Hrubý Jeseník je vábivý kraj lidu milujícího hory, kraj milý a poutavý, kraj plných nepřeberných krás. Tento horský lesnatý masiv je opředen mnoha pověstmi z dávných věků i všelijakou historií, vepsanou do soukromé kroniky svého majestátu. V pamětech nejvyšší hory Pradědu je totiž jistojistě uloženo něco o horách věčných a nesmrtelných, o severní bráně, chránící země Moravskoslezské proti nájezdníkům i neurvalým divokým větrům.
Jeseníky jsou horami malebnými, překrásnými, někdy však také zlými, rozzlobí-li se, až zákeřnými. Ale opět přijde zklidnění, jak to už v kopcích bývá, povznesou se, znormální. Opět jsou milé, barevné, bílé, jarní, znovu obživlé, či teplé a voňavé létem. Někdy, za hromů a blesků, ve slunovratech anebo o svatojánské noci, oplývají tajuplnou mystikou kopce blízkému nebi již dávno zaslíbené. Tenkrát dokáží plnit i nejzvláštnější tužby a zcela fascinují třeba i bezvěrce. Poutníkovi stačí vstoupit pod baldachýn lesa s vědomím pokory a být připraven uctívat jejich neskonalou, ještě nikdy neviděnou krásu.
Jeseníky, to jsou kopce, hluboké lesy, čarovné potoky, zvěř, ptáci, brouci a motýlové, vzácná květena. Je to nevýslovně krásný, na nádherně čistou přírodu bohatý kousek naší neméně úžasné české vlasti, který mnohým učaroval.
Hlavní hřeben Jeseníků protíná rozvodí dvou moří. Podivné, ale přírodou vytvořené, takže zcela pravdivé. Vody jeho tekou do Černého i do Baltského moře. Zdalipak to už věděli i tři z monarchů, když se v jediném bodě nedaleko Pradědu setkaly jejich majetky. Rod Lichtenštejnů, arcibiskupové Wroclavští a Řád německých rytířů se tady dělili hned po bitvě na Bílé Hoře. Právě velmistři Řádu německých rytířů dokázali složitým procesem převést z Alp a v Jeseníkách roku 1913 vysadit kamzíky. Ti dnes, spolu s jeleny z kleče, z limbového háje, anebo ze zbytků horských pralesů hledí ne nazpátky do dob šlechticů, ale pouze dopředu. Svět se mění, tak proto…
Stejně pevně, jako oheň přesvědčil ve skalách první lidi o svojí nesmrtelnosti, chovají se i Jeseníky. Věčně budou milovány svými obdivovateli, usměvavé, tiché a ševelivě zelené, bílé, v parném létě třeba i hromující. Bývá veleslaveno jelení troubení při barvách podzimu, jsou obdivovány rozvážně žijící tlupy milé a příjemné kamzičí zvěře mezi balvany, je vítán každý rozpuk jara, zelenání listnáčů, tah sluk, zrození nového života.
Krása Jeseníků se dá slovy popsat jenom těžko. Nejde ani namalovat, fotit, na papíře nějak dobře neožije. Musí se prostě vidět na vlastní oči! Kdo umí vnímat pěkno kolem sebe, bude mezi zelenými kopci a uprostřed lesů spokojen. I kamzíkům se tady líbí a zdravě žijí již celou stovku let.
Člověk si toho všeho musí vážit a rozumu ke zvážení podstoupit svá mnohá rozhodnutí. Vždyť právě on mu vnuknul myšlenku, že není nic krásnějšího, než umět vnímat krásné. A z toho nic neničit. Naopak.
Jeseníky je kraj vábivý …
Ota BOUZEK
Ilustrační snímek archív autora