Letitá odysea za jeřábky
Text a snímky Jan RYS
Mezi našimi ptáky v přírodě je několik druhů, vedou velmi skrytý způsob života, ať se snažíme jakkoli, obtížně se nám je daří vysledovat, natož fotografovat. Patří mezi ně nepočetný lesní kur – jeřábek lesní, podobný trochu větší koroptvi s delšími letkami. Jeho šedohnědě mramorovaný hábit, barvou dokonale přizpůsobený do světla a stínu bylinného patra rozsáhlejších pohorských lesů, mu zde umožňuje diskrétně žít. V monogamickém svazku se slepičkou umí dbát ostražitě o svoji intimitu. V případném nebezpečí radši odbíhá po zemi, než odlétá.
Do vzletu přinutí pár jeřábků jen naše náhlé vyrušení a bývá to pouze nízký rychlý let do nejbližšího příšeří lesní buřeně. Hlasově kohoutek není moc nápadný, více jen nezvučně píská nebo zapípá. Kdo důvěrněji nezná jeho hlasové nadání, může si ho lehce zaměnit s partem lesních ptáků - sýkorek či králíčků. V doprovodu slepičky je tichý, nanejvýš ji přivolává jemným kvokavým trylkem, obměňovaným zasykáním.
Překvapivě neokázalý je také jarní jeřábčí tok; postrádá výraznějších projevů. Hlučnější jsou pouze prudké přelety kohoutka s brkavým máváním křídel nad jeho hájemstvím. Nejčastěji sedí nehnutě na vyvýšeném místě a píská. Přijde-li blíže slepička, seskočí k ní se spuštěnými letkami, vztyčí prodloužená perka na temeni hlavy a do šíře rozevře ocasní tatrček. Oba začnou pobíhat rychle sem tam ve volnějším prostranství houštiny, chvílemi se zastavují a bystří do okolí, zda jsou bezpečni. Ve sledování pohybu ptáků v příšeří porostu dobře slouží tzv. "muška", bílé olemování černé skvrny na hrdle kohoutka. Tok jeřábků často probíhá celý den a jeho intenzitu nejvíce ovlivňuje počasí.
Skoro čtyři desítky let jsem se pídil po vyfotografování jeřábků v šumavských lesích. Prvá třetina roků byla téměř neúspěšná; neměl jsem štěstí na jejich rajon. Občas se mi někde podařilo zvednout pár, ale vždy beze stopy zmizeli mezi kmeny v šeru. Když konečně jedno jaro se na mě usmálo štěstí, bohužel, nemělo dlouhého trvání. V polesí známého fořta našli při vysazování stromků jeřábčí hnízdo, s právě donášenou snůškou vajíček. Rozhodl jsem se slepičku nerušit a až po týdnu místo obhlédnout. Po uplynutí doby jedu na polesí, aby mi ukázali místo s hnízdem. Polkl jsem ale hořkou slinu; z hnízda vejce zmizela. Později jsem se doslechl, že na svědomí je měl pověstný českobudějovický sběratel vajec, který zmizení drze svedl na jezevce.
Opět plynula léta hledání jeřábků po šumavských kopcích skoro další dvě desítky roků, než o mě znovu zaškobrtlo štěstí. Hledal jsem na Jeleních vrchách datlíky tříprsté a setkám se tu s taxátory, kteří mapovali porosty. Sotva zahlédli můj teleobjektiv, hned mi nabídli, zda bych si nechtěl vyfotografovat jeřábčí slepičku na hnízdě. Překvapením jsem se rozkoktal, ale brzy jejich terénní auto i se mnou šplhalo do svahu protějšího údolí. Zastavili u rozhranní bučiny a stoleté smrčiny. Nad námi se táhl polom vyvrácených smrků, položených do stěny buků. Na hořejším konci vývratiště, utajena při patě smrku, dokonale splývala s kořeny bez hnutí jeřábčí slepička na hnízdě.
Měl jsem v úmyslu udělat také obrázek kohoutka, až se bude potulovat kolem. Za dobrý úkryt mi příští den poslouží spletenec větví padlých stromů. Ještě před východem slunce zasednu do záštity a čekám na jeřábčího bohatýra. Když číhání trvalo už třetí den pochopil jsem, že vše bude jinak; kohoutek se ani neukázal. Slepička na hnízdě seděla vytrvale, jen v přestávkách vejce zakrývala a odcházela za potravou.
Na lesní správě, kde jsem spal, mi navrhli, abych se pokusil kohoutka přivábit na pískání. Sehnali vábničku a poučili mě jak pískat. S nadějí příští den pískám v přestávkách. Slepičku to nevzrušovalo, ale kohoutek nikde. Jen jednu chvíli nad mým úkrytem zazněl frčivý let ptáka a ztratil se v kraji bučiny. Od usilovného pozorování okolí mám už unavený zrak, hlavně z mihotání světel a stínů prosluněných korun stromů, které rozhýbává větřík. Náhle mi vázne dech v hrdle; do vývratů po pravé straně se vysouvá postava rysa. Větří, rozhlíží se a pátrá. Přisunuji se rychle k hledáčku aparátu, namáčknu automatiku ostření a stisknu spoušť. Motor stačí jen tři obrázky; kocour reaguje bleskově, zmizel.
Rozechvěně sedím a upravuji si rytmus dechu. Snad půl hodiny trvá uklidňování, když se mi zdá, že na opadance loňského listí se objevil "flek", který tam nebyl. Zaostřím si místo teleobjektivem a na matnici odhalím jeřábčího kohoutka, neuvěřitelně splývajícího s lesním prostředím. Pozorně se rozhlížel a nedůvěřoval šelestu uzávěrky aparátu. Plaše couvl, zmizel a po chvilce se zase vrací. Pozornost věnuje jen mému úkrytu. Opět bojácně mizí a už se neukáže.
Večer při usínání moje mysl uvažuje, zda by stačilo k získání obrázků ježábků jen mé velké úsilí jejich hledání a zkušenosti. Musím se přiznat, že asi ne, kdyby mi nevyšla vstříc náhoda s taxátory.