Seznámili jsme se zhruba před dvěma desítkami let díky Chornickému železničnímu klubu, který organizuje nostalgické jízdy parních vlaků a jiné akce pro milovníky dávno zašlých časů. Díky tomu jsem se také dozvěděl, že má inženýr Roman Christ doma obří kolejiště plné modelů vláčků a mašinek, které by mu mohl kdejaký kluk závidět. To poněkud poopravovalo dojem zdánlivě „drsného“ chlapíka, neboť také rád jezdí na rychlých motorkách a pracuje jako vrcholový manažer ve firmě zabývající se vývojem padákové techniky, vyrábějící neprůstřelné vesty a bůhví co ještě pro potřeby ozbrojených složek. Na prsou mu však nikdy nechyběl kvalitní fotoaparát. Tehdy mne ale vůbec nenapadlo, že objektem jeho četných zájmů je také příroda a zvěř...
Hned úvodem je třeba podotknout, že nikdy nebyl, není a nejspíše ani nebude myslivcem. Podle jeho vlastních slov je však právě příroda a její obyvatelé výzvou, na kterou již v počátcích jeho fotografické činnosti nebylo možné nereagovat. „Divoká příroda, to je naprostá nepředvídatelnost a velmi náročné podmínky. Mnohdy se jdu jen tak projít, foťák třeba ani nevytáhnu, je to třeba moc daleko, nebo nejsou jinak optimální podmínky pro úspěšnost snímku. Někdy nejde záběr opakovat, což člověka samozřejmě mrzí, ale je zde ta výzva zkusit to znovu a jinak. Je to souboj, kdo bude lepší, jestli zvíře bude rychleji prchat a najde úkryt, nebo já budu rychleji fotit. Beru to tak, že chlapi jsou lovci, byť každý trochu jinak, po svém. Já za lov považuji fotografování, mým úlovkem je co nejlepší záběr zvěře a jejího životního prostředí,“ říká inženýr Roman Christ.
Fotografovat začal vlastně už jako kluk, který šel ve šlépějích svého otce a jehož zrcadlovka byla také jeho prvním skutečným aparátem. Ne, že byl nebyl úspěšným lovcem záběrů, ale přece jen mu trochu vadilo, že práce na kinofilm znamená relativně dlouhou dobu mezi pořízením snímku, vyvoláním a jeho finální podobou. Výsledek byl až do zpracování na vážkách a nebylo možné záběr optimalizovat na místě. Tato negativa smazal až příchod digitální techniky. Ta Romana Christa oslovila prakticky okamžitě a našel v ní vynikajícího společníka pro své umělecké vnímání okolního světa. Propadl jí.
Dnes má několik digitálních zrcadlovek vyšší třídy, které mu umožňují zachycovat dynamické scény rychle, detailně a dokonce sekvenčně. Svého času v médiích zaujala širokou veřejnost série jeho snímků, kde byl hlavním hrdinou orel skalní, který se při lovu zatoulal, nejspíše z Alp, až na Jevíčsko, do regionu Malé Hané. „Bylo to vlastně všechno dílem náhody, protože jsem celou zimu monitoroval volavku popelavou a jednou, z ničeho nic, přiletěl orel! Na tak dynamickou scénu jsem v ten okamžik nebyl ani pořádně připravený, jen díky kvalitní technice a osobní pohotovosti jsem nic nepromeškal. A také se musím přiznat, že v první chvíli jsem vnímal jen přítomnost velkého dravce, vůbec jsem netušil, jak vzácného tvora před objektivem mám. To přišlo až později a o to větší byla moje radost. Zvláště, když můj unikátní úlovek potvrdili pracovníci České ornitologické společnosti,“ konstatuje s pýchou v hlase.
Když se ho zeptáte na největší fotografický úlovek, tak v první řadě odpoví, že jeho archív čítá desetitisíce fotografií, zdařilých i méně zdařilejších, vše samozřejmě v elektronické podobě na nějakých pěti discích. „Většina toho nejkvalitnějšího je dílem štěstěny. To nejspíše potvrdí každý fotograf zvěře. Úlovek je podle mé fotografické filozofie něco, co jdu s aparátem systematicky lovit, co předpokládám, že obrazně řečeno dostanu. Je to jako u myslivce, když jde na čekanou, na srnce s povolenkou v kapse. Ví co, kdy a jak ulovit. Ale třeba u toho orla to byla scéna, která mi byla nabídnuta a já nabídku bez váhání přijal...“
Jeho fotografickou touhou je co nejvíce se přiblížit reálnému životu divoké zvěře, nahlédnout do jejich domovů a míst, kde ztrácí své původní životní prostředí, případně tam, kde se daří ji do volné přírody znovu navracet. Proto snímá v domácích revírech a často s sebou bere do přírody i mačetu, aby se dostal do co nejméně přístupného terénu. A nebo - využívá dokonce tzv. hejkala, což je oděv pro maskování vojáků v přírodě. Jak ale sám přiznává, obléká ho vždy pouze tam, kde je bytostně přesvědčen, že nikoho nepotká, jelikož by nerad nějakému člověku způsobil duševní újmu. Zvířata však fotografa v tomto přestrojení hůře identifikují, což umožňuje dostat se k nim opravdu blízko.
Mnoho úžasných Christových fotografií vzniklo nejen v lesích v okolí Jevíčka, na Vysočině, ale třeba také v Bavorském lese v Německu, na opačné straně Šumavy. „Zde je skutečnou ikonou národního parku rys ostrovid. A i když i tady o úspěšnosti rozhodovala náhoda, tak to byly právě ty úlovky, o kterých jsme se bavili, kdy jsem šel za tímto úžasným a fascinujícím zvířetem zcela systematicky a s nebývalou trpělivostí. Jinak to ani nešlo, neboť je to zvíře nesmírně obezřetné a plaché. Fotografování rysa ve volné přírodě dosud patří k mým největším zážitkům a rád na ně vzpomínám.“
Bezesporu každý fotograf, profesionální i amatérský, nosí ve svém srdci nějaký nesplněný sen. V případě inženýra Christa je to černá Afrika. Není divu, vždyť který fotograf by nechtěl na vlastní oči či spíše objektiv spatřit největší koncentraci zvěře na světě v co nejrozmanitějších přírodních scenériích, které si vůbec můžeme představit. „Až si budu myslet, že jsem na Afriku dostatečně připraven, myslím fotografickým myšlením, způsobem pojímání objektu, uměleckým přístupem, tak se tam vypravím. Není to dneska nijak nedostupné, existují agentury, které nabízejí podobné safari výlety s veškerým nezbytným zajištěním a pobytovým komfortem. Pro mne by to byla ideální dovolená, nejsem ten typ, který by se válel dlouhé dny u moře. Věřím, že se v horizontu několika nejbližších let do Afriky vydám a svůj sen začnu reálně naplňovat tak, jak jsem naplňoval a naplňuji ty předchozí. Rozhodně to však neznamená, že bych chtěl zanevřít na naši přírodu,“ říká odhodlaně autor, který kolem sebe nachází i jiná vzrušující témata. Třeba letadla, historické vlaky, sportovní zápolení, běžnou poetiku života...
Roman Christ si příliš neláme hlavu s tím, zda získá či nezíská nějaké ocenění na výstavách a salonech. I když poslal své fotografie například do prestižní soutěže Czech Press Photo, je si vědom toho, že větší šanci na úspěch mají při takových kláních reportážní a zpravodajské snímky z aktuálního dění v politice, společnosti a kultuře. Zvířecí svět je však mnohem bližší lidem, kteří považují přírodu za nedílnou součást svého života, rádi se v ní pohybují a navštěvují ji, což potvrdila i jeho první autorská výstava. „Takové lidi hlavně hodlám oslovovat a dělá mi samozřejmě radost, když se moje fotografie líbí, lidé v nich nacházejí svět kolem sebe a mají možnost díky mým záběrům nahlédnout do zvířecích domovů. Když to půjde, tak třeba i čtenáři Mysliveckých zábav.“
Oldřich KOUDELKA
Snímky archiv Romana Christa