Červenec 1997 byl deštivý, využil jsem proto období, kdy pár dnů nepršelo, a odejel na pozvání svého přítele Zdeňka do jeho revíru v Jeseníkách, kde jsme společně budovali loveckou chatu. Rána i večery jsem trávil na posedech, které jsme tady již dříve postavili. Přišlo mi postupně pět jelenů, ale všichni měli dosud paroží v lýčí, bez nejmenších náznaků vytloukání. Jeden z nich byl ohromný osmerák metrových lodyh a zajímavé bylo, že se skupinou jelenů chodila i laňka dybovačka. Dováděla kolem pasoucích se jelenů, kteří byli vzrůstem téměř o polovinu větší. Přišli mi celkem dvakrát. Nebesa opět spustila svá vodní stavidla, takže jsem se za této situace rozhodl svůj pobyt tady na horách ukončit. Sjížděl jsem od chaty dolů do údolí a přes cestu se valily proudy vody, které promáčená země odmítala přijmout. Zastavil jsem u přítele, odevzdal klíče od chaty a nasměroval terénní Aro směrem k domovu. Sjel jsem z mírného kopečka pod hlavní silnici a před ní již bylo jezero vody. Vjel jsem do toho moře pomalu dvojkou, ale přesto se voda vzápětí valila přes kapotu na přední sklo. Najednou to poskočilo a jel jsem dál, i když cestu jsem jenom tušil podél rostoucích okolních stromů, protože patníky byly zcela skryty pod vodním živlem. Po dvou stech metrech jsem vyjel na hlavní cestu, která byla poněkud výše. Některé domy pod cestou byly již zatopené až po přízemní okna. Lilo po celou dobu mé cesty. Po mém příjezdu domů zazvonil telefon, byl to Zdeněk, a ptal se, jak jsem dojel. U nich prý voda stoupala tak rychle, že cesty jsou již neprůjezdné i pro jeho traktor, kterým ve vesnici pomáhal evakuovat obyvatele níže položených domů. Ujel jsem tedy té pohromě v pravý čas. Následně se rozpoutalo peklo vodních živlů s povodněmi ve značné části Moravy.
Více >