TOULKY UROZENÝCH
Myslivost 10/2006, str. 38 Text a snímky Jan RYS
Podzim svými slunečnými dny láká do přírody, kdy nejčastěji máme možnost v průzračném vzduchu obdivovat daleké, okouzlující pohledy do krajiny. Bílé hrady mraků se mnohdy nad ní co chvíli přeskupují do bizarních podob různých tvarů, v nichž při troše fantazie vidíme stvoření z pohádkových bájí. Nejednou ale můžeme pod nimi objevit opravdového tvora z našeho současného světa – nepřehlédnutelnou černou siluetu kroužícího velkého ptáka. Většinou je to některý z dravců, kteří se umějí na vzdušných vírech teplého vzduchu vznést do nebetyčných výšin bez jediného pohybu perutí. Kdo má rád trochu ptačí svět, bere hned do ruky dalekohled a podle stínorysu křídel a těla se snaží poznat ptačího letce. Vzrušen je okamžitě, uvidí-li dlouhé prknovité perutě a monumentálnost ptáka. S obdivem pozoruje orlí plachtění, jak mistrně využívá komíny stoupavého teplého vzduchu a nechá se jimi unášet.
Konec léta i začátek podzimu bývají na přelety dravců bohaté, sokolníci těmto kočovným záletům říkají "toulky urozených". Nejspíše se jich zúčastňují mladí ptáci. Objevují se v přírodě i tam, kde není jejich domovský revír. Na toulkách samozřejmě také slídí po kořisti. K tomu dochází obvykle v dopoledních hodinách, kdy jsou nejpříznivější stoupavé proudy pro jejich spirálovitý let nad terénem, bez pohybu perutí, a mohou nejúčinněji uplatnit svou znamenitou zrakovou schopnost. Orlí oko je obdivuhodně bystré - na vzdálenost sto metrů zpozoruje pohyb plošky o průměru 0,47 centimetrů. Dokládají to četná pozorování ornitologů, kdy z výšky tisíce metrů orel zahlédl v obilném poli křečka, zaútočil na něj a chytl ho. Ani zalehnutý zajíc v "pekáči" na strništi nemá šanci, že bude přehlédnut vysoko nad ním kroužícím orlem. Stačí mírný pohyb slechů, a už o něm orel ví. Oko mu ve vteřině dokáže analyzovat až sto nepohyblivých obrázků. Na kořist dravec útočí okamžitě zlomením letu do střemhlavého padání a snaží se k úspěchu využít moment překvapení. V konečné fázi dopadu se ale mnohdy zajíc přece jenom pokouší odskočením zachránit. Orel ho pak rychlým manévrem obvykle pronásleduje, ale jen krátce. Nedaří-li se mu kopírovat zaječí kličky a zatnout do něho pařáty, po několika desítkách metrů pronásledování vzdává. Nevyčerpává si zbytečně sílu, umí totiž rozumně šetřit energií.
Orel skalní se v letu neomylně pozná, je to velký vznešený dravec s ohromným rozpětím - přes dva metry, perutí, prknovité podoby. V naší přírodě ho můžeme vidět vzácněji než orla mořského, orla křiklavého a orlovce říčního.
Perutě "skaláka" mají přední okraj téměř rovný a v jejich konci jasně zahlédneme roztaženo pět ručních letek. Do ručité vzdálenosti bývají postřehnutelné prostým okem. V otevřené krajině loví orel skalní nejčastěji sysly, křečky a zajíce. Největší tvor, na kterého si dovolí zaútočit, se blíží velikosti lišky. Kořist okamžitě usmrtía pak stále dlouho drží pevně sevřenu v pařátech, přitom ji zakrývá roztaženými perutěmi se sveřepě vztyčenou hlavou, podoben unikátnímu sochařskému výtvoru. Na jeho lov je velmi úchvatný pohled.
Z našich orlů máme příležitost uvidět nejčastěji orla mořského, který, zvláště v Čechách, mnohde hnízdí kolem rybníků a řek. Tam prožíváme nádhernou podívanou, když ho sledujeme při plachtění v nekonečných kruzích nad vodou. V zimním období zalétá i daleko od vody a pátrá po padlé zvěři, v takových případech můžeme zastihnout i více těchto dravců pohromadě. Staří ptáci jsou z orlů v Evropě největší. Poznají se podle čistě bílého rýdováku, jejich dlouhé, široké perutě opět prknovitého tvaru v rozpětí dvaapůl metru, jsou zpředu i zezadu téměř rovnoběžné, ukončené sedmi prstovitě roztaženými ručními letkami. Orel mořský vždy loví vytrvalým kroužením nad vodní hladinou a hledá kořist mezi rybami nebo vodními ptáky. Hlad zahání i každou zdechlinou. Když je syt, rád vysedává dlouhé hodiny na místě s dalekým rozhledem, při velké ostražitosti.
Orel křiklavý nijak nevyniká pověstnou robustností svého rodu, je o něco větší než káně lesní. V letu mívá vidět svérázně svěšené perutě a delší rýdovák s výrazně vyčnívající hlavou z roviny perutí, na kterých se v konci rýsuje šest ručních letek, sedmá je méně výrazná. Velmi často střídá taktiku slídění po kořisti - jednou ze vzduchu, pak zase dlouho pobíháním po zemi s velkou obratností. Loví jak drobné hlodavce, tak i hmyz. Poslední dobou se snaží u nás častěji hnízdit ve větších lesních celcích, prostoupených loukami.
Další dravec, dosti pravidelně se potulující naší podzimní krajinou, je orlovec říční. Jeho velikost zhruba odpovídá tělnatostí orlu křiklavému, ale zbarvení zcela odlišného. Nelze ho zaměnit s jinými orly - je čistě bílý až na tmavé vole a vrchní stranu. Při letu vynikají osobitě lomené dlouhé perutě nazad, zespodu příčně pruhované i s rýdovákem. Rád patroluje podél vodních toků a vyhlíží ryby. Než zaútočí, chvíli se zatřepotá na místě, pak prudce padá dolů s přimknutými perutěmi a dopředu nataženými pařáty. Mnohdy se za rybou potopí celý pod hladinu a do kořisti zasekává neobyčejně dlouhé pařáty. Úspěšně při tom využívá funkci svého vratiprstu. Úlovek si odnáší od vody na strom, kde ho trhá. Skoro výhradně vyhledává rybí potravu, při kalné vodě se ale spokojí s žábou nebo drobným hlodavcem z okolí. V říjnu odlétá orloven z Evropy zimovat do afrických končin a začátkem března se zase vrací.