Časopis Myslivost

Už během fotografického workshopu pořádaného manžely Mc.Donaldovými, kterého jsme se s Mirou Zumríkem jako jediní Evropané zúčastnili, jsme našeho prvního kojota potkali. Fotografovali jsme zrovna úžasnou krajinu nedaleko Indian Creek, když náš průvodce zahlédl přecházejícího kojota. Hned na nás zavolal, abychom si vzali teleobjektivy a vyrazili jsme za ním. Výhoda je, že narozdíl od naší přírody se v Yellowstone N.P. nemusíte ani schovávat ani sledovat směr větru. Pokud nepřekročíte určitou hranici na kterou jsou zvířata zvyklá, nevěnují vám žádnou zvláštní pozornost. V případě kojotů byla tato vzdálenost kolem čtyřiceti metrů. Náš kojot pomalu procházel mírným svahem na okraji lesa a hledal svou nejoblíbenější kořist - lumíky. Chvílemi se zastavil, jistil před sebe do trávy a pak vysokým obloučkem skočil po kořisti. V těchto případech se hodně podobal naší lišce, která myškuje stejným způsobem. Jeho úspěšnost byla hodně velká a tak nám za chvíli s plným břichem zmizel v lese. Další zajímavé setkání s kojotem se odehrálo zhruba třicet kilometrů od Severního Vstupu, na cestě s názvem Blacktail Plateau Drive. Projížděli jsme touto jednosměrnou cestou kopírující vrstevnici v naději, že zde spatříme černé medvědy. Po dvou kilometrech se přímo na cestě objevil kojot který běžel proti nám. Pár metrů před naším autem se zastavil a pak uhnul nahoru do stráně. Popadl jsem fotoaparát s krátkým teleobjektivem a vyběhl jsem z auta za ním. Kojot měl sice trochu náskok, ale asi po třiceti metrech uhnul vlevo a tak jsem mu mohl trochu nadběhnout. Cestou jsem se občas zastavil, abych udělal pár snímků. Pod vrcholkem stráně se naše cesty setkaly. Zastavil se jen několik metrů přede mnou a rozhlížel se kudy dál. Chvíli jsme na sebe koukali, ale tak krátká vzdálenost se mu už moc nelíbila, proto změnil směr a odběhl vzhůru na horizont. Věděl jsem, že už ho nemá cenu dál sledovat, na horizontu jsem vyfotografoval poslední snímek a vrátil se k autu. Toto setkání bylo sice krátké a nečekané, ale vzhledem k tomu, že jsme jezdili připravení, bylo fotograficky velmi úspěšné. Nejdelší příležitost k pozorování a fotografování kojotů jsme ale měli až ke konci našeho pobytu, na říjišti jelenů wapiti, v blízkosti řeky Gibbon River. Dva dny po sobě jsme tam sledovali lovící kojoty, kteří se na večer stahovali na planinu kolem této řeky. Louky zde pokryl první sníh a tak kojoti nemohli uniknout naší pozornosti. První den jsme zde pozorovali dva a druhý den dokonce čtyři kojoty najednou. Chodili společně, ale při lovu spolu nijak nespolupracovali. Tady si však od nás udržovali daleko větší odstup, vzdálenost na kterou byli ochotni nás tolerovat byla kolem padesáti metrů. Bylo úžasné pozorovat jejich obratnost při lovu. Pomalu procházeli po pláni a pozorně sledovali veškerý pohyb. Když spatřili lumíka na chvíli strnuli a pak se typickým skokem zabořili hlavou do sněhu. I v těchto případech byla úspěšnost lovu velmi vysoká. Někdy si lumíka vyhazovali do vzduchu a ještě v letu ho znovu chytali. Sledovali jsme je dokud to šlo, nakonec nás však od nich oddělila řeka a my se vrátili zpátky na říjiště. Byli jsme však bohatší o nezapomenutelné zážitky z pozorování této pozoruhodné šelmy, v mnohem podobné naší lišce. Rostislav STACH
www.fotolovy.cz