ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Partnerství jak má být

Silvie HÁVOVÁ
Partnerství jak má být
Vesnička Brňany se na první pohled ničím neliší od mnoha jiných. Ovšem dokud na jejím konci nezazvoníte u jednoho z posledních domků, to Vám pak otevře usměvavý pan Jiří Kratochvíl a na Vás dýchne rodinná pohoda. Navštívila jsem vítěze 62. ročníku Memoriálu Karla Podhajského, abych ho za čtenáře Myslivosti vyzpovídala. Jen na malinkou chvilku je z pána domu vycítit nejistota nebo spíše skromnost, protože, jak mi sám tvrdí, si takovou pozornost snad ani nezaslouží. Já si to však nemyslím, a tak se pana Kratochvíla ptám:
B>

Jaké byly Vaše první pocity když Vaše jméno zaznělo při vyhlašování vítěze?

Samozřejmě jsem měl obrovskou radost, že se nám to s Belou povedlo, vždyť o toto ocenění usiluje spousta myslivců. Ovšem není to jen moje zásluha, bez kamarádů myslivců, a mého bratra Václava zvlášť, který již Podhajského dvakrát vyhrál, bych tohoto úspěchu určitě nedosáhl. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na Belu, která má na našem vítězství snad větší podíl než já. Díky trémě jsem jí disciplínu pole nechtěně ztížil, protože jsem zajíce i bažanta jenom postřelil, ale ona je perfektně dohledala a situaci zachránila. Navíc se Bela dokázala vypořádat i s tím, že kvůli přerušení hárání, které jí zrovna vyšlo do termínu soutěže, dostávala hormonální tablety a tak, jak se říká, nebyla úplně ve své kůži.

Připravoval jste Belu nějak zvlášť na účast v memoriálu?


Nepřipravoval, s  fenkou všechny disciplíny procvičujeme průběžně. Ovšem, ne každý pes, kterého cvičíte, má na vítězství. Měl jsem třeba fenu, se kterou jsem byl několik dní na předvádění ve Francii. Ta byla velice šikovná, ale až moc citlivá. A pro účast ve vrcholné soutěži musíte mít psa tvrdšího a razantního, aby mu nedělalo problémy např. nahánění z houští. No, a Bela to "něco" v sobě prostě má. Loni v říjnu jí byly tři roky, nechal jsem ji tzv. vyzrát, aby mohla rozvinout své schopnosti. Chodíme denně do přírody, snažím se měnit trasy procházek, aby se nezačala nudit a měla stále nové podněty. Nic ale nenechávám náhodě, jak se říká - štěstí přeje připraveným.

Jakým způsobem tedy vedete výcvik?


Máme tady partu myslivců a kynologů, se kterými společně psy cvičíme, radíme si a pomáháme navzájem. Není možné, abych fenu cvičil sám, vždycky vám někdo musí pomoct třeba založit vlečku, nakapat barvu nebo vás upozornit na chyby, které děláte. Navíc naše honitba je polní, takže pokud chceme se psy zkoušet třeba lesní disciplíny, musíme dojíždět na vzdálenější místa, třeba k Litoměřicím nebo k Travčicům. Vodu zkoušíme na řece nebo na nádržích, které zde máme. Nejhorší to tu je s rákosím, i při samotném organizování memoriálu byl problém, kam vodní disciplínu umístit.

I přes tyto ztížené podmínky jsou však kynologové z Vaše kraje vyhlášeni jako nejlepší.


Ano, když se podíváme do tabulky vítězů Memoriálu KP, tak jsou tu Severočeši hojně zastoupeni. Myslím, že na tom má v první řadě zásluhu dobrá práce naší kynologické komise v Litoměřicích, dělají pro kynologii maximum. Na druhou stranu, hodně myslivců je například proti tomu, abychom chodili cvičit do honiteb, odůvodňují to tím, že plašíme zvěř. Když si ale vezmete, kolik tam třeba v houbařské sezóně projde lidí, tak považuji tuto výtku za bezpředmětnou. Uvítali bychom ze strany ostatních myslivců více pochopení, vždyť lovecký pes k myslivci odjakživa patří. Já osobně si nedovedu představit, že bych šel do honitby bez psa. Beru ho vždycky, a i když nejsem typický lovec, spíše se řadím mezi ochránce, přítomnost psa mi vždy umožní vidět daleko více. Když jdu třeba na čekanou a mám psa pod kazatelnou, tak se mi už častokrát stalo, že zvěř byla zvědavá a přišla k nám blíž. U lišek se mi tohle stalo už mnohokrát a srnčí, to obzvlášť si jde ověřit, co že to tam vlastně je. A navíc, když máte s sebou psa, máte si v lese s kým povídat.

Čemu jste se věnoval dříve myslivosti nebo kynologii?

Myslivosti, s tou jsem začal v roce 1970. Stále jsem však viděl kolem sebe myslivce se psy, navíc můj bratr se výcviku loveckých psů již delší dobu věnoval, chodil jsem mu fandit na zkoušky a celkově se mi práce s nimi líbila. A tak jsem si v roce 1972 pořídil svého prvního psa.

Řekněte mi, kolik psů a jakých plemen jste od té doby vlastnil?


Vycvičil jsem už 24 psů a všichni to byli němečtí krátkosrstí ohaři. U nás je to už taková tradice. Můj bratr byl dlouholetým předsedou Klubu krátkosrstých ohařů, sám vlastní chovnou stanici a tak to nějak z toho vyplynulo, že i já se věnuji krátkosrstým ohařům. Navíc si myslím, že ohaři jsou před ostatními loveckými plemeny stále trochu napřed, jak po fyzické stránce, tak i stránce výcvikové. Jsou dobře ovladatelní a poddajní. A když se povede vycvičit dobrého psa, pak je to vždycky radost. Nemůžete ale zatracovat pejska, kterému to tak nejde, psi jsou jako lidi, některý má větší nadání a výcvik zvládne rychle a některému se musíte věnovat více. My jsme s Belou naprosto sehraní, ta mi jenom čte oči, sleduje mě a já nemusím ani dávat žádný povel, nepotřebuji píšťalku ani vodítko. Ale nejen pes, i vůdce se stále musí učit. Jak jsem již řekl, vyměňujeme si zkušenosti se svými kolegy, teď jsem si koupil novou knihu o výcviku psů. Ono to ani jinak nejde, když člověk chce vyhrát takovou vrcholnou soutěž jakou Memoriál Karla Podhajského je. Ale já sám mám radost z každého, i malého úspěchu. Téměř všechny psy, které jsem vlastnil, jsem odvedl v I. ceně, ať to byly lesní, podzimní nebo všestranné zkoušky.

A jaká významnější ocenění jste ještě získal?


Třikrát za sebou jsem vyhrál soutěž O pohár Krušných hor, v roce 1997 jsem zvítězil ve Všestranných zkouškách ohařů o pohár Českého středohoří a několikrát jsem se zúčastnil Memoriálu Richarda Knolla. V roce 1992 jsem soutěžil v Memoriálu Karla Podhajského, který se tenkrát konal v Galante na Slovensku a v roce 1999 jsem byl i na Memoriálu Kolomana Slimáka.

Z Vašeho vyprávění vyplývá, že jste vlastnil převážně feny. Proč?


To je pravda, pejsky jsem měl pouze tři, jinak všechno byly fenky. Je to takový malý ústupek mojí manželce. Ona má totiž na zahradě plno záhonků s květinami a dovedete si představit, jak vypadaly, když je pejsci pořád "kropili". Myslím si, že pohlaví na výkon psa nemá vliv, problémem je snad akorát hárání.

Teď počítám - třicet let děláte myslivost a měl jste 24 psů. Vypadá to, že všichni Vaši svěřenci u Vás nedožijí.


Ne, to by ani nebylo možné. Vycvičenou fenu vždycky po čase prodám. Je to takový koloběh, protože mě baví s nimi pracovat, a když si pořídím novou fenu na výcvik, tak pak to ani jinak nejde. Nelze chodit ven s oběma najednou a kdybych měl vždycky mezi nimi vybírat a jednu nechat zavřenou v kotci, tak by mi jich bylo líto. Feny ale prodávám pouze myslivcům, bylo by škoda, kdyby dále nepracovaly. Měly by využívat to, co se naučily, dělat radost a pomáhat jinému myslivci.

Jak velká je Vaše honitba a kolik na ni máte loveckých psů?


Naše Myslivecké sdružení Humberk, Keblice - Brňany obhospodařuje 1200 ha honiteb. Máme deset členů a z nich pouze dva vlastníme psy, což samozřejmě nestačí. Za 30 let, co myslivost provozuji, se počty lovecky upotřebitelných psů stále snižují. Mezi myslivci však o chov a výcvik loveckých psů není zájem, to mají raději u domu německého ovčáka, kterému se ani věnovat nemusí. Ale asi je to dáno i tím, že drobné zvěře ubývá. Pamatuji si, že když jsem jako kluk chodíval s tátou na hony, tak se střílelo i 600 nebo 700 zajíců a tisíce koroptví. To myslivce ani nenapadlo, že by nepotřeboval psa. Ještě když jsem s kynologií začínal se cvičilo daleko lépe. Dnes to řešíme tím, že si zvěř doma sami chováme, já mám na starosti bažanty a divoké kachny, kolega zase chová divoké králíky. Zvěř vypustím do honitby, poté si dojedu pro fenu a cvičíme. A když vypuštěnou zvěř nenajde, nevadí, alespoň přispějeme k zazvěření honitby.

Teď trochu odbočím a zeptám se Vás, jaký máte názor na současný postoj veřejnosti k myslivcům?


Je škoda, že my sami zbytečně zavdáváme příčinu k tomu, aby veřejnost o nás měla špatné mínění. Jednou je daný zákon, jakým způsobem a co se má lovit a ten musíme dodržovat. Převažující část myslivců je poctivých a rozumných, a ti, bohužel, neukázněností několika jedinců trpí. Třeba já sám dělám 20 let mysliveckou stráž a nikdy jsem nezastřelil psa v honitbě. Na tom psovi se dá poznat, zda zvěř loví, anebo je zaběhnutý. Navíc mám s sebou vždy svého psa, takže se spolu očuchávají, někdy se dá ten pes odchytit a může se najít jeho pán. Prostě se snažím najít jiné řešení, než stisknu spoušť.

Svůj podíl na tomto stavu ale mají i sdělovací prostředky, protože všechno přehánějí a zveličují. Raději by měli svými články dělat mezi lidmi osvětu, co všechno mají myslivci na starosti, že to není jen lov zvěře samotný, ale spousty odpracovaných brigádnických hodin, věnovaná námaha i čas při zakrmování zvěři v zimním období, odstřel starých a nemocných kusů a další a další věci.

Káva je dopita, psí fotografie i videokazeta s průběhem Memoriálu Karla Podhajského zhlédnuty. Nastal čas k odjezdu. U vrátek se se mnou loučí nejen pan Kratochvíl s Belou z Citovských polí, ale i nový přírůstek do rodinné smečky - fenka Afra z Mšenských Lázní, možná další vítězka memoriálů. Nechme se překvapit.




Zpracování dat...