Za napsáním této povídky stojí jistý Jan Kozák. Spisovatel Jan Kozák, rodák z Roudnice nad Labem. V sedmdesátých létech minulého století zastával ve Svazu spisovatelů významnou funkci. Zemřel počátkem ledna pětadevadesátého roku v Praze. Já jsem rok po jeho úmrtí vydal svoji první publikaci Lovy u východního průsmyku. Jeho nemysliveckou tvorbu jsem neměl tu čest poznat. Z té myslivecké mě i ostatní tehdejší mysliveckou veřejnost zaujaly jeho tři publikace, ve kterých popisoval lovecké příhody v ruské tajze. Se zájmem jsem si je přečetl, tak jako všichni myslivci té doby, i když bylo na první pohled poznat, že se některým skutečnostem vyhnul. Bylo to cítit z „meziřádků“. Příhody z pravé a nefalšované přírody, krásné a drsné tajgy, to vynahradily.
To ale není posláním mé povídky. V jedné z nich, mě zaujala konzervace maralích pantů a jejich léčivé účinky, k nimž patřila i mužská potence. Ta zaujímala až někde šesté místo.
Hájenky a lesovny odjakživa přitahovaly osobnosti společenského i kulturního života i prosté lidi. Pro vánoční stromek si k nám přijížděli lidé z měst hájence vzdálených i s dětmi. Dvůr byl zaplněný vánočními stromky, přede dveřmi na jedlových větvích byla obvykle hlava čerstvě uloveného jelena, někdy dokonce celý jelen nebo divočák. Touto dobou se už v lese jenom lovilo. Za hájenkou byl les a zasněžené kopce. Oknem jsme viděli, jak to všechno zájemci o stromeček ukazují svým dětem. Obvykle se ještě po jeho koupi zašli projít k zamrzlému rybníku, aby si hájenku prohlédli i z opačné strany, kde byla krmítka pro zvěř a sníh plný stop. Poznávali jsme je po vidění. Nikdy neopomněli připomenout, že tu jezdí každoročně. Pravda, byli jsme pokaždé o rok starší. Bylo nepsanou povinností s přáním veselých Vánoc a zdraví do nového roku, vypít malou štamprli „té loňské“, prohodit několik vět, poptat se na známé a odpovědět, jaký byl rok v lese a také přidat nějakou loveckou příhodu. Všichni dychtivě nahlíželi do útrob hájenky a ti s dětmi o to doslovně požádali. Děti hltaly očima vycpaniny, parohy jelenů, srnců, kůže divočáků, lišek, jezevců a kun.
Nebyly to jenom Vánoce. Často došlo ke zcela nekonvenčním setkáním, kdy se sešlo více známých najednou. Bylo to obvykle u příležitosti nějakých drobných rodinných oslav. Častými návštěvníky byli lovečtí hosté. Přicházeli také bližší i vzdálenější pro různé informace stran vlastnictví lesa a „dřevěné“ potřeby.
Na hájenku přišel občas jeden lidový léčitel, tak trochu soused. Milými hosty byli lékaři. Jednak jako lovečtí hosté, kteří se pak stali našimi přáteli, ale i lékaři nemyslivci.
Živě si vzpomínám, kdy jsme pozvali na drobnou oslavu jednoho lékaře se svou paní, také lékařkou. Zrovna zcela náhodou přišel onen lidový léčitel, oběma také dobře známý.
Zábava byla výborná. Zmínil jsem se o fenoménu růstu jeleního paroží, o kterém lékaři nemyslivci, zas až tolik moc nevěděli. Lidový léčitel vůbec nic. Nastínil jsem funkci žláz s vnější a vnitřní sekrecí u jelenů, a jak se promítá do lékařské vědy ve formě pantokrinu. Také jeho domorodou výrobu na dálném východě. Všechny to velmi zajímalo, zvlášť jeho léčivé účinky. Také na mužskou potenci, která zaujímá, až někde šesté místo, hlavně na nervovou soustavu, krevní oběh, atd. Jelikož to bylo v době, kdy u nás tento produkt nebyl k dispozici, předmětem naší diskuse byla možnost jeho získání. Zde jsem uvedl onen postup, jaký popsal spisovatel Jan Kozák.
Po dalším čaji se slivovicí, byl tento úkol samozřejmě svěřen mě, neboť nikdo z přítomných k tomu neměl blízko. Lékař - nemyslivec i léčitel se zavázali k dodání lékárenského spiritusu. Tím byla záležitost pantokrinu uzavřena. Získat jelení panty v té době, byla záležitost zcela nemyslitelná, a tak jsem to i já pustil z hlavy. Nabídla to samotná příroda.
Ze slunných míst pomalu mizel sníh. Pod smrkovými porosty ho však bylo ještě hodně. Započali jsme s těžbou v probírkových porostech. Kočí vytěženou hmotu tahali na skládky. Smrkové klády byly promočeny tajícím sněhem. Některé během dne oschly. Na noc se však znovu ojínily přízemním mrazíkem. Nedaleko byl krmelec a tak srnčí v noci bloumalo kolem skládek. Když ráno přijeli kočí, aby pokračovali v přibližování dřeva, uviděli uprostřed hromady zaklíněného srnce. Mezi klády zapadly jeho přední běhy. Zoufale se snažil vyprostit. Když mu chtěli přijít na pomoc, zjistili, že oba běhy má přeraženy. Byly celé od krve a bylo vidět obnaženou kost. Vytáhli ho a položili k potoku.
Když jsem přišel k nim na pracoviště, ukázali mi, kde leží. Chudák i přes fyzické vyčerpání se po zadních bězích doplazil až k samému potoku. Nosit s sebou k práci pušku bylo tehdy zcela běžné. Přiblížil jsem se potichu zezadu. Ležel se vztyčenou hlavou, na které měl ještě nedokončené paroží nerovného šesteráka. Přeražené přední běhy měl obaleny směsí barvy a bláta. Ránou na krk jsem ukončil jeho trápení. Příhodu jsem nahlásil svému nadřízenému. Zvěřinu jsem měl zkrmit svým služebním barvářem.
Jeho parůžky byly na koncích ještě měkké. „Pantovina“, napadlo mě. Co na tom, že to není maral, vždyť žlázy s vnější a vnitřní sekrecí fungují stejně tak i u srnce. Opatrně jsem oddělil hlavu, stáhl kůži a odřezal čelní kost s parožím. Na plotnu jsem postavil pětilitrový hrnec s vodou, až po okraj. Když se její teplota blížila bodu varu, stáhl jsem teplotu. Střídavě jsem ponořoval a vytahoval „panty“. Celý proces jsem uzpůsobil podle vlastního uvážení, vzhledem k tomu, že pracuji s parožím srnce, nikoliv marala. Když uplynul stanovený čas, pověsil jsem „panty“ na vzdušné místo. Po jejich vyschnutí jsem celý proces ve zkráceném čase opakoval. Po druhém vyschnutí nastal problém. Hotové „panty“ byly tak tvrdé, že o jakémkoliv rozdrcení nebo semletí na mlýnku nebylo řeči. Upevnil jsem je do svěráku a pilkou na železo odřezával plátek po plátku. Svěrák jsem podložil lepenkou, aby ani pilinka nepřišla na zmar. Svým přátelům jsem oznámil, že mám k dispozici „pantovinu“. Oba se přišli podívat a každý přinesl půllitr spiritusu. Z jednoho jsme odlili část a připravili pravou slezskou „vařonku“, aby se pantokrin podařil.
Patřičně jsem spiritus naředil a namočil „pantovinu“. Na první pohled to nepůsobilo moc valně. Na dně se usadily piliny a tenké plátky „pantoviny“ s rozmočeným lýčím volně plavaly. Přátelé s úsměvem kroutili hlavami. „Až to bude“, bylo domluveno zase setkání.
Když uběhla stanovená doba vyluhování, odfiltroval jsem lýčí, piliny a kosti. „Pantokrin“ jsem rozdělil na tři díly. Přátelé opět přišli. Trochu jsme poseděli, já jsem stanovil denní dávky a s příslibem, že se o účincích budeme vzájemně informovat, si každý odnesl svůj díl.
První se už na třetí den dostavil doktor. Vrátil mi svůj díl s prohlášením, že se mu nějak rozbušilo srdce a zvýšil krevní tlak. Že není zřejmě „bajkalský typ“. Totéž o čtyři dny později udělal léčitel. Měl jsem dojem, že se mu se svojí reakcí svěřil doktor.
Já jsem vytrval. Zkoumal jsem pouze ty účinky sexuální. Výsledek byl následující: šest týdnů zvýšená sexuální aktivita, která po uplynutí doby konzumace, úměrně poklesla.
Co s téměř litrem „pantokrinu“!
Brzy se to rozneslo po blízkém i vzdálenějším okolí. Kdo měl zájem, dostal ochutnat.
Jednou přišel na návštěvu nejbližší soused se svojí paní. I on chtěl alespoň ochutnat. Důrazně jsem to odmítl s tím, že mu není ještě třicet. Po třetím čaji se slivovicí, zapochyboval, že vůbec něco takového mám. Vstal jsem a nalil mu celou štamprli, jako na „odchodnou“.
Byla to šestinásobná dávka, kterou umocnila ještě vypitá slivovice.
Vím, neměl jsem to dělat. V noci volali sanitku. Začalo mu prý vibrovat srdce. V nemocnici ho důkladně vyšetřili. Pravý důvod neprozradil. Svedl to pouze na slivovici. Diagnostikovali mu nějaký systolický šelest a doporučili trvale omezit alkohol.
Přátelé, nezkoušejte to! Těch několik týdnů zvýšené sexuální aktivity, nestojí za to.
Vladislav KROP