Časopis Myslivost

Vladimírova hájenka je posazena v jednom malebném koutu Oderských vrchů. Po většinu dne tone ve slunci, když přijde sníh, topí se v bílu - a je nedostupná. Teď je však léto, které si nezadá s rovníkovou Afrikou. Sedíme venku: Vladimír, Otta, Honza a já. Jezevčice Barča zaštěkává veverku, chundelatá šplhalka našich lesů - bůhví proč - vylezla na jabloň. Baculatá jezevčice Barča je z její návštěvy značně nervózní a dává svou nespokojenost najevo pisklavou tóninou výhrůžek. Kolem plotu, nad nímž se ohýbají přetížené větve třešní, funí ochočená bachyně Zuzka a jejích pět selat. Doléhá k nám praskání drcených třešňových pecek a pokvikávání pruhovaných rošťáků. Kousíček ráje v současném očistci České republi-ky.
"Pes - to je kus našeho života - každý."
Když Otta vysloví tuto větu, zvážní. "Kdysi jsem toužil po francouzském basetovi. Tehdy - kolem roku 1975 - však za štěně chtěli kolem osmi tisíc, a já měl lesnický plat - jeden a půl čistého. O basetovi jsem si tím pádem mohl nechat pouze zdát. Jenže, jak už to někdy bývá, i na mne spadlo kousek štěstí. Jednoho dne zazvoní telefon: Chceš švédského drevera? Za patnáct stovek?
Padla na mě odpovědnost - celý měsíční plat za štěně psa v té době zcela neznámé rasy? Prodal jsem vrtačku, část své sbírky nábojů i zcela novou uniformu, jen abych ty peníze dal dohromady. Pak jsem si pro štěně jel.
Odml-ka... Na očích vidíme Ottovi, jak se mu v paměti vynořuje obrázek šesti štěňat. "Jedno z nich byl psík. Zajímavý. Byl to na první pohled frajer. Proutek nahoře, hrdá hlavička, pohled z očí do očí. Jako kdyby se ptal: Co tady chceš? Z mého gesta - toho beru! - vycítil svůj osud."
Audin rostl jako z vody. "V květnu přijel na srnce host. Němec. Kulhal a měl břicho správného bavorského pijáka piva. Srovnat se s ním na posedu - to bylo i pro mne, střízlíka, umění. Když jsem se vmáčkl do koutku, měl jsem před sebou jedli, která zakrývala část výhledu do paseky." Ota naznačuje, jak se tehdy kroutil, aby viděl alespoň část srnce, který vyšel do paseky přesně podle zvyku. "Báác! Rána padla, ale neviděl jsem, jak srnec značí. Na nástřelu nebyl. Barva taky ne. Milého Němce jsem odvezl na chatu a zajel pro psa. Psa? Vždyť to bylo čtyřměsíč-ní štěně! V pasece, kde srnec před výstřelem stál, jsem šel na všechny čtyři a znovu hledal. Štěně taky. Byli jsme si asi v té chvíli dost podobní, jenže já nenašel nic, kdežto psíček pojednou zpozorní, udělá jeden krůček, druhý a stojí jako socha! Valím se po kolenou k němu. A hele! Červená kapička, mrňavá jako špendlíková hlavička. Vedl mě po stopě víc než sto dvacet metrů pasekou až k srnci. Ležel v kopřivách - a byl náš!"
Nad hlavami máme modro, v duších krásně uklizeno, jdeme s Ottou lovec-kými stezkami dlouhých šestnáct let, kdy ho Audin věrně doprovázel.
"Byl to - aristokrat! Šli jsme k Moravici a brodem na druhý břeh. To mu bylo šest měsíců. Já vstoupil do řeky, on také. Spadl jsem po pás do nějaké prohlubně, pes také. Dívám se, kde je, a on šlape po dně, jako kdyby se nechumelilo. Najednou se rozhlídne, odrazí se a - plave. Poprvé byl ve vodě!"
Nastal čas lidského přijímání psů do loveckého cechu. "Chtěl jsem s ním jít na zkoušky až ve dvou letech, ale kamarád mě pře-mluvil, ať to neodkládám. Tak jsem večer natáhl vlečku, dlouhou, s pravými úhly. Šel po ní, jako kdyby si ji natáhl sám. V noci napadl sníh - a když jsme vyšli z vrátek, vyrazil na louku a znovu vlečku vypracoval, přesně, v půlmetrovém sněhu. A zkoušky? Ty si udělal sám, mne u toho vůbec nepotřeboval."
Tak nějak vzniká přátel-ství člověka a šelmy. Jeden i druhý, pes a člověk, si uvědomují své kvality a chyby. Až se dokonale poznají, přilnou k sobě jako ruka a rukavice. Pak už je vodítko zbyteč-né.
"Chtěl jsem z něho mít chovného psa. Když už mě tolik stál... a udělal zkoušky. Na první výstavě byl svého druhu jediný. Na druhé uspěl také. V Nitře narazil na rozhodčího, který uznával jen kopovy. Jeho kolega mi říká: Hoďte to za hlavu, přijeďte do Brna. Tam je to jisté!
Čerta starého, jisté! Při předvádění v kruhu začal kulhat. Prut stáhl mezi nohy a vypadal tak na náhlou smrt, jen ne na chovného psa. Rozhodčí mi říká: Co jste s ním, proboha, udělal? Vždyť je to hotová troska!
Milého psa jsem odvolal a vyvedl ven z výstaviště. Nastala proměna jako v pohádce: ukázkový krok, držení těla, jiskra v oku. Podíval jsem se na něho a pochopil, co mi chce říci: Na to mě neužiješ, já patřím do lesa!"
Byli tam spolu téměř každý den. "Když jsem někdy dostal pozvání na hon, kam jsem psa brát nechtěl, vymýšlel jsem finty, jak ho přelstít. Pušku už večer do garáže, ráno jsem si oblékl kalhoty na zahradu a bílou košili. Audin seděl v předsíni a díval se na mne pohledem s jasným posel-stvím: Proč tak blbneš? Copak si myslíš, že já nevím, kam máš namířeno? Styď se, fuj! A když jsem se večer vrátil, dokonale mě ignoroval. Ležel u ženiných nohou a díval se jí oddaně do očí. Já byl pro něho vzduch."
Otto vypráví, my posloucháme. Jsme s ním a Audinem na loukách, v prudkých spádech strmých strání, ve vonícím lese. Dohledáváme v neprostupných houštinách a chechtáme se, když vzpomíná na Audina a jeho setkání s jinými psy. "Na velké útočil, malé ignoroval. Až na jeden případ. Šli jsme ulicí a z jednoho domku vyrazil psík typu zakrslých ratlíkovitých. A ňafal, a dorážel, až to Audina přestalo bavit. Vyrazil jako blesk, ale ratlík pochopil, že přestala legrace. Kmital tak rychle nožkami, až jsem měl strach, že si je úbrusem ještě zkrátí a bude chodit po břiše. Stačilo však pouhých pár desítek metrů - a už ho Audin aportoval. S citem, aby neublížil. Psík stejně vyl jako šakal. Položil mi ho k nohám, sedl si, ušklíbl se a z očí jsem mu odečítal: Co ty na to? To byl mistrov-ský kousek! Ratlík toho využil a zmizel za vrátky svého domu. Příště už nevystrčil ani nos."
Smráká se, nad hájovnou vycházejí hvězdy, když posloucháme příběh z kategorie neuvěřitelných. "Seděl jsem na posedu ve stráni nad Moravicí. Přišla mi tlupa muflonů. Mezi nimi slaboučké muflonče. Tak jsem si ho vybral a ve chvíli, kdy jsem měl výstřel mezi stromy, zaduněla rána. Tlupa odběhla, muflonče zůstalo. Lezu z posedu, udělám vše, co myslivec musí, nakládám úlovek na ramena a obracím se k domovu. Audin však táhne na opačnou stranu. Znám svého psa, vím, že musí mít důvod, tak jdu za ním. Chodník zatáčí vpravo a tam leží - muflonka! Když ji vyvrhuji, vidím, že maličký úlomek olova rozřízl játra. Dvojí náklad mi láme páteř, ale Audin nemíní povolit cestu zpátky. Jde do stráně. Já za ním. Ve zlomu narážím na další kus, postřelený. To už nadávám na prokletou náhodu, kdy tříšť expanzního náboje způsobí takovou spoušť. Audin mě v tom nenechal. Ještě dnes, když si vzpomenu, jakou tehdy odvedl práci, mě mrazí. Audin byl lovec, poctivý, důsledný, věrný..."
Když chlapovi selhává hlas, má buď angínu nebo mu uvízla v krku rybí kost. Otto pohnutí maskuje tím, že si zapálí cigaretu. Snad mu kouř dráždí také oči, protírá si je, odvrací tvář. Prožíváme spolu s ním poslední týden Audina - lovce a psího aristokra-ta. To už pána nedoprovázel, poslední dva dny strávil s Ottou v jeho kanceláři. Tam také zhasnul, jako zhasíná zapálená sirka, kterou necháte dohořet až k prstům. Popálení zabolí, ale po chvíli bolest ustane. V případě odchodu loveckého psa je to však jiné, hluboké a ranivější...
"Když vám odejde pes, ztrácíte kus života, společná léta, společné zážitky. Odejde kamarád, člen rodiny... Už si jiného psa nevyberu... Nikdy!"
Ottovo konstatování je míněno vážně. Místo na posedu, kde vedle něho lehával Audin, skutečně zůstane prázdné. Navždy...