ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 4:55 a zapadá v 21:13
vychází v 6:34 a zapadá v 23:15
 

Časopis Myslivost

Vývrh

21  Leo VALA
Myslím si, že slouží ke cti mého nástupce ve funkci podnikového ředitele inženýra Františka Orsága, že mne hned následujícího roku, prvního v mém důchodu, osobně pozval na odstřel královské zvěře, jelena. Skutečně mě to potěšilo, nicméně s využitím pozvánky jsem nespěchal...
     Abych byl úplně upřímný, moc se mi nechtělo, znal jsem shon kolem poplatkových lovců a navíc v ten čas na mně seděla nějaká „chřipečka“, z nosu mi teklo, kýchal jsem, smrkal, ale Franta nedal jinak. Ráno musíme jít, je poslední zvonění.
     Vyrazili jsme tedy. Ráno bylo překrásné, romantické, jak má přelomu roku být. Jeleni už dávno odtroubili, zmlkli se zimou a vločkami. Lovečtí hosté už rovněž dávno odjeli, společně s říjí a svými trofejemi se vytratili, aby se objevili opět až příští sezonu. Ale vysokou jsme s mým milým doprovodem skutečně spatřili. Na velkou vzdálenost, na odvráceném okraji obrovské náhorní planiny. Bylo to několik kusů holé i s jelenem. Zatahovali do houštin. To ale bylo všechno.
     Jak už jsem uvedl, necítil jsem se příliš dobře, a proto jsem byl vlastně rád, když můj průvodce zavelel k odchodu. Pro dnešek budeme končit, vrátíme se domů a tam vymyslíme strategii na večer či následující den.
     Šel jsem první po promrzlé, travnaté lesní cestě, procházející mlazinou. Těšil jsem se do tepla. Když nás stezka vyvedla na okraj paseky, po pár krocích jsem postřehl na prostranství jelena. Samotného osmeráka. Zastavil jsem a posunky naznačoval Františkovi co vidím. Jelen!
     Můj průvodce zvedl k očím mnou zapůjčený triedr, svůj pochopitelně v ranním shonu nechal doma. Chvíli jelena pozoroval a potom šeptnul: „Střílej. Je to osmerák v druhé třídě, nic moc, ale jestli chceš, odlov ho!“
     Já jsem se po pravdě příliš nerozmýšlel. Ne, že bych byl „nadržený“ na ránu, na to už jsem byl příliš zkušený a starý, ale přiznám se, že už jsem vlastně chtěl pro příští dny mít to chození za sebou. Popošel jsem tedy asi o dva kroky, k osamoceně stojícímu pahýlu smrčku. Opřel jsem se o něj a zamířil. Jelen byl stále v klidu, měli jsme dobrý vítr a osmerák se zarputile soustředil na otloukání nějakého odrostku. Lesem zaburácel výstřel...
     Po ráně zůstal jelen v ohni. Neudělal ani tři krůčky a zlomil se do mrazem postříbřené buřeně.
     Vykouřil jsem tedy nezbytnou cigaretu a šli jsme s Frantou rozlehlou pasekou k úlovku. Jelen byl už zhaslý. Jednalo se o odstřelového, asi čtyřletého jelínka. Pokašlával jsem a pohekával, z nosu mi stále teklo, ale na stýskání si nebyl čas. Jelena bylo nezbytné vyvrhnout, náležitě ošetřit a dopravit na lesní správu.
     František se mi galantně nabídl, že by kus vyvrhnul, i když mi bylo jasné, že se mu do toho příliš nechtělo. S díky jsem odmítnul a poznamenal, že je to svatou povinností lovce. Nicméně jsem souhlasil, aby mi asistoval a radil.
     Když jsem jelena otevřel, uvolnil hltan s hrtanem a chystal jsem se z pařící, a jak všichni znáte, nepříjemně zavánějící dutiny uvolnit výhoz, přišlo na mne velké kýchnutí. Tak veliké a tak z nenadání, že jak jsem byl nad otevřeným jelenem sehnutý, vylétla mi, s odpuštěním, z úst zubní protéza a zapadla do klubka střev.
     O dalším dění existují dvě verze, moje a Františkova. Ta moje, a ta je pravdivá, zní, že jsem zalovil v ještě horkém výhozu, vyndal protézu a zastrčil ji do kapsy hubertusu, abych ji doma řádně očistil a začal znovu používat. František by mi býval po zbytek dne bezesporu i bez ní ruzuměl a šišlání mi odpustil. Už jsem se po pravdě viděl, jak úlovek tradičním způsobem oslavujeme a přes tuto prazvláštní nehodu jsem řádně a úspěšně vývrh jelena na pasece dokončil.
     František, na rozdíl ode mne, má verzi druhou, patřičně zdramatizovanou. Podle ní jsem prý po ztrátě zubní protézy své zuby z toho kouřícího marastu vyndal, ledabyle otřel o cíp kabátu a k jeho hrůze okamžitě zasunul na jejich místo v puse.
     Je to samosebou pomluva či spíše jistá forma myslivecké latiny, ale já svému zdárnému průvodci Frantovi Orságovi už v poslední době ani nic nevymlouvám, a ponechávám mu tu jeho malou radost. Vždyť on jich zase až tolik nemá. A po pravdě řečeno, ta Františkova verze je rozhodně pikantnější a obohacuje ta úžasná myslivecká klábosení... A že je to na můj účet, mi vůbec nevadí.
 
Leo VALA
Ilustrace Petr HRACH
Zpracování dat...