ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Za jeleny na Ukrajinu

Norbert HOMOLA
Za jeleny na Ukrajinu
Namlsán Sibiří pořád podvědomě hledám "velkou přírodu", bez turistických cest, hotelů, chat a dalších výdobytků naší civilizace. Mám výhodu, že kamarádím s bratry Kolínskými, světoběžníky a dobrými znalci východní Evropy. Zapíchnu prst někam do mapy, kamarádi se hluboce zamyslí a řeknou, že zrovna tam nikoho neznají, ale pokud by mi to nevadilo, mají padesát kilometrů severně nebo jižně dobrého známého. Tak tomu bylo i tentokrát, píchl jsem prst do Rumunských hor zvaných Maramureš. Pavel mi posunul prst přes hranici na Ukrajinu. Kobylecká Poljana, kamarád Ivan sbírá houby pro Taliány, moc hezké hory.
Beru, vyřídil jsem sobě i příteli vízum. Pepa sám nemyslivec, ale rád jezdí se mnou. K cestě jsem použil svoji šestnáct let starou Škodu 120, na Václava jsme vyrazili na východ.

Mám smůlu na Slovensko, minule jsem se tam nepříjemně střetl s pytláky, tentokrát nás pro změnu odchytila pohraniční policie, když jsme chtěli přespat nedaleko přechodu v Čierné. Považovali nás za převaděče. Vše se na místě vysvětlilo, nakonec s námi přátelsky pohovořili a popřáli dobrou noc. Ráno jsme pokračovali přes Užhorod, Mukačevo a Chust dále k Poljaně. S údivem jsme si cestou prohlíželi stavby "zámků", ohromných rodinných domů, ozdobených mnohdy i věžičkami. .

Konečně jsme dorazili do Poljany - poměrně chudá vesnice. Továrna, která zaměstnávala většinu lidí, zkrachovala a navíc před pěti lety obec postihla povodeň. Našli jsme Ivanův dům. Jeho žena Ljud'a nás pohostila, k večeru dorazil Ivan na motocyklu značky Jawa s padesáti kilogramy pravých hřibů.

Ne každý může svobodně do hor nad vesnicí, takže Ivan nám začal vyřizovat povolení, seznámil nás také se svým bratrem Dimou - "jagerom", lovčím tamního lesního závodu. Zvěře není mnoho, nejvíce je vysoké a lišek, medvědů, divočáků a jeřábků je málo, vlci se střílejí celoročně, s tetřevy a tetřívky se již několik let nesetkal.

Deštivé počasí, které jsme si již přivezli, se umoudřilo, povolení jsme získali! Abychom dohnali časovou ztrátu, najmuli jsme si náklaďák, aby nás vyvezl co nejdále do hor. Ve čtyři ráno jsme naskočili na korbu a vyrazili. Cesta vedla podél krásné řeky Šopurky, ve které prý žijí mimo pstruhů i hlavatky. Vymlácená lesní cesta ale asi po patnácti kilometrech skončila, domluvili jsme se s řidičem, aby pro nás přijel ze tři dny, zamávali a vyrazili podél řeky směrem k poloninám (loukám nad hranicí lesa). Naštěstí se Ivan rozhodl nás doprovodit, a protože podél toku nevede žádná cesta, byli jsme nuceni šplhat po skalách, přebíhat řeku po padlých stromech a brodit. Skály se mi drolily pod rukama, stromy, které nám sloužily za mosty; byly mokré a plné větví, které se musely nad bouřící řekou překračovat, byl jsem nakonec velmi rád, že jsme začali stoupat lesem. Zakrátko se objevily stopy vysoké, našli jsme podrápané smrky od medvědů. Stoupali jsme výš a výš, nakonec se před námi objevily poloniny. Nedivím se Jaromíru Tomečkovi, že na ně vzpomínal celý život. Okouzleni jsme pozorovali ohromné plochy horských luk nyní již opuštěné bez ovcí a koní. "Tady jsem slyšel před týdnem jelena," 'říká Ivan. Uřízl nožem dno z PET láhve a zatroubil. Věřte nebo ne, z lesa pod námi se ozval jelen. Nějakou dobu jsme troubili, jelen za námi nechtěl přijít, proto jsme se vydali za ním. Bohužel hustým lesem ve třech se nedá neslyšně přiblížit. Našli jsme říjiště na malé holince, rozdupaná zem nám dávala tušit, co se tady asi večer děje. "Najdeme si na polonině kolibu a ráno se vrátíme," řekl Ivan. Třásl jsem se nedočkavostí až budeme nahoře. Těsně před poloninami v takzvaném ochranném lese jsme znovu zaslechli jelena, vypadalo to dokonce, že nás navštíví. Měli jsem připravenou kameru i fotoaparát, ale asi nás navětřil a potichu odtáhl. Dorazili jsme do koliby. Dřevěná bouda, uvnitř ohniště, naproti široké fošny na spaní. Koliba i košar (místo kde nocují ovce) byly obehnány nízkým plotem, na kterém byly nabity červené praporky sloužící jako zradidla proti vlkům. Rozdělali jsme oheň a šli na výslechy. V lese se válela mlha a bylo ticho jako v kostele. Brzy ráno jsme vyrazili na říjiště, které jsme objevili v předchozím dnu. Nic. Vrátili jsme se do koliby, posnídali a vyrazili po poloninách dál. Začaly se nám objevovat neuvěřitelně krásné scenérie, připadal jsem si jako na Himálajských loukách. Sešli jsme k malému jezírku, které slouží jako jelení kaliště - čerstvé stopy, voda zkalená, bylo cítit jelení prk. Krásné místo, ze dvou třetin polonina, zbytek les. Pod námi se ozval jelen. Vzal jsem svoji novodurovou trubku a snažil se ho "vytáhnout" nahoru. Jelen sice ochotně odpovídal, ale z místa se nehnul. Pepa rozpažil ruce a povídá: "Ivane, kolik myslíš, že je zde teď' lidí?" Myslel tím celé široké okolí, kam až oko dohlédlo. Ivan odpověděl: "Tady není nikdo, akorát my tři blbci." Vím, že to je nemyslivecké, ale dali jsme se do řevu. Ivanova tvář ale zvážněla: "Neurazil jsem Vás?"

Jdeme dál, krajina se neustále mění, pijeme vodu z pramenů a spěcháme, musíme obejít údolí za dva dny, jinak zmeškáme náklaďák. Chybí nám dny, které jsme promeškali ve vesnici. K večeru se začalo kazit počasí. Ivanova tvář byla starostlivá: "Mám strach, že nás chytí bouře, blesky tady bijí až hrůza a navíc v září by mohla přijít sněhová vánice."Pod námi broukali jeleni, ale těch jsme si přestali všímat a spěchali jsme najít kolibu. Konečně. Máme střechu nad hlavou. Stihli jsme nanosit dřevo, opravit dveře a rozdělat oheň. Přihnala se bouře, vichr chvílemi srážel dým dovnitř. Byli jsme k smrti unavení. Natíral jsem si bolavé koleno horilkou (místní samohonka). Uvnitř bylo teplo, oheň tlumeně osvětloval místnost. Najedli jsme se a všude se rozhostila pohoda. Déšť sice bičoval střechu, ale nám bylo teplo a byli jsme sytí. Napadlo mě, jak málo stačí člověku někdy ke štěstí. Probudili jsme se do krásného rána, umyli se v prameni a vydali se dál. Na zbytek cesty nám svítilo sluníčko

Krásný výlet, snad mi osud dopřeje se tam ještě někdy podívat.



Zpracování dat...