Sibiřák z Babirádky
Dr. Arnošt Tabášek
Ukázka je z další knihy spisovatele a novináře Arnošta Tabáška MOŘE PLNÉ SRNCŮ, která námětem, stylem vyprávění i barevnými akvarely z umělecké pozůstalosti Mirko Hanáka volně navazuje na jeho úspěšnou prózu Revír mého srdce (2001). Tentokrát však autor vykročí z rodných Beskyd a na loveckých výpravách se toulá nádhernými revíry českých i moravských zemí. Za srnci, daňky, divočáky, muflony a jeleny jej na Horňácku, kolem Sázavy nebo pod Pálavou nedaleko Mikulova provázejí pozoruhodní lidé.
Vyprávění plné imaginace na mnoha místech překračuje obvyklé hranice loveckých zážitků. Chrám přírody, kde jsou si zvířata a lidé navzájem sou-zeni, kde se jejich životy ovlivňují a prolínají, je pro Arnošta Tabáška inspirací k zachycení osudů všeho živého. Pobyt pod denní i noční oblohou, pozo-rování a lov zvěře jej vedou k přemítání o smyslu lidského bytí v moderním světě, jehož trvalou součástí byla a zůstává také říše zvířat. Tato skutečnost s novou naléhavostí poznamenává etiku lovu, určuje vzácnost zastavení nad zázraky, které nám všem lesy a louky nabízejí, když se v létě na stráních vlní a rozkládá hluboké, zelené moře trávy, plné zvěře a záhad a nečekaných dobrodružství. Knihu Moře plné srnců s barevnými akvarely vydala Euromedia Group k.s. - Knižní klub pro své členy i pro volný trh. Celkem 136 stran, formát 125 x 200 mm, v doporučené ceně 179 Kč
Kam mizí silní srnci? Kam se jen podějí? Tak se marně ptávám už od klukovských let. Stává se, že některý srnčák se mi vetkne do paměti. Zvláště neobvyklým tvarem parůžků, svými zvyky a libůstkami. Pak už nevyhlížím anonymního tvora. Dostane přezdívku, bývá mu jménem, často i osudem, Ve světě divokých zvířat je pro nás plno tajemství, která halí šerosvit dohadů.
Když se vracím na Horňácko, do kraje divo-kých orchidejí a lesních sluk, z příběhu výjimečného srnce, kterého jsem tam před časem letmo zahlédl, netuším pranic, ani slůvko. Jen mi z hlavy nejde jeho vzdálený obraz. Mihotavý, jako vzduch rozpáleného dne, kdy jsem ho poprvé spatřil.
Za pár týdnů obraz vyblednul. Ze vzpomínky na silného srnce však dál blýskají bělostné špice výsad, které ční vysoko vzhůru a rozbíhají daleko do stran. Perlené paroží svírá úhel protáhlého véčka. Mimořádný zjev. Trofej, jakou myslivec vídá nejspíš jednou za život. Obraz si vyvolávám znovu a znovu, i když nevím, jestli srnce už někdo neulovil. Zaléhává vysoko v hoře, v průsmyku až u slovenské hranice. Mohu jen doufat, že mě hostitelé povedou právě tam.
"Tak vám utékl." směje se Martin, když se po týdnech vítáme.
"Byl na nás přichystaný," přiznám.
"Moc teho času ne-mám."
"Ale zkusíš to se mnou."
"Zítra. Dneska mám jiného hosta," přikývne Martin. Padne mi kámen ze srdce. Dohodnu-to.
Venku se obloha kaboní. Ale nepohoda se už vybírá k lepšímu. Večer se nám nejspíš narodí vlahý. Bude pěkný čas, říkám si, když Martin stáčí volant k lesnatým stráním. Kola vesele rozstřikují kaluže. Má duše se raduje. Jedeme pořád nahoru, známou cestou k průsmyku. Jedeme k Babirádce.
Z posedu louka vypadá přehledně. Vzrostlá tráva je pryč. Kam se podívám, jen střižený pažit. Uprostřed mladého trávníku se zelená dub. Je krátce po šesté a celé prostranství vypadá opuštěně. Najednou mě zamrazí: tady dneska nevyjde nic, ani chlup se tady neobjeví.
"Travsko po pás, nebo tahle holina, nevím, co je horší," přiznám.
Ani Martinovi není do řeči. Zdá se, že už tu dlouho nebyl. Sklizená pastvina ho také překvapila. Vysoko nad zemí sedíme každý sám s vlastními pochybnostmi. Pomalu míjí sedmá a moje neblahé představy pořád rostou.
"Třeba ho dávno ulovili na slovenské straně," říkám.
"Všecko je možné. Hranica je blízko."
Martin mi neulehčil, dál mlčíme. Kolem je mrtvé ticho. Sem tam přeletí a pípne pták. Ručičky ukrajují minutu po minutě. Les po bouřce úlevně vzdychá, ale prudký déšť zem zcela neochladil. Vlahý večer už zase taje v teplé vlně, která stoupá z údolí. Jen od průsmyku občas přiletí svěží vánek.
Spraví mi náladu. Podívám se na hodinky. Za deset minut odbije na věži kostela ve Velké osmá hodina. Zvon neuslyšíme, ale nebude trvat dlouho, a začne se smrákat. Když zvedám pohled od zápěstí, na protějším kraji louky vychází srnec. I na velkou vzdálenost vidím jeho vysoké paroží.
Kapitální je tady. Hned zkusmo zamířím. Na střelbu je zase příliš vzdálený. Musím počkat, co provede. Zmizí v lese jako posled-ně? Dnes večer nemohu na bláznivé kousky ani pomyslet. Kryt je pryč.
"Jestli půjde dál šikmo nahoru, zkusím to," šeptám a odhaduji místo, kde mi bude nejblíže. Sto padesát, sto šedesát metrů.
"Když se nedá diagonálou, jsem bez šance," říkám.
"Zkusím písknút."
Martin se přehrabuje v náprsní kapse. Hledá vábničku. Je to riskantní. Říje ještě nezačala. To srnci na volání srny, napodobené lovcem, nepřiskakují ochotně. Ale možné je všechno, Martin má s místní zvěří letité zkušenosti.
Když se ozve první zavábení, kapitální nereaguje. Dál uškubává jemné výrůstky zeleně a míří za svým. Na druhé pískání zvedne hlavu, několik okamžiků jistí v našem směru a pak se zase paství. Nervy mám k prasknutí. Martin znovu krátce napodobí hlas roztoužené srny.
Mohutný srnčák se jako kouzlem pomalu stáčí. Blíží se nevzrušeně krok za krokem k posedu. Snad se teď nezastaví, modlím se v duchu, ale šeptem říkám:
"Martine, dost. Jestli pozná, že se to nese z výšky, zradíme ho."
V rozechvění si chystám kulovnici. Horečka se mnou už pořádně lomcuje. Najednou jsem zase ten začátečník, který před dávnými lety poprvé pozvednul pušku na srnce. Kapitální jde, pomalu, ale pravidelně. Zblízka je jeho paroží ještě výstavnější. Hlavou mi probleskne: co mi ten tvar jen připomíná? Jenže teď mám jiné starosti. Podívám se na Martina.
"Tož už bych aj střílal," řek-ne.
Opřu se důkladně, o tři body. Usadím záměrný kříž na hrudi srnce. Hrot se zachvívá. Ještě dvakrát se zhluboka nadechnu. Než zaduní výstřel, vnímám, že chvění se skoro zastavilo. Srnec vyrazí s hlavou nataženou daleko dopředu.
Přední běh na odvrácené straně mu ne-slouží. Už už se zdá, že se zasažené tělo zhroutí. Ale srnec se přece jen udrží nad zemí, řítí se dál, spíš vpadne než vběhne do ostrůvku houštin. Přebíjím kulovnici a čekám, jestli vyjde na druhé straně. Ale kapitální se na louce už neobjeví.
Zajišťuji pušku, sbíráme věci. Slézáme z posedu. Stále se nemohu zbavit nervozity. Děj, který trval sotva půl minuty, završuje dlouhé dny zklamání a nadějí. Končí pochody rosnatou travou, kdy nás ubíjelo vedro, kdy nás otravovala hejna much. Uzavírají se hodiny čekání na posedech. Teď musíme najít srnce.
Chci se podívat na nástřel, ale Martin na pažitu rovnou hledá pobarvenou stopu. Brzo objeví kapky světlé, růžové krve s jemnými bublinkami, které značí zásah plic. Stříkanců není mnoho a míří k zelenému ostrůvku. Co shora vypadalo jako houština, je ve skutečnosti nízký lesík, obehnaný hustými keři.
"Počkej!" volám na Martina, který se prodírá dovnitř. "Postavím se na opačné straně, kdyby vylezl, střílím."
Z lesíka se ozývá praskání. Odjišťuji, mačkám napínáček. Znovu mě ničí nervozita a dohady. Co se tam děje? Nakonec nevydr-žím:
"Leží?"
Chvíli je ticho. Pak se ozve: "Zhasíná."
Je konec. Vytáhnu náboj a na závěru otočím pojistkou. Za okamžik se už skláním nad srncem. V zeleném příšeří blýskají výsady mohutného paroží. Opravdu, kapitální. Skoro po kolenou se prodíráme zpátky na světlo. Máme co dělat, abychom těžkého srnce vytáhli na louku.
"Díky," říkám Martinovi.
A není to jen vděk za blahopřání. Lovu zdar patří bez rozdílu také jemu. Můj průvodce se o úspěch zasloužil nejvíc. Kdyby ho nenapadlo vytáhnout vábničku, kdyby při pískání udělal chybičku, měli bychom zase jen prázdné ruce.
Možná první hodiny, které po lovu následují, přinášejí lovci nejvíc štěstí. Potřebuje se o radost podělit, musí znovu a znovu prožít naděje, obavy, vzrušení a nervozitu. Vzbouřený adrenalin se už tak celá tisíciletí odplavuje ze žil. Určitě bychom si přes propast tisíců let rozuměli s našimi předky.
Tak to mezi myslivci chodí. Když se nasytíme, uhasíme žízeň, nastupuje vzácná chvilka, kdy se duše otevírají. Kdy vznikají, rostou a upevňují se mnohá přátelství. Kdo druhého nezištně a obětavě přivedl k úspěchu v lovu, na takového kamaráda se nezapomíná.
"Ale býls nervózní," směje se Martin.
"Jak před první ženskou," přiznávám.
"Dobře, žes ho nechál dojít."
"Prý, už bych aj střílal," paroduji Martina. "Kdybys neřekl, sedíme tam doteď!"
Smějeme se, popíjíme se správ-cem Přemkem ve staré pálenici. Její majitel Laďa nám chybí, jenže zase běhá někde po světě. Dostal zprávu, staví se až zítra. Na kole přijíždí Jan, se kterým jsem kapitálního poprvé uviděl. Je nadšený. Znova se vyjdeme podívat na dvůr, kde visí a vychládá srnec. Co mi jen takový tvar paroží připomíná? Kde jsem ho viděl?
Odpověď najdu až za pár měsíců. Trofej kapitálního visí v pokoji na stěně mezi dalšími silnými. Hergot, říkám si, vždyť to paroží vypadá jako. Listuji knížkou o srnčí zvěři. Nemýlil jsem se, že mě to nenapadlo hned!
Podobná paroží mívají sibiřští srnci. Ten můj sice nedosáhl běžné délky jejich lodyh, s téměř třiceti centimetry zůstává přece jen pozadu. Ale jinak, přesná, po-někud nižší kopie tvaru i rozlohy parůžků. Při pohledu zepředu zadní výsady šesteráka směřují výrazně přímo proti sobě.
Jaký mohl být příběh Sibiřáka z Babirádky? Tentokrát nemusím vystačit jen s dohady, s fantazírováním. Jak je psáno v knihách, kdysi dávno, když na evrop-ském kontinentu ustoupil led daleko na sever, východní rasa srnčího možná pronikala až do středu našeho kontinentu.
Také v Karpatech se stále vyskytují stopy někdejších výpadů sibiřských srnců do království evropských. Samci na Moravě a na Slovensku někdy nosí trofeje po-dobné krymským a kavkazským. Právě tam se oba podruhy dodnes prolínají.
Ale kulisy příběhu srnce z Babirádky mohou být mnohem mladší a také prozaičtější. Na druhé straně hranice, na Slovensku, vzdušnou čarou nějakých osmdesát kilometrů před lety myslivci experimento-vali s vysazením sibiřského srnce. Prý bez valných výsledků.
Jenže příroda stojí nad lidskými soudy. Důkaz mám na stě-ně.
Ukázka je z další knihy spisovatele a novináře Arnošta Tabáška MOŘE PLNÉ SRNCŮ, která námětem, stylem vyprávění i barev-nými akvarely z umělecké pozůstalosti Mirko Hanáka volně navazuje na jeho úspěšnou prózu Revír mého srdce (2001). Tentokrát však autor vykročí z rodných Beskyd a na loveckých výpravách se toulá nádhernými revíry českých i moravských zemí. Za srnci, daňky, divočáky, muflony a jeleny jej na Horňácku, kolem Sázavy nebo pod Pálavou nedaleko Mikulova provázejí pozoruhodní lidé.
Vyprávění plné imaginace na mnoha místech překraču-je obvyklé hranice loveckých zážitků. Chrám přírody, kde jsou si zvířata a lidé navzájem souzeni, kde se jejich životy ovlivňují a prolínají, je pro Arnošta Tabáška inspirací k zachycení osudů všeho živého. Pobyt pod denní i noční oblohou, pozorování a lov zvěře jej vedou k přemítání o smyslu lidského bytí v moderním světě, jehož trvalou součástí byla a zůstává také říše zvířat. Tato skutečnost s novou naléhavostí poznamenává etiku lovu, určuje vzácnost zastavení nad zázraky, které nám všem lesy a louky nabízejí, když se v létě na stráních vlní a rozkládá hluboké, zelené moře trávy, plné zvěře a záhad a nečekaných dobrodružství. Knihu Moře plné srnců s barevnými akvarely vydala Euromedia Group k.s. - Knižní klub pro své členy i pro volný trh. Celkem 136 stran, formát 125 x 200 mm, v doporučené ceně 179 Kč bude k dostání v prodejnách knih v Čechách i na Moravě a také ke koupi i objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3