Časopis Myslivost

Nutno podotknou, že se mi toto stalo v době mých loveckých začátků. V oblastech, kde nejsou vynikající trofeje srnčí zvěře, a těch je u nás většina, je pak problém zodpovědně rozlišit v některých případech podle trofeje II. a III. věkovou třídu a dochází k záměnám i při lovu. Člověk musí být velmi obezřetný, protože ani dlouholetá zkušenost nemusí vést k absolutní jistotě.
Náhodou se mi dostala do ruky publikace "Jak určím stáří srnce a o odstřelu srnců vůbec" od dr. J. Komárka (třetí vydání z roku 1944!). Tento útlý třicetistránkový svazek jsem si s velkým zájmem přečetl. Podtextem mých prvotních úvah byly otázky, co nám může "nového" tato publikace v 21. století přinést? Ale po jejím přečtení jsem jenom zíral na naprostou jasnost pohledu a došlo mi také, že pozdější jmenování dr. Komárka profesorem bylo velmi zasloužené. Napadlo mě také, že tato publikace byla vydána v době, kdy se na našem venkově srnčí zvěř prakticky nevyskytovala a když vyběhla z "panských lesů", byli lovci schopni vzít brokovnice, zastavit mlátičku uprostřed žní a mlátička se opět pustila až když srnec ležel! (Což ale samozřejmě neplatí o tehdejších revírech všeobecně). Kritický pohled na tehdejší způsob lovu vyplývá hned v úvodu práce dr. Komárka. Dovolte mi tedy po letech citovat z uvedeného díla některé myšlenky a postřehy, texty jsem si z praktických důvodů dovolil zkrátit a ponechal jsem některé pravopisné odlišnosti, abych zachoval půvab textu.
"Dobrý myslivec nestřílí své srnce napořád. Skutečný myslivec si svou srnčí zvěř v prvé řadě pěstuje. Ale i tehdy, když není majitelem revíru, a jenom hostem nebo sousedem, má jednati tak, jako by byl ve vlastním honbišti.
Srnčí zvěř se u nás nechová a nestřílí jen pro maso a užitek ze zvěřiny. Zdá se vám, že je zbytečné o tom hovořiti, a přece ještě dnes je mnoho těch, kteří loví z újednictví. Srnec se má loviti pro trofej, kterou poskytují silné, krásně vyvinuté parůžky. Proto se má snažiti nejen majitel revíru, ale i nájemce, host a v prvé řadě myslivec z povolání, aby jeho chovní srnci měli parůžky co nejsilnější a tudíž lovecky nejcennější. Bohužel jsou představy o srnčí trofeji velmi různé. Zejména v Čechách kvalita srnčích parůžků velice poklesla, a to jak ve skutečnosti, tak také v představách našich lovců. Mnoho myslivců pokládá za lovného každého srnce, který dospěl na šesteráka. Hlavní vinu na poklesu kvality českých parůžků má příliš vysoký odstřel - zejména již z jara, dřív než došlo k říji.
Příčiny, proč se přílišným odstřelem srnců kazí kvalita parůžků (i tělesné váhy), spočívají v umělém a špatném výběru, který lovec ve svém revíru provozuje. Každý pěstitel domácích zvířat nebo kožišinové zvěře ví, že pro docílení krásného plemene jest nezbytně nutno, aby byla pářena zvířata co nejstatnější a v plné síle svého růstu. Tedy ani příliš mladá, ani přestárlá a tím méně pak individua, která jsou od přírody nedochůdčaty.
Musíme si uvědomiti, že i u srnčí zvěře vládnou tytéž zákony o dědičnosti jako je známe dobře u zvířat domácích, takže se dědí mimo jiné i tvar i síla paroží. Protože schopnost nasaditi dobré parůžky dědí se přímo z otce na syna a přenecháme-li plemenění (říji) jen srncům slabým a se špatným parožím, kazíme tím sami přirozený přírodní výběr a vychováváme zvěř kvalitně špatnou. To znamená, že musíme hleděti, aby do říje přišli srnci skutečně nejlepší a v plné životní síle.
K tomuto cíli je nezbytno, aby myslivec si vštípil pevnou loveckou sebekázeň a byl skromnější ve střelbě, ale zato tím zdatnější ve znalosti a správném oceňování svých lovných srnců.
Tím se ocitáme u základních dvou otázek:
1. V jakém věku je srnec zralý k odstřelu?
2. Jak určím jeho stáří?
Proberme nejprve otázku druhou. Zde je nutno předeslati, že mezi našimi myslivci vládne, pokud se týče odhadování stáří srnců, několik zakořeněných a zásadně nesprávných představ.
Jednou z těchto představ jest domněnka, že stáří lze vždycky bezvadně určiti podle tvaru a síly parůžků a zejména podle délky a síly pučnice. Bohužel musím důrazně prohlásiti, že mezi druhým a desátým rokem, absolutně nelze určiti stáří srnce podle jmenovaných znaků. Sic nepodléhá tak proměnlivosti, jako tvar a výška parohu a pučnic. Mohou býti staří srnci s vysokými pučnicemi a slabými růžemi právě tak, jako jsou srnci docela mladí, kteří mají pučnice krátké i silné a růže střechovitě sklopené. Kolika omylů jsem se sám dožil, řídě se kdysi touto nesprávnou zásadou.
Je sice pravda, že s přibývajícím věkem obyčejně sílí spodní část lodyh parohových, ale tento fakt není žádným všeobecným a vždy platným zjevem. Tvar a linie parohů srnčího se rodí a podržuje pak již po celý život určité hlavní rysy svého tvaru. Ale nejen základní forma paroží se nemění, nýbrž i některé detaily na lodyhách zůstávají v zásadě stejné. Tvar srnčího parůžku se tedy rodí a jen hrubým mechanickým zásahem zvenčí, špatnými životními podmínkami, nebo z nějakých chorobných příčin vnitřních může dojíti k podstatné změně ve tvaru paroží. Kdežto linie a vzájemné postavení lodyh zůstává v hlavních rysech po celý život nezměněno, podléhají výsady velmi často podstatným změnám ve své délce a svém ukončení.
Tato naprostá nejistota v odhadování srnců podle paroží, a to jmenovitě u kusů živých, jest již dávno známa mysliveckým odborníkům a bylo již popsáno mnoho papíru o tomto tématu. Přesto se však dosud nepodařilo přesvědčiti o tom nejširší kruhy lovecké.
Jinou podobnou zásadou všeobecně zakořeněnou je tvrzení, že každý starý srnec musí míti šedivou hlavu a že s přibývajícím věkem bělání hlavy se stále stupňuje. Rovněž tento zjev se často - jako síla paroží - shoduje se skutečností, ale nesmí naprosto býti pokládám za nějaké neklamné pravidlo. Šedivá, respektive bělavá srst na hlavě jest charakteristickou vlastností ve zbarvení srnce vůbec a vystupuje u některých kusů silněji, jindy zase slaběji do popředí. Každý ví, ze zkušenosti, že rezavé letní zbarvení srnce nemá vždy stejný tón u každého exempláře. Jsou kusy velmi tmavé a jiné, které se blíží světlosti srsti běžnému zbarvení srny. A právě tak vynikají a liší se někdy mladí ještě srnci zbarvením hlavy. Některý vyniká již od mládí nápadnou bělavostí hlavy a zaplatí svým životem za tuto odchylku.
Někdy také slyšíme posuzovati stáří podle celkové tělesné síly kusu. Nespoléhejme nikdy příliš na celkovou statnost těla jako u jiných zvířat (např. jelenů) jsou i u srnčí zvěře některé kusy drobněji stavěny, nežli je normální průměr robustního srnce.Také dle krajinných rozdílů může tělesná síla srnčí zvěře značně kolísati. Pamatujme si, že tělesná síla není se stářím a silou trofeje v žádné souvislosti. Často drobně stavěný srnec nosí parůžky silné, kdežto jeho robustní druh má lodyhy trvale slabé.
Všechny uvedené zásady, jimiž se většina myslivců dosavad řídí při odhadu věku živého srnce, jsou velmi omylné a nespolehlivé, tím méně pak je smíme pokládati za nějaké pravidlo. Kdežto určení stáří srnce střeleného je věcí celkem snadnou a značně spolehlivou, zůstává určování stáří srnce na živém kusu vždycky dosti obtížnou věcí.
Pro více méně spolehlivé odhadnutí -- ale jen odhadnutí - je-li srnec mladý, nebo dostatečně starý, je směrodatný jedině tvar těla, a to výhradně při pohledu s boku. Rozhodujícím je tvar hlavy a krku a způsob nasazení obou na hrudi. Mladý srnec až do třetího roku má vždy krk poměrně dosti dlouhý, takže odmyslíme-li parůžky, upomíná štíhlost krku a hlavy dosti značně na starou srnu. Hlava je sice i tu již zavalitá, ale nemá ještě oné tupé, krátce trojboké formy jako u srnce starého. Úhel, který svírá linie čela s linií spodní čelistí, jest při pohledu s boku ještě dosti ostrý a připomíná spíše na srnu. U srnce starého jest úhel obou těchto linií daleko větší a tím vzniká dojem daleko kratší, tupě trojboké hlavy. Tento markantní rozdíl mezi vzhledem srnce mladého s jeho poměrně štíhlou hlavou a krátce tupou a širokou hlavou srnce starého není snad jen subjektivní, nýbrž má podkladem skutečně anatomické rozdíly, kterých si kupodivu dosud nikdo nevšiml. Spodní čelist v místech, kde jsou do ní vklíněny stoličky, s přibývajícím věkem sílí a přirůstá na spodní straně do šířky. Zároveň s ní sílí a mohutní svalovina, která se upíná na tuto spodní čelist. Tím přibývá srnci stále více na podbradku a jmenovitě se úplně
ztrácí lícní zářez. K tomu přistupuje i ta okolnost, že spodní čelist s přibývajícím věkem se často dolů vyklenuje, takže otupuje původní úhel hlavy ještě více. Současně se zdánlivě zkracuje krk. Tomu ovšem ve skutečnosti tak není. Stálým vytloukáním sílí u srnce celá svalovina krční, a to neustále s přibývajícím věkem. Také svaly upínající se na hrudní koš a lopatkové pásmo mohutní, takže přechod krku na hruď jest čím dále tím povlovnější. Na vnějším obrysu je tomu skutečně tak.
Právě uvedené znaky na živém srnci nás nikdy nemohou zklamat, protože jejich podkladem jsou normální anatomické změny, které se odehrávají na každém srnci. Výjimku ovšem činí případy, kdy se jedná o kus nemocný, rekonvalescentní anebo chřadnoucí. V každém případě uvedené znaky jsou však spolehlivější než nějaký okulární odhad, že srnec má parůžky "zpáteční".
Z uvedeného právě návodu, jak poznati věk srnce, je dobře vidět, že na živém kusu (který jsme v době jeho vzrůstu nesledovali) nemůžeme dospěti dále než ke vzdáleně přibližnému odhadu. Pro praktické účely myslivosti postačí již ten užitek, že se naučíme rozeznávati mladého, nadějného srnce od kusu zralého, jehož odstřelem nemůžeme již způsobiti žádné pěstitelské škody. V každém případě vyžaduje však i tento přibližný odhad praxe a to bohaté praxe, dobrého skla a trpělivého zájmu. Ten kdo jenom střílí a zvěř důkladně pozorovati není zvyklý anebo tak činiti nechce, nenaučí se něčemu takovému nikdy a zůstane vždy střelcem svátečním."

Je neuvěřitelné jak dr. Komárek naprosto jasně vystihl asi jediný správný přístup k rozlišování srnčí zvěře. Po přečtení jsem si uvědomil, že v učebnicích myslivosti jsou uvedena všechna zmíněná kriteria posuzování věku srnců (tvar a výše paroží, maska, tvar těla), aniž by některé kriterium bylo upřednostněno. V praxi u začátečníků a myslivců bez mnoholetých zkušeností to znamená, že takový lovec, když už má příležitost, je vedený snahou spíše vystřelit a hledá odůvodnění své rány. Vyhodnotí oprávněnost rány na podkladě některého kriteria a dochází pak samozřejmě k chovatelským chybám. Kdyby od počátku byla jednotlivá kriteria adeptům a čerstvým myslivcům podána tak, jak to napsal Dr. Komárek, myslím, že by jim to velmi usnadnilo orientaci v problematice rozlišování srnců a jejich správnému lovu.
Je jasné, že nepíši o všech myslivcích, protože existuje mnoho zkušených a nechybujících lovců srnčí zvěře. Jedná se většinou o myslivce, kteří se tzv. nehoní za ránou, při pochybnostech si ji odpustí a nebo spolehlivě rozeznají, že by lov nebyl chovatelsky správným zásahem. Ale všichni víme, že možnost ulovit srnce není ve sdruženích běžná každoroční záležitost a zkušenosti je možno získat až mnohaletou praxí. Úplně pak odmítám psát o takymyslivcích, kteří za lovem vidí pouze zvěřinu anebo trofej, bez ohledu na následky.Ti většinou zastávají názor, že ona příroda si vlastně sama pomůže. Takoví zůstanou vždy střelci, ale nikdy nebudou myslivci.
Dr. Komárek dále pokračuje o věku zvěře po jejím ulovení: "Jak máme po ulovení srnce nyní na složeném kusu svůj odhad ověřiti a přesvědčiti se bezpečně, že jsme se nemýlili. Tu jest naše práce poměrně snadná, protože máme složený kus v ruce a můžeme jeho věk úplně bezpečně, takřka na rok určiti. Vodítkem nám bude chrup zvířete..."
Autor pak píše o tvorbě a skladbě chrupu srnčí zvěře. Jeho popis je naprosto shodný s úrovní současných poznatků a bylo by zbytečné ho citovat. Zajímavé je na této části publikace snad pouze to, že Dr. Komárek rozlišuje opotřebení chrupu až do deseti let věku srnce. "Postupujícím obrušování na volném konci korunek snižuje se neustále výška korunky a celý zub se neustále ubývá, až konečně u srnců starších deseti let padla celá korunka středních stoliček za oběť obrušování a zub vůbec nepřesahuje maso dásní."
Dále autor charakterizuje srnce v každém roce jeho života a i to je zajímavé:
"Jednoletého srnce na živém kusu poznáme snadno podle nápadné podoby se srnou, podle dlouhého a štíhlého krku a hlavy, hruď není zavalitá. Takový srnec je důvěřivý a hravý."
"Dvouletý srnec má krk ještě poměrně štíhlý, nosí hlavu vzpřímeně, je dosud družný a drží rád své místo. Má míti paroží nejméně slabého, dosti vysokého šesteráka s dobrými výsadami."
"Tříletí jsou to srnci v plné síle tělesného vzrůstu, často kapitálového paroží, výbojní. Tvrdí-li se o nějakém srnci, že odněkud přišel, protože jej nikdo před tím neviděl, je to obyčejně srnec tříletý, který poprvé nasadil plné paroží."
"Ve čtvrtém roce musí srnec ve vývoji svého paroží ukázati co dovede. Je to rozhodný rok pro posuzování kvality každého jednotlivce a celé určité rasy srnčí zvěře. Dobrý srnec výborné rasy ukáže svou kvalitu v paroží obyčejně již rok před tím, tedy ve svém třetím roce, ba často již ve druhém. Na živém kusu lze počínaje čtvrtým rokem okulárně těžko určiti věk. Navenek se silou krku a mocnou hrudí čtyřletý rovná se pěti- i víceletému. Zde se musí uplatniti lokální znalost zvěře a tvaru trofeje srnců z roku předchozího. Jen velmi zkušený lovec dovede učiniti přibližně správný odhad, ale může se právě tak mýliti se srncem značně starším."
"Srnec pětiletý je zralý, ale protože jest jako plemenný kus v nejlepší síle, má jej dobrý myslivec ušetřiti. Prospěje tím stavu své zvěře a s ohledem na trofej nemůže nic pokaziti. Ba právě naopak, protože přechodem do 6. a 7. roku své paroží často ještě zlepšuje."
"Silný a kapitální srnec v šestém roce je stále ještě v ideálním věku pro plemeno, jeho náhodné složení lze však již oželiti s lehkým srdcem. Dobrý myslivec a pěstitel však ještě počká."
"Sedmiletý srnec jest nyní zralý k odstřelu, nikoliv však z důvodu pěstitelských, nýbrž spíše s ohledem na trofej. Máme-li vedle něho dobré a slibné srnce mladší (4 až 6leté), můžeme jeho vliv na potomstvo oželiti. Sedmiletý srnec není žádné staré zvíře a jeho potomstvo jest rovnocenné s potomstvem jeho mladších druhů, ale pro kvalitu paroží nemůže již v důsledku značné opotřebovanosti svého chrupu mnoho učiniti. Jeho paroží ve kvalitě, pokud se délky a výsad týče, již nestoupá, ba v nepříznivých poměrech často rychle upadá. Zato velmi často vynahrazuje vše zesilováním dolní části lodyh."
"Osmiletý srnec se ocitá na linii sestupné. Ne však vždy. Závisí to jednak na jeho individuální zdatnosti tělesné, jednak na okolnostech vnějších. Osmiletý srnec bývá jenom někdy samotářem a často se přidružuje k opatrné srně i mimo říji a v době říje objevují se u něho toulavé sklony. Na jeho paroží se objevují stopy věku a pravidelný úbytem v délce výsad jest nahrazován sílením lodyh."
"V našich krajích dosáhne srnec stáří devíti let dosti zřídka. Opotřebovanost chrupu má nedobrý vliv na činnost přežvykovací. Takový srnec proto musí konzumovati větší množství potravy a pase se tudíž i za dne. Lze se domnívati, že špatná činnost žvýkací má snad jistý vliv na utváření paroží, jmenovitě při tvrdé pastvě v zimě, kdy se nový paroh zakládá. Faktem jest, že počínaje devátým rokem se paroží srnce nikdy nezlepšuje, ale pravidelně zhoršuje. Devítiletý srnec z hlediska pěstitelského pozbývá ceny."
"Odstřel desítiletého srnce jest nezbytností. Většinou provozuje ovšem příroda sama přirozenou regulaci tím, že při úbytku paroží srnec neobhájí svého primátu při říji a bývá vytlačen mladšími, silnějšími druhy. Někdy ovšem, vytvoří-li zpátečnictvím t. zv. starého Špičáka, stává se naopak nebezpečným rváčem, který může probodnouti svého soupeře a často neušetří ani srny.
Nemůže být sporu, že desátý rok není ještě hranicí věkovou, kterou srnec nepřežije. Srnec dosahuje věku ještě vyššího, ale vcelku lze říci, že v přírodě je asi 15 roků, které se může srnec v přírodě dočkati. Chrániti a neodstřelovati snad vědomě a úmyslně srnce nad deset let pokládám za právě tak škodlivé a nemyslivecké, jako odstřelovati srnce mladé."
V závěru si pokládá dr. Komárek otázku: V jakém věku se projeví nadání srnce, že bude nositi silnou a pěknou trofej? Po rekapitulaci shora zmíněných popisů srnců a jejich trofejí podle věku dochází k závěru, že ideálním věkem pro odstřel srnce v našich krajích, kde srnčí zvěř ani sílou ani věkem nevyniká, bude sedmý, ještě lépe však osmý rok jeho věku!
"Má býti zásadou dobrého myslivce, aby se snažil střílet jen srnce starší a obzvláště takové, kteří jsou trvale obdařeni špatnou trofejí. Je tedy obava, aby srnec, jemuž bylo osudem dáno do vínku paroží špatného tvaru a trvale slabé, nebo který vykazuje jiné nedostatky tělesné, nepokazil nám srnčí rasu našeho revíru tím, že jej necháme nerušené se rozmnožovati. Tomu říkáme v myslivosti výběr odstřelem. Prakticky prováděná není však tato věc tak lehká. Odstřel srnců s viditelným tělesným nedostatkem není ovšem nic obtížného. Horší jest rozhodnouti, který srnec jest pro snahu po vypěstování pěkných trofejí nevhodný a kterého by bylo tedy lépe včas odstraniti. Má-li však býti taková regulace skutečně prospěšná, klade na schopnosti myslivce požadavky zvláště vysoké. I dobrý srnec pěkné rasy může za nepříznivých okolností vnějších nebo při přechodném onemocnění nasaditi parůžky nepěkné a slabé. Jakmile seč však podmínky polepší, může srnec rázem projeviti vrozené nadání k silné trofeji. Nám se však jedná o trvalé nedostatky nebo defekty. Takové přesvědčení lze však získati jen po nejméně dvouletém pozorování určitého kusu a předpokládá to dokonalé obeznámení se s celým stavem zvěře v revíru. Nasadí-li starší srnci v určitém věku dobrá paroží, musí se již u dvouletých nejpozději však tříletých srnců projeviti zřetelně rozdíl mezi srnci nadějnými a pro cíle chovatelské vhodnými a srnci, kteří mají paroží nepěkného tvaru, defektní a slabé. Z toho lze viděti, že jest bezvadná znalost všech srnců v postupu let holou nezbytností, bez níž se do nějaké regulace odstřelem ani nesmíme pouštěti. Mladý, dvouletý až tříletý srnec, musí buď sám nasaditi ve druhém až třetím roce paroží silné a pěkného tvaru, nebo alespoň nésti lodyhy takové, které mohou v příštích letech vytvořiti paroží krásné.
Za směrodatné pokládejme v prvé řadě tvar a výšku, nikoliv snad perlování. Síla lodyh jest otázkou pastvy a věku. Na dobrém srnci musíme žádati, aby výška lodyh nebyla menší než 20 cm. U mladého srnce dávejme vždy přednost výšce lodyh před jejich silou. Zesílení parohu nastává obyčejně až ve vyšším věku. Ideální jest ovšem takový srnec, který již v tomto věku nese paroží silné, vysoké s dlouhými výsadami. Hleďme, abychom si takový kus udrželi tak dlouho, až uvidíme jeho prvé syny, po dvou až třech letech. V mnoha revírech jest situace taková, že srnců se špatným parožím jest většina a kdybychom zamýšleli počíti s radikální regulací, museli bychom překročiti běžný výměr odstřelu. Podobné revíry třeba napravovati zvolna a tím, že nebudeme zpočátku po několik let dobré srnce stříleti vůbec a celý normální odstřel uvalíme na odstranění exemplářů nejhorších. Celý odstřel v revíru s majoritou srnců špatných, obrátíme jen na srnce mladších ročníků, když jsme se byli dobře přesvědčili, že podržují své špatné paroží trvale. To budiž naším prvýma zásadním pravidlem. Teprve, když jsme odstřelovou normální jednu pětinu špatnými srnci nevyčerpali, to jest, když z celkového stavu srnců špatní a k odstřelu určení nedosahují stanovené pětiny, pak doplňme odstřelové číslo několika srnci dobrými, ale staršími (kolem 8 roků)".
No nevím, co by Dr. Komárek říkal situaci srnčí zvěře v současné době u nás. Kolik je honiteb, kde srnčí zvěř má tak kvalitní trofeje, že srnci "špatní" tvoří pouhou jednu pětinu. Co by říkal chovatelským přehlídkám, kde se snad všude objeví kapitální paroží 3-4letého srnce. A kolik se jich na výstavách neobjeví. Co pak by říkal všeobecně uznávané zásadě: "U nás jdou srnci v šesti letech už zpátky! Vrchol mívají v pěti letech!"
Jedno je jisté: Pohled Dr. Komárka na problematiku srnčí zvěře, kvalitu jejich trofejí a chovatelských zásad je naprosto jasný, srozumitelný a svědčí o jeho odbornosti. Není mi jasné, proč myslivecká věda ustoupila, pokud se týče věku srnců s dobrou trofejí, od jím navrhovaných 7-8 roků věku pro lov. Proč se uznává výlučně věk šesti roků jako vrchol, i když srnec má trofej v tomto věku kvalitní a patrně by mohl své geny předávat ještě v následujících dvou letech. Tím, že ho odstřelíme v šesti letech, připravíme se v té části honitby, kde působil nejméně o jeden až dva ročníky jeho potomků. Neměli bychom dosavadní praxi, tam, kde jsou pro to podmínky, trochu korigovat? V každém případě, bych tuto publikaci zavedl jako povinou literaturu pro zkoušky začínajících myslivců.
JUDr. Jan VEBR


Redakční poznámka: Téma je zřejmě věčné jako v zahrádkářských časopisech zakládání kompostů. První vydání publikace prof. Komárka vyšlo už dokonce v roce 1931 a patří samozřejmě ke klasice, takže citace jsou v podstatě bez rizika, nikde se nenajde chyba a je asi potřeba občas toto myslivcům připomenout. Nelze se ale tvářit, že od té doby se nic nedělo. Autorovi by nemělo uniknout těch více než 70 let odborné litaratury, kde by našel dost odpovědí na mnoho otázek. Například před záměnou srnečků a srnců - paličkáčů v září varuje už Nečas v roce 1963, což byl i jeden z důvodů, proč se navrhovalo v září již srnce zahájit, aby se to nestřílelo všechno dohromady "na stín". Stejně tak se navrhovalo, aby v prosinci, kdy se střílí největší procento "vánočních kusů", bylo již srnčí hájeno. Podrobně obtíže s posuzováním věku i konstituce rozebírám i já sám osobně v publikaci Průběrný odstřel srnčí zvěře z roku 1976.(a v dalších opakovaných vydáních)
Nekonečné jsou také diskuse kolem a dokola věku, kdy srnec dosahuje vrcholu v parožení. Myslím, že by se dokonce našlo něco i v díle Járy Cimrmana! Rozhodně je však odborný a podrobný rozbor např. Z. Jaczewskiho.
Stejně tak jsou podrobně mnohokrát rozebírány obličejové kresby a rozdíly ve figurách. Žádný ze solidních autorů si nikdy netroufl je vydávat za neomylné!
Jinak ale nelze příspěvku nic vytknout. Za výstižné považuji charakteristiku 30. let v selských honitbách, což byl pojem sám o sobě. Troufám si tvrdit, že mnohé se vrátilo "do rukou tvých", takže vlastníci pozemků tvrdě "vlastnějí" a po příštích volbách, jejichž výsledek lze s pravděpodobností blížící se jistotě předpokládat, vytáhnou opět "vlastnickou kartu" z dob Marie Terezie o 200 katastrálních jitrech, což povede zase jen k "vytřískání" zvěře jako tenkrát! Protože ani těch v potu a krvi obhájených 500 ha není dostatečných pro chov, ale jen na lov a to ještě jen na nějakou dobu. Obávám se, že srnčímu hrozí v budoucnu mnohem větší nebezpečí v tom, že nikdo se nebude zajímat příliš o to, co se vlastně loví, protože nebude žádná kontrola! V tom zmatku je docela možné, že honitbičky budou tak atomizovány, že srna bude mít svírák v jedné honitbě a svírku v ...
MVDr. Zdeněk KOLÁŘ