ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 3/2012

Poděkování tátovi

32  Pavel IVAN
Jednoho dubnového dne mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozval známý hlas mysliveckého hospodáře našeho sdružení Pepíka Pelecha: „Pavle, jak jsi na tom se srncem, letos se nám totiž ohlásili tři hosté z Rakouska.“
Odpověděl jsem, že zatím jsem toho moc nenachodil, protože se ještě zotavuji z lehčího úrazu levé nohy.
„Ale neboj Pepo, vše doženu, u Zimandlů lesíka jsem před marodkou, když srnci vytloukali, obeznal silného a raritního, tak do devadesáti bodů,“ řekl jsem do telefonu. „To by určitě bylo něco pro ně.“
„Tak dobrá, detaily probereme na schůzi ještě před odstřelem v půlce května. Zatím čau,“ rozloučil se Pepík a zavěsil.
Takže jsem čekal až se vylepší počasí, protože tyto dny vládlo dost větrné a deštivé. Po prvním máji se konečně aprílové řádění umoudřilo a to byla pro mě výzva, abych se konečně podíval ven do honitby. Noha ještě pobolívala, ale už to šlo. Sebral jsem tedy kulobrok a nerozlučný dalekohled, využívaje slunečného, poměrně teplého pozdního odpoledne a vyrazil do revíru. Vzal jsem to kolem pámelníkového krytu za kravínem směrem na Malá Mlaka. U stoky jsem vypíchl statného zajíce, jak někdy říkáme, macek jak náprava. Vypálil směrem ke Strženému rybníku.
Na osení u břehu rybníka jsem zaregistroval pohyb. Zdvihl jsem dalekohled k očím a rodinka divokých husí se popásala na čerstvě vyhánějícím obilí. Šest housat se tetelilo kolem své mámy, která přísným pohledem kontrolovala okolí. Jestli ten zlý pohled patřil mně, nebo přibíhajícímu zajíci, nevím. Nad rybníkem kroužil moták pochop a využívaje stoupavých proudů mizel ve výšce za asistence dotěrných racků. Dalekohled mi prozradil, že se jedná o pestře zbarveného samečka. Tito zajímaví dravci tu hnízdí již řadu let.
Překročil jsem státní silnici z Vodňan na Budějovice a podél dubového stromořadí zamířil k Malým Mlakám. Z doubí jsem zvedl osm kusů srnčího. Byli mezi nimi i mladí nadějní srnci s parožím v lýčí. Přeskočili hraniční stoku a zaběhli do větrolamu. U hrázky supěl traktor s adaptérem a rozrušoval oranici. Tak tady bude kukuřice, což bude dobré na divočáky, vedle řepkové pole, tak to bude ideální stav.
Než jsem se vydal k Zimandlů lesíku, zlákal mě k prohlídce lesní komplex Velkých Mlak, abych se tu porozhlédl po kališťatech mezi houštinami, jestli se tu neukázali štětináči. Věděl jsem, že jakmile se oteplí, tak tato místa nikdy nezapomenou navštívit a dát si pořádnou bahenní lázeň. Vždyť přilehlé porosty jsou doslova olepené blátem, podle výšky otěrů od země se dalo dobře zjistit, jací se tu drbali chlapíci.
Za těchto úvah jsem vstoupil do lesa a tam mě ovanuly omamné vůně pokročilého jara. Také zde to žilo, samečci kosů a drozdů melodickým zpěvem ohlašovali svá teritoria. Z koruny polosuchého dubu to zarachotilo, až odletovaly třísky. Velký černý datel – doktor stromů - si tu patrně budoval obydlí nebo hledal něco na zub. Když mě uviděl, tak se svým typickým kri-kri-kri zmizel v hloubi lesa. Několik sojek zahánělo žízeň v louži na lesní cestě. Samozřejmě se nezapomněly ohlásit patřičným křikem.
Přešel jsem hraniční cestu rozdělující Malá a Velká Mlaka a za chvíli už jsem stál u zmiňovaných kališťat. No tady to vypadalo! Samá stopa, rozrytá zem, bahno z louží vyváleno ven, jako kdyby tu pracoval malý buldozer. Podle stop a výšky otěrů jsem to tipoval na tlupu lončáků. V tuto dobu se potulují většinou samotní kňourci v méně početných tlupách. Měsíc květen je pro černou zvěř období hladu a tak putuje z místa na místo.
Čas značně pokročil, nechtěl jsem se dlouho zdržovat, cílem mé cesty bylo obeznat srnce, protože doba lovu již klepala na dveře. Po deseti minutách chůze jsem stanul na okraji lesa, kde stála kazatelna. Zasedl jsem a pomalu vychutnával vůni májového podvečera. Od rybníka Jezero sem doléhal křik racků a divokých kachen. Sem tam protahovaly popelavé volavky. Za mými zády ve stěně lesa se ozvalo rytmické neznámé pískání. Co to asi je? Zapískání se opakovalo. A už mám odpověď. Asi deset metrů za kazatelnou se na dubové větvi naparovala naše nejmenší sovička – kulíšek nejmenší. Tak to je vzácné setkání, nikdy jsem totiž tohoto sovího mrňouska tady nepozoroval. Na mlakovské hrázi je mnoho dutých dubů a tak kulíšek tu zřejmě našel svůj domov. Teď dokonce slétl na konec větve a z necelých čtyř metrů na mě poulil svá žlutá očka. Asi mu bylo divné, co to tu sedí za nezvyklé zjevení s puškou. Ve školním věku mě kdysi zajímala ornitologie, tak tedy mám nezapomenutelný zážitek.
Sluníčko se pomalu sklánělo nad západní obzor a z porostu po obou stranách začalo vycházet srnčí. Dalekohledem jsem kontroloval srnce, většinou to byli mladíci. Po chvíli z trnkového okraje lesíka na rohu u cesty vyšel samotný kus. Byl to on, co Pepík potřeboval pro hosta z Rakouska. Na levé straně silný zaperlený šesterák, na pravé silný parůžek rozdvojený těsně nad růží a s jednou výsadou ohnutou nad světlo. Tedy dobrý, zhruba šestiletý srnec. Hlavně, aby tu vydržel. Celkem mi tu vylezlo jedenáct kusů a spokojeně se popásaly na osení. Všiml jsem si i několika zajíců, jak se pastvili mezi srnčím. V tom najednou srnčí zvedlo prudce hlavy a po chvíli se s hlasitým bekáním rozprchlo na všechny strany. Vzadu v lese najednou něco zalámalo a slyším dupot. Co to běží, snad koně, či co? A už jsem vzápětí zjistil původce hluku. Čtyři půlmetrákoví lončáci vyrazili z Mlak sotva šedesát metrů ode mne směrem na Zimandlů lesík. Okamžitě jsem zalícil a po jednom z nich střelil. Prase ještě poskočilo a zůstalo ležet. Po ráně dva kusy dosáhly krytu lesa a třetí se stočil zpět do Mlak. Přebil jsem a čekal. Několik zaškubnutí a štětináč zhasl. Jako by mi něco řeklo, abych ještě počkal. Netrvalo dlouho a v lese to opět zapraskalo a poslední prase co se vrátilo, vyrazilo z lesa za zbývajícími kusy. Hodil jsem pušku do ramene, krátce zamířil a pálil. Kule srazila i druhého lončáka do osení. No štěstím se mi až zamotala hlava. Po pomyslné cigaretě – poněvadž nekouřím, jsem došel ke sloveným kusům, klekl si na zem a vychutnával si ten nečekaný příval loveckého štěstí. Vložil jsem zvěři do svíráku poslední hryz a sobě za klobouk dva úlomky. Poté jsem vstal a poděkoval Dianě a svatému Hubertovi a hlavně svému otci, mému velkému mysliveckému učiteli, který tam z věčných lovišť na mne určitě dohlédl, abych vše provedl dobře, v souladu s mysliveckými tradicemi.
Po vyrušení jsem oba kňourky dotáhl k cestě, kde jsem je ukryl a co nejrychleji vyrazil domů pro auto. Druhý den ráno jsem úlovky vyfotografoval, a když v ten okamžik jel náhodně kolem i předseda sdružení Petr Andresů, tak se dostalo i na snímek stále ještě šťastného lovce. Stále ještě mám ve své lovecké místnosti zarámovanou onu fotografii, která mi připomíná onen dnes už vzdálený květnový večer, plný kouzelných zážitků.
Můj obeznaný raritní srnec vydržel a po šestnáctém květnu jej skutečně slovil host z Rakouska, upovídaný pan Heibel, kterého jsem tehdy osobně zaváděl. Měl z něj obrovskou radost a pořádné panáky becherovky na Lovu zdar ten večer obzvláštně chutnaly. Takže ještě jednou ti, táto, posílám mnoho díků tam nahoru, do věčných lovišť, za vše co jsi pro mne udělal. Vím že mé myslivecké kroky budeš hlídat dál...
 
Pavel IVAN
Ilustrace Vladimír Šírek
Zpracování dat...