajovaný, ale o to intenzivnější milostný románek Jiřiny a Zdeňka i Milanovo ještě větší zanedbávání manželky kvůli myslivosti. A tak, když s příchodem dalšího jara okresní soud přišil Zdeňkovi za napadení myslivecké stráže jako veřejného činitele rok vězení s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, vytáhl nepravomocně odsouzený s odvoláním i nového svědka – Jiřinu. Ta měla dosvědčit, že scénář nočního akčního filmu byl jiný, než tvrdí oba myslivečtí strážní, a celá věc je jen pokračováním sporů Milana a Zdeňka. Jenže odvolací soud považoval tento tah za účelový a rozsudek nižší instance potvrdil.
Zdeněk se ovšem nedal a není divu. Jediným jeho proviněním vlastně bylo, že randil v nevhodnou dobu a na nevhodném místě s manželkou myslivecké stráže. A za to kriminál, i když podmíněně? Podal tedy dovolání k Nejvyššímu soudu. Ale ani tam neuspěl, brněnští soudci neshledali v jednání obou nižších soudů žádný nedostatek a Zdeňkovo dovolání odmítli.
Z těchto rozhodnutí naší justice je třeba zaregistrovat poznatek, že ve sporu kolem zásahu myslivecké stráže stála na její straně a že by se tedy myslivecká stráž neměla bát důsledně uplatňovat svá práva. I když, pravda, někdy to není tak jednoduché …
Ještě jeden soud se pak konal v tomhle případě – rozvodové řízení Jiřiny a Milana. I když ten nesouvisí přímo s mysliveckou legislativou, s myslivostí jako takovou ano. A plyne z něj druhý dnešní poznatek – páni myslivci, věnujte se svému koníčku naplno, ale nezapomínejte, že taky máte manželku a rodinu!
Bezdětné manželství bylo rozvedeno rychle – a jak se brzy ukázalo, tenhle rozsudek byl dalším trestem pro Zdeňka, protože Jiřina prostě je, jaká je …
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 14 (oprávnění myslivecké stráže) a § 15 (povinnosti myslivecké stráže) zákona o myslivosti, § 155 (útok na veřejného činitele) a § 178a (pytláctví) trestního zákona (platného do 31. 12. 2009!), § 24 (rozvod) zákona o rodině.
Na motivy judikátu Nejvyššího soudu České republiky připravil Jaroslav Šprongl.