Časopis Myslivost

Asi sto metrů od hrany lesa stála uprostřed polí místního "kulaka" Bořka, přezdívaného Chytrolín, protože si pořád vykládal všechny možné předpisy ve svůj prospěch a s kdekým se proto rozhádal, skupina památných lip. Který vojevůdce a kdy tu spočinul a jestli to bylo na útěku po prohrané bitvě nebo naopak při nástupu do bitvy vítězné, o tom se přeli místní strejci v hospodě se symbolickým názvem "U poraženého vítěze" stejně jako docenti a profesoři historie na stránkách odborného tisku. V každém případě ale na nejstarší a nejvyšší z lip byl kromě svatého obrázku s Eustachem umístěn i malý posed.
Do zahájení odstřelu zbývalo ještě pár dní, když Franta navečer vyrazil přesvědčit se, jestli jeho paličkář nezměnil své zvyky. Zvolna stoupal s dobrým větrem k lipám, když náhle strnul překvapením - na posedu tam už někdo seděl! Sundal krytky z dalekohledu, aby zjistil, kdo porušuje ve sdružení nepsaný zákon, že který člen si nepovedeného srnce obezná, ten si ho také může ulovit. A překvapení bylo ještě větší - člověk v zeleném s kulovnicí na kolenou a dalekohledem u očí mu připadal úplně neznámý. Že by pytlák? Takhle za bílého dne a všem už zdaleka na očích asi sotva . O nějakém hostovi ale nikdo ze sdružení také nemluvil.
"Člověče, co tu děláte?" spustil zostra na cizince, když došel až do stínu lip.
"Čekám na srnce," odvětil klidně shora neznámý. "A co tu, člověče, děláte vy?"
Franta byl z téhle situace tak vyveden z míry, že se zapomněl i rozčílit. "Já mám na toho srnce povolenku! Od mysliveckého hospodáře sdružení, které má tuhle honitbu pronajatou."
"No a já mám zase povolení od švagra, kterému tohle pole patří. Z honebního, jak vy říkáte, společenstva vystoupil, tak se snad na svém může chovat podle svého. A protože sám myslivec není, pozval na srnce mne, pane kolego," vytáhl podivný trumf cizinec, který se zdál být úplně v pohodě..
"To ale přece nejde ." namítal rozpačitě Franta, kterého odzbrojovalo klidné a slušné jednání vetřelce. Kdyby se rozzlobil, kdyby mu nadával, posílal by ho do háje, to už by si věděl rady. Ale takhle?
"No, jestli to jde nebo nejde, asi neumíme rozsoudit my dva," začal údajný Chytrolínův švagr slézat z posedu. "Po tomhle našem extempore tu dneska bude asi živo jak na hřbitově. Půjdu raději šoulat jinam. Tak lovu zdar!" popřál ještě Frantovi, pozvedl klobouk a pomalu odcházel ke kraji lesa.
"Zdar!" mechanicky odpověděl Franta, otočil se a spěchal naopak rovnou do vesnice za mysliveckým hospodářem.
"No - nazdar!" povzdechl si hospodář, když si vyslechl Frantovu neuvěřitelnou příhodu. "Abychom si založili další šanon s Chytrolínem!" Hospodář byl totiž i členem obecního zastupitelstva a tak se namočil v mnoha bitvách obce s Bořkem o správný výklad nejrůznějších zákonů a vyhlášek.
Hospodář se samozřejmě nemýlil. Chytrolín trval na tom, že vystoupením z honebního společenstva uvolnil své pozemky pro vlastní myslivecké hospodaření. Do téhle pasti ho postrkoval jeho druhý švagr, advokát, který se chtěl pokusit prostřednictvím sporu o Bořkova práva vlastně napadnout celý systém státní správy myslivosti. Těžko říci, kdo všechno ještě v pozadí v Chytrolínově kauze loboval.
A tak žalovali jak honební společenstvo, tak myslivecké sdružení s tvrzením, že je porušováno Bořkovo právo na ochranu vlastnictví, když nemůže vlastní pozemky sám myslivecky využívat.
To by samo o sobě myslivcům až tak nevadilo, protože zásadně v podobných případech platí, že pokud soud nerozhodne jinak, platí dosavadní stav. Ale kam na Bořka s nějakými právními zásadami! Jeho švagr advokát byl sice dost chytrý na to, aby věděl, že hosty na odstřel zvěře včetně švagra lovce si Bořík, k jeho velké nelibosti, na své pozemky zvát opravdu, ale opravdu nemůže - ovšem ten už se ponořil do sporu dost hluboko na to, aby prosazoval zásadu "když ne já, tak nikdo". Švagra tedy s puškou už na posed na lípě ani nikam jinam neposílal, zato tam posílal večer co večer vyřádit se svoje četné děti i jejich ještě početnější kamarády, aby znemožnil členům sdružení chodit na čekanou. Zhurta se pustil do každého, kdo si krátil cestu přes jeho pozemky - tedy pokud měl pušku, psa a dalekohled. Dělal prostě místním myslivcům dusno, jak jen to šlo, a Franta se musel smířit s tím, že s paličkářem to bude mít tenhle rok obzvláště těžké. Věčně vyrušovaná srnčí zvěř se totiž přesunula na pole, které hraničilo s dubovým lesíkem na jeho druhé straně, ale "Frantův" paličkář jako by se vypařil.
xxx
Soudní řízení probíhalo docela rychle, protože všechny strany měly zájem na brzkém rozhodnutí. A to také přišlo - u soudu okresního i u soudu odvolacího to Bořek a jeho parta projeli na celé čáře.
To ovšem nebylo honebnímu společenstvu ani mysliveckému sdružení nic platné, protože Chytrolín jel dál po svém prkně. A nedělal vlastně nic protizákonného - proč by se děti nemohly navečer jít proběhnout k lesu? Časem to ale děcka přestávalo bavit a navíc se ve vzrůstajících plodinách na Bořkových polích objevila černá.
"Co děláte, myslivci? Chlastáte v hospodě a prasata mi zatím válcujou oves u starých lip! To mi teda škodu pěkně zaplatíte!" obořil se Bořík jednoho večera na stůl, který byl "U poraženého vítěze" vyhrazen štamgastům z řad Hubertova, v tomto případě vlastně Eustachova, cechu. "Bořku, Bořku," opáčil přítomný myslivecký hospodář. "Pořád tvrdíš, že na tvoje pole nesmíme - tak si ho hlídej před černou sám!""Jasně, že nesmíte, když je moje - ale za škody ručíte a taky zaplatíte!" nenechal se ve svém svatém nadšení zviklat obhájce vlastnických práv.
Tentokrát ale zůstalo jen u slov, protože švagr právník se rozhodl po prohraných sporech podat dovolání k Nejvyššímu soudu a věděl, že současně myslivce žalovat za náhradu škody, která ostatně byla nepatrná, by nedělalo dobrý dojem při posuzování jeho návrhu.
xxx
Ani Nejvyšší soud nerozhodoval dlouho a dal za pravdu nižším soudům - alespoň část jeho rozsudku stojí za to ocitovat, protože takových Chytrolínů je po celých Čechách a Moravě, jak mnozí víme z vlastní zkušenosti, určitě víc: ".Z uvedeného je zřejmé, že výkon práva myslivosti neplyne přímo z vlastnického práva k honebnímu pozemku, nýbrž závisí na splnění dalších podmínek vyplývajících ze zákona a za určitých okolností je možný i proti vůli vlastníka honebního pozemku. Zákon svými ustanoveními veřejnoprávního charakteru omezuje práva vlastníků honebních pozemků v zájmu ochrany myslivosti a lze tedy souhlasit s odvolacím soudem, pokud vychází z toho, že jde o případ, kdy je vlastnické právo omezeno na základě zákona ve veřejném zájmu (§ 128 odst. 2 občanského zákoníku). .
Názor žalobců, že uvedené omezení zaniklo tím, že z honebního společenstva vystoupili, nemá oporu v zákoně. Ten nespojuje s vystoupením vlastníka honebního pozemku z honebního společenstva "vyjmutí" tohoto pozemku z honitby, pozemek zůstává její součástí. . Vlastník pozemku je tak povinen strpět, aby vlastník honitby (tedy honební společenstvo) na jeho pozemcích vykonával právo myslivosti, a přísluší mu z tohoto důvodu náhrada. Oprávnění honebního společenstva jako vlastníka honitby vykonávat na pozemcích vystoupivších členů právo myslivosti (včetně práva honitbu pronajmout) tedy zůstává zachováno a tvrzené zásahy do vlastnického práva žalobců nejsou zásahy neoprávněnými ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku."
Švagři po tomhle rozsudku už boj o Bořkova práva chtě nechtě vzdali a nakonec couvnul i Chytrolín. To když Franta střelil z posedu na lípě během týdne dva divočáky a ti dali jeho okolním polím na čas pokoj.
Výsledkem celého boje o Bořkovy pozemky bylo, že Franta ten rok neměl paličkáře a Chytrolín se pustil do dalšího souboje s úřady, tentokrát o dotace na údajné ekologické hospodářství. Myslivci o té ekologii věděli svoje, ale raději mlčeli, aby nenarušili, jak je teď zvykem v médiích psát, křehký smír. Kdo ví, jak dlouho jim vydrží .
Na motivy skutečného judikátu publikovaného v Orac Databance Judikatury (vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha) připravil
Jaroslav ŠPRONGL