Konec školního roku se zdál v nedohlednu, ale pak přišel tak náhle, že všechny zaskočil. Spolu s ním totiž nastaly poslední skutečné prázdniny a také nejlepší část léta. Země, vyprahlá jak žíznící ústa milenky, vydechovala vůni hub, lesních jahod a sena. Obilí zezlátlo a klasy ztěžkly novou úrodou.
Zmocňoval se jej neklid. S nejistotou zjišťoval na sobě změny. Projevily se mimo jiné prvním vousem na tváři a změnou hlasu, který z vysokých tónů přecházel do basu nebo naopak do fistule. Bál se promluvit, aby se nestal terčem vtipálků, a proto se uzavřel ještě více, než dřív. Oproti vrstevníkům miloval vážnou hudbu, především Beethovena a zjistil, že má téměř absolutní sluch, protože si pamatoval všechny symfonie. Aby mu nebylo smutno, naučil se pískat dvojhlasně a v trylku, ve snaze napodobit orchestr a jednotlivé nástroje. Klasická hudba mu dokonale ladila s prostředím lesa a doprovázela jej na každém kroku. Ať dělal cokoliv, stále ji slyšel a tak, zatímco chlapci v jeho věku si pohvizdovali lidové nebo populární písničky, Jiří pískal Osudovou symfonii oblíbeného autora.
S produkcí začal pokaždé, když vyšel z lesa a tesklivé tóny se nesly velmi daleko. Brzy získal novou přezdívku „Pískálek“ a nálepku podivína, protože mu nikdo nerozuměl, nikdo neznal jeho pohnutky a nikdo se jej ani nesnažil pochopit. Zato v lese se choval tiše a ohleduplně nejen ke zvěři, ale i ke stromům. S velkou oblibou k nim promlouval a zvláště velké jedince objímal a hladil jejich kůru. Byly mu bratry, byly to pro něj živé bytosti.
Srnčí vábnička, kterou dostal k svátku, byla pro něj výzvou. Měla se stát prostředníkem dorozumívání s jedním ze zástupců zvířecí říše. Pevnou část tvořil náustek s jazýčkem a gumkou pro ladění, pohyblivou částí byla gumová hadička, která se nasouvala na náustek. Podle síly zmáčknutí vyluzovala vábnička hlubší nebo vyšší tóny. Z příbalového letáčku si přečetl návod na použití, který jej dokonale zmátl. Kdy vábit, kde, v kterých hodinách? Jak píská říjná srna, jak ji napodobit, co s hlasem srnčete. Skočné pískání srny pro silné srnce, srnčí nářek. Byly to pro něj nové pojmy, ale rovněž nové výzvy. Nikdy by nevěřil, jak rozmanitým slovníkem disponuje srnčí zvěř a jak je důležité naučit se jí rozumět a nejen srnčí zvěři, ale zvířatům vůbec. Zároveň s tím si uvědomil, jak málo toho zná. To vše se měl naučit pod vedením odborníků – lesáků v oboru, který si zvolil.
Tak dlouho však čekat nehodlal. Netrpělivě sledoval kalendář, který mu napověděl, kdy začíná srnčí říje. Věděl, že termín je jen orientační a záleží na mnoha okolnostech, kdy propukne, mimo jiné i na počasí. Počasí však bylo ideální a lepší si nemohl ani přát. Večery byly vlahé, doprovázené hudbou cvrčků a lucerničkami světlušek. Při pravidelných návštěvách lesa si všimnul, že zvláště mladí srnci se objevovali na neobvyklých místech i ve dne a dokonce na pěšinách, kterými procházel. Někdy se náhle z houštin vyřítila srna a za ní srnec, který ji pronásledoval s hlasitým funěním, až se zdálo, že jej každou chvíli skolí infarkt. Bylo načase vyzkoušet srnčí vábničku.
Vydal se na svůj první lov beze zbraní za časného odpoledne, v nejprudším žáru, kdy se zdá, že sluneční paprsky pronikají nejen korunami, ale i lesní půdou tak, že se musí každou chvíli vznítit a není možné se ani nadechnout. Jiří však nedbal vedra, ani štiplavého potu, který se mu řinul po skráních a trpělivě, jako při tetřevím toku, přiskakoval od jednoho stromu ke druhému a pokoušel se vábit. Nevěděl, že i zvěř v takových chvílích zalehne a čeká, až se pohnou stíny a zaševelí vánek v korunách. Ani tento neúspěch nezkušeného mládí jej však neodradil. Ponořil se do ticha lesa tak hluboko, že nevnímal, jak utíká čas. Čekání na srnce vyplnil sněním o tom, jak jednou bude mít svůj les, o který bude pečovat, stejně jako o zvěř, která v něm bude žít. Jednoho dne s ním po boku stane dívčina, která stejně jako on bude umět vychutnávat krásu přírody v každém ročním období a již nikdy jej neopustí.
V tomto stavu, podobném trochu závrati, si nevšimnul, jak se prodlužují stíny a že je vlastně na cestě k domovu. Z vrcholu kopce obhlížel rodnou vísku a slunce, které se klonilo k západu. Někde četl, že když člověk pozoruje upřeně západ slunce v předklonu, aniž by odtrhl zrak od rudého kotouče, až do okamžiku, kdy zmizí za obzor, uvidí pohnout se zeměkouli a získá tak důkaz, že země je nejen kulatá, ale že se i otáčí. Byl v pokušení něco podobného vyzkoušet, ale pak si uvědomil, kvůli čemu sem vlastně přišel. Za celé odpoledne nespatřil ani chlup a přesto instinktivně vycítil, že tu zvěř někde musí být. Jeho srnci určitě přešlapují někde v mlazinách a čekají na příznivý vítr, aby mohli bezpečně vyjít na paši. Ne, ještě domů nepůjde a naposled vyzkouší, zda nová srnčí vábnička funguje. Zašel znovu do přítmí lesa, opřel se zády o kmen dubu a naslouchal. Ze vzdálené vísky zvonili klekání. S pohledem, upřeným k západu, sledoval, jak kotouč mizí za obzor a skrze větve stromů k němu natahují prsty dlouhé stíny, měnící barvu ze zlaté do šarlatové, až nakonec ztmavly do šeda.
Ještě stále bylo dusno a bezvětří. Přiložil vábničku k ústům a zapískal nesměle třikrát slabiku „piu“ a pak v pravidelných intervalech a v pětiminutových přestávkách signál opakoval. Nic se nedělo. Trochu se osmělil a rozhodl se pro srnčí nářek vyjádřený slabikou „pííáá“. Ani teď se však nic nedělo a slyšel bys spadnout špendlík. Přesto jej vnitřní hlas nabádal, aby se ani nepohnul. Náhle zapraskala větvička a Jiří se otočil.
Ani ne šest metrů za jeho zády stál starý srnec. Jejich pohledy se setkaly a mladík zadržel dech. Chtěl se dívat do světel srnce co nejdéle, ale věděl, že to není možné. I přes bílou masku a silný krk si srnec zachoval něco z mládí, protože si nebyl jist identifikací svého úhlavního nepřítele a několikrát mladistvě sehnul rychle za sebou hlavu, aby si jej prohlédl a získal jistotu. Pak hlubokým hlasem zabekal a odskočil do nejbližšího mlází. Jeho nadávání se neslo přítmím lesa ještě dlouho, jakoby chtěl vetřelci sdělit, že do svého území nenechá jen tak ledaskoho proniknout.
Teprve po delší době se odvážil mladík zvednout a zamířil k domovu. Přes pochybnosti, zda obstojí ve zkouškách, kterými bude musit projít, aby se stal lesníkem, jednou věcí si byl naprosto jist – pohled do světel srnce byl tím nejkrásnějším, jaký kdy spatřil. Skutečnost, že ošálil starého odstřelového šesteráka, jej naplnila pýchou a uspokojením.
Když vyšel z lesa, měl jako vždycky chuť zapískat si nějakou melodii, neboť mu bylo blaze na srdci. Tentokrát se však nerozléhala krajem žírné Hané osudová symfonie Ludwiga van Beethovena. K usínajícímu obzoru krásného letního večera se jaksi nehodila, a proto zvolil melodii jemnější. Bylo jím Adagio Thomase Albioniho...
Antonín EŠNER
Ilustrační snímky Jan Hlaváč