ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Nejdůležitější zásady správného zimního krmení srnčí zvěře

Dr. Miroslav Vodňanský, Dr. Petra Menclová, Ing. J. Chovanec
Nejdůležitější zásady správného zimního krmení srnčí zvěře
Doba krmení: Délka období, ve kterém je účelné srnčí zvěř krmit, stejně jako vhodná doba pro jeho začátek a ukončení jsou v prvé řadě závislé na potravní nabídce a klimatickým podmínkám v dané oblasti. Vzhledem k tomu, že srnčí zvěř dnes obývá různé krajinné typy s velmi rozdílnými potravními i klimatickými podmínkami, které se navíc zpravidla každým rokem mění, nelze paušálně stanovit všeobecně platné termíny pro začátek a ukončení období krmení. Zcela odlišná situace je například v honitbách, nacházejících se v nižších polohách než v podhorských a v horských oblastech.
Odpověď na otázku, kdy by se správně mělo začít s předkládáním krmiv, záleží především na nabídce přirozené potravy v podzimním období. Z fyziologického hlediska je velmi důležité, aby srnčí zvěř měla ještě před nástupem skutečné zimy dostatek hodnotné potravy, neboť si v této době vytváří energetické rezervy intenzivním ukládáním energie obsažené v potravě v tukovou tkáň (běl). Proces vytváření zásob a spotřeby energie v organizmu je hormonálně řízen. To znamená, že zvěř spotřebovává vytvořené tukové zásoby i v tom případě, když má v zimě dostatečnou potravní nabídku. V našich pokusech jsme zjistili, že ty kusy srnčí zvěře, které měly během podzimu možnost vytvořit si dostatečné tukové rezervy, přijímaly v období od poloviny prosince do konce ledna v průměru o 15% méně krmiva než jedinci, vstupující do zimního období bez vytvořených energetických zásob. To, že srnčí zvěř pokrývá část své energetické potřeby z tukových zásob (pokud si je mohla před zimním obdobím vytvořit), jí umožňuje lépe překonávat nárazové situace a vystačit s menším množstvím přijatých živin v průběhu zimního období. Z toho vyplývá, že pokud má zimní krmení splnit svůj účel, musí se s ním začít včas. Při nedostatečné přirozené potravní nabídce v podzimním období by měla být srnčí zvěři pravidelně předkládána krmiva přinejmenším již od druhé poloviny října nebo od listopadu. V příznivějších podmínkách je zpravidla postačující, když se s krmením začne až v průběhu prosince. Důležité je však, aby před začátkem předkládání krmiv byl již splněný plán lovu, neboť zvěř by se neměla v době krmení již lovit. Zvláště ne v okolí krmelců!

Zvláště kritická doba nastává pro srnčí zvěř většinou koncem zimy a začátkem jara. V této době jsou klimatické podmínky značně nestálé a nabídka přirozené potravy je mnohdy stále nedostatečná. Přibližně od konce února dochází u srnčí zvěře navíc ke značnému zvýšení potřeby živin a energie, způsobené intenzivnější látkovou výměnou, větší pohybovou aktivitou, počátkem teritoriálního chování u srnců, obnoveným růstem srnčat a pokročilou graviditou srn. Poněvadž ke konci zimního období má zvěř své tukové zásoby většinou již spotřebované, je výhradně odkázána na příjem veškeré potřebné energie v potravě. Její nedostatek způsobuje nejen časté úhyny, zejména mladých a po zimě zesláblých kusů, ale zhoršení kondice i u přežívající zvěře. To má především negativní dopad u gravidních srn na vývoj plodů a snížení kvality narozených srnčat. Proto je potřebné, zejména s ohledem na zvýšenou potřebu živin u srnčí zvěře počátkem jarního období a nutnosti její pomalé adaptace na bílkovinami bohatou jarní potravu, aby období krmení nebylo příliš brzy a příliš náhle ukončeno. To je jedna z nejčastějších chyb, které se myslivci v praxi dopouštějí. Krmivo by se mělo na jaře předkládat vždy tak dlouho, dokud jej zvěř pravidelně přijímá.

Správná stanoviště krmení:


Důležitou roli zejména pro zabránění škod hraje správné rozmístění krmelišť v honitbě. Ne pohodlí myslivců, ale fyziologické požadavky zvěře a ochrana porostů před okusem jsou rozhodující kritéria pro volbu vhodných stanovišť ke krmení. V prvé řadě je potřebné, aby zvěř měla v bezprostřední blízkosti krmelišť maximální klid a dostatek vhodného krytu, který by jí poskytoval jak pocit bezpečí, tak i ochranu před nepříznivým počasím. Dalším velmi důležitým, ale v myslivecké praxi stále ještě dosti opomíjeným faktorem je věkové a druhové složení okolních lesních porostů. Srnčí zvěř by měla být v zimě krmena vždy jen na takových místech, v jejichž okolí není velké nebezpečí vzniku škod. Především je nutné se vyhnout stanovištím, na kterých se ve větším počtu nacházejí hospodářsky a ekologicky cenné lesní dřeviny ve věku, kdy jsou okusem nejvíce ohroženy. V určitých případech lze samozřejmě tento problém řešit důslednou individuální ochranou ohrožených dřevin.

Dále je třeba dbát i na to, aby krmeliště nebyla umístěna v blízkosti frekventovaných veřejných cest a silnic. Nejen proto, že v jejich okolí nemůže být zaručen dostatečný klid, ale také kvůli zvýšenému nebezpečí kolize zvěře s dopravními prostředky. Na druhé straně musí být krmeliště myslivcům snadno přístupná i za extrémních sněhových podmínek, neboť kontrolu a doplňování krmiv v krmných zařízeních je nutné provádět pravidelně při jakémkoliv počasí.

Pokud má zimní krmení srnčí zvěře skutečně splnit svůj účel, musí být krmeliště co nejvíce plošně rozmístěna v dostatečném počtu. Přitom se musí jít s krmením za zvěří, což znamená umísťovat krmná zařízení především tam, kde jsou její oblíbená stanoviště. Tato ale musí samozřejmě splňovat výše uvedená kritéria. Několikaletým sledováním v pokusných honitbách bylo jednoznačně prokázáno, že teprve při vyšším pokrytí plochy honitby krmelištěmi je možné dosáhnout dobré účinnosti krmení jak s ohledem na snížení škod, tak i s ohledem na zlepšení kondice zvěře. Jako názorný příklad mohou posloužit výsledky pozorování získané v jedné experimentální oboře o velikosti téměř 50 ha, v níž jsme prováděli s 12 individuálně označenými kusy srnčí zvěře výživářské pokusy. Dokud se v uvedené oboře nacházelo pouze jedno krmeliště, navštěvovalo jej pravidelně pouze 5 kusů srnčí zvěře, které se po celou dobu sledování stále zdržovaly v jeho bezprostředním okolí. Další 3 kusy přicházely k tomuto krmelišti velmi nepravidelně jen za zvlášť nepříznivých klimatických podmínek při vysoké sněhové pokrývce. Zbývající 4 kusy, které představovaly celou jednu třetinu z celkového počtu srnčí zvěře, nepřicházely nikdy ke krmelišti, dokud se krmilo pouze na tomto jediném místě. Teprve poté, co byla rozmístěna v oboře dvě další krmná zařízení, přicházela veškerá označkovaná srnčí zvěř pravidelně ke krmelištím, což se také okamžitě projevilo zvýšením průměrné denní spotřeby krmiva při srovnatelných klimatických podmínkách o více než 40%.

Způsob krmení:


Předkládané krmivo musí být zvěři k dispozici vždy po celou dobu krmení v dostatečném množství a v tom složení, na jaké je zvyklá. Pokud se srnčí zvěř začne v honitbě krmit, musí být toto krmení prováděno skutečně s veškerou důsledností pravidelně a dostatečně. Jakmile jednou u krmelišť soustředěná, na krmení navyklá zvěř náhle stojí před prázdným krmelcem, má to vždy za následek zvýšený okus dřevin v bezprostředním okolí. Stejný výsledek může mít i náhlá změna krmiva. Konkrétní pokusy i četné zkušenosti z praxe ukázaly, že na změny ve složení předkládaných krmiv reaguje srnčí zvěř velmi citlivě, i když se přitom samozřejmě projevují značné individuální rozdíly. Zatímco někteří jedinci se dokáží přizpůsobit změněné potravní nabídce poměrně rychle, trvá to u jiných kusů dosti dlouho, než si na nové krmivo zvyknou a začnou je přijímat v plném rozsahu. Problematický je zejména přechod z chuťově více atraktivní potravy na méně atraktivní potravu. Proto by se zásadně mělo krmivo, na které je zvěř navyklá a dobře jej přijímá, používat bez jakékoliv změny od podzimu až do jara. To je v protikladu ke stále ještě dosti rozšířenému názoru, že vzhledem k různé potřebě živin v různých fázích krmného období je třeba měnit složení předkládaných krmiv. Přesné bilancování živin v krmné dávce je možné a potřebné u vysoce produkčních domácích zvířat chovaných ve stáji, ale není nutné ani prakticky proveditelné u zvěře žijící ve volnosti. Pokud je přesto z nějakého vážného důvodu změna krmiva nezbytná, musí být provedena pozvolna a postupně v rozmezí několika týdnů tak, aby si zvěř mohla na nové krmivo co nejlépe navyknout.



Vhodná krmiva:


S ohledem na zabránění škod je nutné, aby předložené krmivo bylo srnčí zvěří dobře přijímáno. Chuťově méně atraktivní krmiva sice přilákají v době nouze zvěř ke krmelištím, ale nezabrání škodám na lesních porostech. Výsledkem jejich předkládání je naopak často silnější okus v blízkém okolí krmelišť, způsobený zvýšenou koncentrací zvěře.

Dalším důležitým požadavkem je, aby krmivo svým složením odpovídalo fyziologickým potřebám srnčí zvěře. To znamená, že musí obsahovat nejen potřebné množství živin a minerálních látek, ale také dostatek hrubé vlákniny ve strukturální formě. Ta je důležitá především tím, že podporuje přežvykování a umožňuje tak dobré mechanické zpracování a proslinění přijaté potravy, což je nezbytně nutné pro správný průběh trávicích procesů v trávníku. Pokud má krmivo málo strukturální hrubé vlákniny, může jeho příjem snadno vést k zažívacím poruchám.

Vzhledem k poměrně malému obsahu trávníku (3-6 l) je srnčí zvěř odkázána na příjem lehce stravitelné a živinami bohaté potravy. Proto si vybírá pouze nejhodnotnější části rostlin, mezi které patří především listy a mladé výhonky bylin nebo dřevin. Stébla travin přijímá naopak velmi málo. Z tohoto důvodu je také luční seno z převážně travnatých porostů pro srnčí zvěř málo vhodným krmivem. V našich pokusech se ukázalo, že i když srnčí zvěř luční seno v případě nouze přijímá, není schopná ho dostatečně strávit. Na druhé straně se osvědčilo jak v našich pokusech, tak i v praxi zkrmování kvalitního vojtěškového a jetelového sena. Podmínkou je, aby toto seno obsahovalo dostatek listových a květových částí, neboť pouze ty jsou srnčí zvěří přijímány. Sušené stonky jetele nebo vojtěšky jsou naopak jako krmivo zcela bezcenné.

Velmi často používaným krmivem v praxi jsou obiloviny. Všechny druhy obilovin s výjimkou žita jsou srnčí zvěří velmi dobře přijímány. Jejich předkládání jako samotného krmiva je však spojeno se značným rizikem. I když srnčí zvěř je na potravu obsahující velké množství lehce stravitelné energie lépe uzpůsobená než ostatní přežvýkavci, přesto u ní může dojít při nadměrném příjmu energeticky bohatých obilovin lehce k vážným zažívacím poruchám. V bachoru přežvýkavců je většina přijatých energetických látek přeměňována baktériemi na těkavé mastné kyseliny, které jsou organismem využívány jako zdroj energie. Při nadměrném příjmu potravy s vysokým obsahem lehce stravitelné energie se tak vytváří v trávníku srnčí zvěře během krátké doby velké množství kyselin. Pokud nejsou tyto kyseliny neutralizovány dostatečným množstvím slin, dojde k překyselení obsahu trávníku, které má za následek vážné metabolické poruchy, končící ve zvláště těžkých případech i smrtí postiženého jedince. Nebezpečí zažívacích poruch u přežvýkavců po nadměrném příjmu obilovin spočívá nejen v jejich vysokém obsahu lehce stravitelných živin, ale také v tom, že mají velmi málo strukturální vlákniny, což má za následek nedostatečné přežvykování a proslinění přijaté potravy. Určité vyjímečné postavení v tomto smyslu zaujímá oves, který ze všech druhů obilovin má nejvyšší obsah strukturální vlákniny. V našich pokusech jsme při dlouhodobém zkrmování ovsa s přídavkem lucernového sena nezaznamenali žádné negativní příznaky. Při předkládání samotného ovsa se však i přes jeho vyšší obsah hrubé vlákniny u srnčí zvěř projevovaly náznaky metabolických poruch náhlým snížením příjmu potravy a měkkou konzistencí trusu. Na základě těchto zkušeností doporučujeme zkrmovat obiloviny srnčí zvěři pouze v kombinaci s krmivy obsahujícími dostatečné množství strukturální vlákniny. Kromě zmíněného vojtěškového a jetelového sena se jako vhodný doplněk osvědčily jablečné výlisky (jak sušené tak i silážované) a sušené řepné řízky.

V mnoha revírech se srnčí zvěři předkládají speciální granulovaná krmiva. Za předpokladu správné receptury spočívá jejich výhoda ve vyváženém poměru živin a minerálních látek. V našich experimentálních zařízeních i v pokusných revírech v Rakousku jsme několik takových směsí ověřovali s velmi dobrými výsledky jak s ohledem na zlepšení kvality zvěře, tak i snížení okusu. I když většina granulovaných krmiv obsahuje dostatečné množství hrubé vlákniny, mají přesto zpravidla nedostatek potřebné struktury. Proto doporučujeme zároveň s nimi předkládat jako vhodný strukturální doplněk kvalitní vojtěškové nebo jetelové seno.

Kromě uvedených příkladů existuje samozřejmě celá řada dalších krmiv, které je možné v různých kombinacích srnčí zvěři nabídnout. Jejich ověřování v experimentálních i praktických podmínkách je součástí našeho výzkumného programu. Získané výsledky by měly posloužit myslivecké praxi a tím umožnit nejen efektivnější hospodaření s tímto druhem zvěře, ale zároveň i přispět ke snížení škod.

Přehled použité literatury:
-VODNANSKY, M.; 1997: Winterfütterung des Rehwildes: Notwendig und Sinvoll?, Österreichs Weidwerk,, H. 2;
-Tagung zum Thema: Wildtierernährung des Reh- und Rotwildes in der Notzeit, CIC Österreich, St. Pölten 1997, Tagungsbericht, S. 49-51;
-VODNANSKY, M.; NOVÁK, P.; 1998: Rehwild: Kondition a Fortpflanzung, Österreichs Weidwerk,, 11;
-VODNANSKY, M.; 1999: Artgerechte Winterfütterung des Rehwildes; Der Anblick, 10;

Kontaktní adresa:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Palackého 1-3
612 42 Brno




Zpracování dat...