Naše v pořadí třetí chovná fena špringra byla již tou poslední. Narodila se pětadvacátého února 1996 jako Enny ze sosen v chovné stanici pana Matoušů v Pelhřimově. Plášťově černobílé, temperamentní štěňátko líbivého zevnějšku se stalo okamžitě miláčkem celé rodiny a dostalo samozřejmě jméno Lovka. Dal jsem si záležet na jejím výcviku, kterému jsem věnoval každou volnou chvíli. Po úspěšném složení potřebných zkoušek - vloh, podzimních a barvářských - vše v I. ceně, jsme se připravovali na mezinárodní výstavu psů INTERCANIS Brno, která se konala počátkem července 1997. Po úspěšném absolvování výstavy jsme se s Lovkou a zetěm v pohodě vraceli domů. To jsme ještě netušili, co nás bude čekat.
Když jsme se blížili k domovu, tak postupně čím dál více pršelo. Jeseníky ještě tu noc a následující dny zasáhly silné a dlouhotrvající deště. Na Pradědu a v okolí spadlo během tří dnů sto litrů vody na metr čtvereční. Řeka Desná se na několika místech ucpala strhanými stromy a vylila ze břehů. Její nespoutaný silný proud vody ničil mosty, silnice, bořil domy a dokonce zničil celou železniční trať ze Šumperka až do Koutů. Také náš dům byl stejně jako část Vikýřovic po tři dny „odříznutý“ jezerem vody od světa. Bylo to strašné. Bez elektřiny, světla, pitné vody a jídla. Třetí den se k nám probrodil vodou zeť Vašek a donesl v sáčku na krku něco jídla a pití. Poté dojeli další den na loďce s pitnou vodou a chlebem také hasiči.
S velikými obtížemi a úsilím jsme v následujících dnech odstraňovali způsobené škody. Nejhorší bylo bahno, kterého zůstalo po opadnutí vody až do metru výšky ve sklepích, garážích, na dvorech a zahradách. Já jsem byl od ledna v důchodu, takže jsem se mohl plně věnovat nekončícím úklidovým pracím a také vybudování nového „bydliště“ a voliéry pro Lovku. Její dosavadní voliéra a oplocení výběhu povodeň úplně zničila. Občas jsem se věnoval i myslivosti, což bylo pro mne tou nejlepší relaxací a uklidněním. Když jsem odjížděl do lesa, tak mi manželka vždy připomínala, abych nezapomněl vzít s sebou také Lovku. Její přání jsem rád plnil, přičemž jsem věděl, že by nás již oba raději viděla co nejdříve doma. A tak pokračovaly naše společné lovy a toulky přírodou.
V chovu se Lovka III. uplatnila velmi dobře, vždy byla pečlivou a svědomitou mámou a opatrovnicí štěňat. V šesti vrzích odchovala devětatřicet zdravých štěňat. O jejích úspěších při práci v honitbách nových majitelů jsem se občas doslechl. Byly to zajímavé zážitky, mně však nepřísluší, abych se zde o nich zmiňoval. Lovka mohla mít ještě jeden vrh štěňat. S manželkou jsme se dohodli, že již chov ukončíme. Vždyť za ta léta jsme odchovali celkem sedmnáct vrhů, což při našem zaměstnání představovalo spoustu práce, počínaje krytím až po zdárný odchov a předání štěňat novým majitelům. Na krytí jsem jezdíval mnohdy stovky kilometrů. Posledních pět krytí jsem již měl usnadněných tím, že jsem mohl krýt u zetě Vaška Nováka jeho vynikajícím psem Ciky od Formanské pošty, kterému jsme samozřejmě všichni říkali Gal. Bylo to proto, že byl synem Gala od Prostřední skály, kterého měl a také v plném rozsahu nahradil.
Zeť jej dokázal velmi dobře vycvičit, připravit pro lov a také uchovnit. Po stránce pracovní to byl celý jeho otec. Nebudu popisovat, co všechno dokázal. Byla by z toho nejméně jedna kniha poutavých loveckých příběhů. Gal II. (Ciky od Formanské pošty) ještě žije,letos mu bude patnáct let, do konce minulého roku pracoval při nátlačkách a při dosledu postřelené zvěře a to stejně jako Igor od Prostřední skály, poslední dva roky jen pouze pomocí vynikajícího nosu,bez sluchu a poslední rok i zraku. Na ztrátě jeho sluchu se s určitostí podepsalo časté dostřelování zvěře jím při dosledu zadržované. Zde bych se přimlouval pro úpravu zákonného ustanovení v tom smyslu, aby bylo umožněno použití oštěpu při zárazu dosledované černé zvěře. Bylo již o tom psáno v odborném tisku a určitě bude započatá diskuse pokračovat a doufám, že směřovat k rozumnému závěru a stanovení jasných podmínek a regulí, při jejichž dodržení by bylo možno vhodného oštěpu použít.
Naše lovy a toulky přírodou s Lovkou III. pokračovaly až do loňského roku. Mnoho jsme toho spolu viděli, mnoho slyšeli a zažili. Život Lovky III. skončil týden před jejími čtrnáctými narozeninami. Poslední den jejího života jsem ji doprovodil z výběhu do kotce a uložil na deku. Věděl jsem, že se vidíme naposled. Ráno se již neprobudila.
Jelikož všechno musí jednou skončit, zakončím i já svoje vzpomínání a vyprávění o lovech se špringry. Pouze ještě objasním, co jsem slíbil v úvodu mého vyprávění, a sice proč se každá naše fenka jmenoval Lovka. V mojí rodné vesničce v severovýchodní části Drahanské vrchoviny, kde jsem prožil dětství a mládí uprostřed malebné krajiny, ve které se střídaly pole, lesy, potoky a rybníky, žili čtyři sedláci – myslivci a jeden z nich měl hnědobílou fenku německého krátkosrstého ohaře. Jmenovala se Lovka, byla velice rychlá, na honech chytila téměř každého postřeleného zajíce. Znal jsem ji dobře, neboť jsem kamarádil se dvěma syny onoho sedláka a také i s Lovkou. Tehdy jsem nechyběl na žádném honu na koroptve, bažanty a zajíce. Na onu Lovku jsem si vzpomněl, když jsem dovezl domů první štěně Anglického springerspaniela – Claudii Krásy Jesenicka. Manželce se líbila a souhlasila s tím, že vhodnější bude volat na ni Lovka, nežli Claudia. A tak se také stalo.
Vojtěch POLES
Snímky: Archív autora