ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Černá srnčí zvěř - rarita ve volné přírodě

S použitím materiálu časopisu Unsere Jagd přeložil Dr.Koloman Ferjentsik
Černá srnčí zvěř - rarita ve volné přírodě
V německém odborném časopise Unsere Jagd č. 5/2001 vyšel zajímavý článek Prof. Dr. Christopha Stubbeho, kterým seznamuje mysliveckou veřejnost o oblastech rozšíření, původu a charakteristických znacích černě zbarvené srnčí zvěře, kterými se odlišuje od běžné hnědě zbarvené srnčí zvěře.
Převážně v Severoněmecké nížině bývají v některých lokalitách ve volné přírodě vedle běžných hnědých srnců, kteří mívají v létě srst zbarvenou obvykle dozrzava, nezřídka pozorováni také srnci černí. Černá forma je ekotyp srnčí zvěře, který obývá především vlhké, hustě zalesněné nížinaté oblasti. Východní hranice oblasti výskytu černých srnců však sahá až za nížinaté oblasti. Směrem na západ jsou černí srnci rozšířeni od Münsterského výběžku až k dolnímu toku Rýna a do východních částí Nizozemska. Na jihu tvoří hranici spojnice mezi městy Münster, Detmold, Hildesheim, Braunschweig a Stendal. Hlavní oblast výskytu leží mezi městem Nienburg (na řece Vezeře), přírodním parkem Steinhuder Meer, městy Dister, Bückeburg a řekou Vezerou mezi přírodním parkem Münden a Nienburgem.

Černě zbarvenou srnčí zvěř nejintenzivněji zkoumali Schraube (1935) a Meyer-Brenken (1966) na polesí v Haste. Cílenými odstřely hnědých jedinců se tam v roce 1935 podařilo zvýšit podíl černě zbarvené srnčí zvěře na celých 80 % celkového stavu srnčí zvěře. V polovině šedesátých let činil tento podíl stále ještě 50 %. Do roku 1982 opět stoupl až na 74 %. Se zvětšující se vzdáleností od centra výskytu se tento podíl zmenšuje. Na hranicích oblasti výskytu bývají místy pozorovány už pouze jednotlivé kusy černě zbarvené srnčí zvěře. V roce 1963 činil celkový stav černě zbarvené srnčí zvěře v Dolním Sasku 675 kusů a v Severním Porýní - Vestfálsku přibližně 600-700 kusů. Ze šetření, kterými byly v letech 1962 a 1984 zjišťovány stavy srnčí zvěře ve východních oblastech výskytu, vyplynulo, že se stavy černě zbarvené srnčí zvěře dále rozšiřují.

Původ


Existují různé teorie o původu černě zbarvené srnčí zvěře. Jednou z nich je, že černě zbarvenou srnčí zvěř dovezl do Německa hrabě Vilém Schaumburg-Lippe ze Španělska nebo Portugalska. V těchto zemích se však černě zbarvená srnčí zvěř nikdy nevyskytovala. Podle další teze byly černě zbarvení srnci vysazeny v Německu východofrískými náčelníky. Jiní autoři udávají jako země původu Kavkaz nebo Maďarsko. Z výzkumů, které provedl Brandt, vyplynulo, že už kolem roku 980 bylo listinou biskupa Milo von Minden přijato nařízení, podle něhož měl být každý rok dodán určitý počet černých srnců z oblasti kolem Haste do biskupovy kuchyně.

V roce 1591 se v korespondenci mezi brunšvickým vévodou Jindřichem Juliem a hessensko-kasselským lantkrabětem Vilémem IV. rovněž jednalo o dodávce černých srnců.

Schraube nalezl v roce 1935 v Braniborsko-pruském archivu korespondenci z let 1664, 1672 a 1673, v níž se nacházejí zmínky o věnování černých srnců braniborskému kurfiřtovi Bedřichu Vilémovi. Z roku 1680 pochází doklad o jejich výskytu ve vévodství Celle u Winsenu an der Luhe.

Přibližně v roce 1734 byly v panství Gartow hraběte Bernstorffa pořádány hony na černé srnce, kteří měli být dodáni pruskému králi Bedřichu Vilémovi a následně vysazeni ve Staré marce.

K takovému honu bývalo obvykle nasazováno až 200 braniborských sedláků. O výsledku lovů však není nic známo. V roce 1750 se lovecké pokusy opakovaly. I tehdy byli k lovu jako honci zvěře povoláváni muži z mnoha vesnic a téměř z každé domácnosti. Stavy srnčí zvěře však byly zřejmě nízké a úspěch patrně velmi chatrný, protože o výsledku těchto loveckých akcí se nedochovaly žádné zprávy.

Přibližně ze stejné doby se datuje také zmínka o výskytu černě zbarvené srnčí zvěře v lese jménem Lucie v hrabství Dannenberg.

Posuzování zbarvení


Různá intenzita světla vytváří ve volné přírodě mimořádně rozmanité barevné vjemy. Přesný popis zbarvení srsti lze proto provést pouze u ulovených srnců. Všechny části těla, které lze při pohledu shora vidět - hlava, slechy, týl, hřbet, horní část stehen a hlezenní klouby zadních běhů - mají v letní srsti temně černé zbarvení. Zbývající část těla, přibližně od střední části slabin směrem k břichu, je šedočerná a od střední části hrudi přechází ve světlešedou. Hnědé zbarvení se u černých srnců nachází ve tvaru pruhu na zadním okraji předních běhů, na kolenním kloubu, na předním okraji stehen, jako chomáč chlupů nad spárky až k  paspárkům. Zástěrka u srn má zbarvení rezavohnědé, střapec u srnců je nažloutlý.

Meyer-Brenken popisuje obřitek jako malý s typickým hnědým zbarvením. Jiní pozorovatelé udávají také bílé a černé (?) obřitky.

Zimní srst je matně černá a od slabin směrem k břichu olověně šedá. Znaky  hnědého zbarvení odpovídají letnímu zbarvení srsti. Obřitek je stříbřitě šedý a malý.

Na podzim bývá černá letní srst nahrazena stejnobarevnou zimní srstí, a tak probíhá výměna srsti (přebarvování) u černých srnců na rozdíl od srnců hnědých poměrně nenápadně.

Až do jarního přebarvování má srst v důsledku odlamování konečků chlupů a zvětšujícího se obsahu vzduchu v buňkách stříbřitě šedé zbarvení, a proto v tomto období nebývají rozdíly mezi černými a normálně zbarvenými jedinci příliš patrné. Pouze na hlavě a na sleších zůstává černé zbarvení zachováno. Rovněž lýčí je na parůžcích srnců černě zbarvené. Bílý dolní ret svíráku a bílé skvrny nad větrníkem chybějí.

Meyer-Brenken zkoumal srst černých srnců podrobněji a došel k závěru, že zimní srst bývá u černých srnců delší než u normálně zbarvených jedinců.

Letní srst černého srnce je oproti tomu kratší a méně hustá než letní srst hnědě zbarvených srnců.

Rovněž srnčata už mívají černé zbarvení. Po obou stranách páteře se nachází jedna až dvě řady nažloutlých skvrn. Tyto skvrny jsou však méně výrazné a ne tak četné jako u normálně zbarvených srnčat. Srnčata mají v prvních týdnech dlouhé hnědé ochlupení na bradě, krku, hrudi, těle a na vnitřních stranách běhů.

Ve vzácných případech se i u černě zbarvené srnčí zvěře vyskytuje strakatost. Černobílé skvrny bývají ovšem častější než skvrny černozrzavé. Rozsáhlá pozorování Meyera-Brenkena (1966) poukazují na to, že černé zbarvení se dědí jako recesivní znak. Vyskytují se však i smíšené barevné variety.

Gorass získal v oboře při kříženích heterozygotních srn ve 2. a 3. generaci v několika případech dvě černá srnčata.

Pravděpodobně mutace stále pokračovala díky srncům, kteří se během říje pohybují na poměrně rozsáhlém území.

To bylo však možné jen proto, že byly černé srny přísně hájeny.

Kromě zbarvení udává Meyer-Brenken (1970) ještě několik jiných charakteristických znaků, kterými se černě zbarvená srnčí zvěř odlišuje od normálně zbarvené srnčí zvěře:

* větší šířka zadní části lebky

* větší četnost lebek se špičáky (kelci) v horní čelisti

* zřetelnější kelka.

Všechny tyto rozdíly jsou ovšem velmi nepatrné a byly zjištěny na nepříliš rozsáhlém vzorku. Krátké, dvoucentimetrové kelky mají vlastně všichni srnci. Zpravidla však nebývají příliš patrné, avšak u černých jedinců jsou zřejmě lépe vidět.

Pokud jde o posuzování zvěře ve zvěřině a co do velikosti těla, pak se černě zbarvená srnčí zvěř neliší od normálně zbarvené srnčí zvěře. To platí i pro sílu a zbarvení parůžků. Zdá se, že v míře rozmnožování, v sociálním chování a ve vitalitě neexistují mezi černě a hnědě zbarvenou srnčí zvěří žádné rozdíly, pomineme-li větší příchylnost černě zbarvených jedinců k lesním porostům.

Černě zbarvená srnčí zvěř představuje rozhodně obohacení a mělo by se učinit vše pro její zachování a rozmnožení jejích stavů. Výskyt černě zbarvené srnčí zvěře však s výjimkou centrálních oblastí výskytu bude patrně vždy tvořit poměrně malé procento celkového stavu srnčí zvěře.



Zpracování dat...