ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:40 a zapadá v 16:46
vychází v 2:51 a zapadá v 11:43
 

Časopis Myslivost

PYTLÁCI A TI DRUZÍ

32  Jaroslav ŠPRONGL
Pražský advokát JUDr. Jiří Teryngel se objevuje jako obhájce v případech ostře sledovaných médii, proto patří mezi v této oblasti dosti známá jména. Málokdo ovšem věděl, že je také vášnivým myslivcem – to se změnilo až po jeho vystoupení v jednom díle televizního cyklu Tisíc let české myslivosti, který byl věnován pytláctví. A protože pytláctví je, za jistých okolností, trestným činem a Jiří Teryngel je odborníkem na trestní právo, první otázka se přímo nabízí.
Setkal ses někdy osobně s případy pytláctví – ať už jako myslivec nebo jako právník?
 
     „Ono je to těžké oddělit, ale jako obhájce jsem se s případem pytláctví již setkal. Shodou okolností to byl mladý a celkem slušný kluk, který ve sdružení opravdu pracoval. Chodil zakrmovat, stavěl posedy. S ohledem na věk ostatních členů výrazně snižoval věkový průměr sdružení, bylo mu necelých osmadvacet. Měl flintu z druhé ruky ráže 323., takže si koupil novou, ráže 308. V honitbě totiž bylo hodně prasat, a na ty malá ráže nestačila. Rozhodl se, že starou pušku prodá – a hned tu byl kámen úrazu. Jel s kamarádem kamsi na Písecko a nový majitel chtěl flintu vyzkoušet. Tak ji vyzkoušeli. V cizím revíru, dvě hodiny po západu slunce a rovnou na srnce! Všichni tři byli odsouzeni pro pytláctví k podmíněným trestům a zákazu činnosti v myslivosti na tři roky. Puška propadla.
     Jako obhájce jsem zkoušel pro mladíka získat společenskou záruku. Šel jsem na schůzi jeho sdružení, argumentoval jsem tím, že pro případ poskytnutí záruky by mohlo dojít k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Že by po dobu podmínky stejně nemohl střílet, protože by neměl spolehlivost podle zákona o zbraních. Že je dělný, pracovitý, je to jeho jediné pochybení, navíc nestřílel ani on, jen kulovnici půjčil kupujícímu.
    Ukázalo se, že odpor myslivců k pytlákům je skutečně veliký, považují pytláctví za věc, kterou vlastně nelze odpustit. „Zaručit se za pytláka? Vždyť bychom byli široko daleko pro smích!“ Tloukl do stolu předseda a jeho názor zvítězil. Záruka poskytnuta nebyla a obávám se, že jeden nadějný mládenec je na dost dlouho pro myslivost ztracen. Je to dvojí škoda, jeho i myslivosti.
     Jako výkonný myslivec jsem se v honitbě, kde lovím, přímo s pytláctvím nesetkal. Je to příměstská honitba prakticky na okraji Prahy. Hlavní škody působí srážky zvěře s auty, jde až o desítky kusů ročně – o kterých se dozvíme. Ty, které někdo naloží do kufru a odjede – a to je také pytláctví – se nám ve výkazech neobjeví.
     Problém příměstské honitby je zatíženost krajiny mnoha aktivitami: turisté, koně, psi, polední a podvečerní milenci. No ano, tyhle páry trpí iluzí, že když v podvečer zacouvají na polní nebo lesní cestu, jsou sami. Já to nedělám, ale jeden můj kolega, když už mu třetí vycházku pokazilo rytmicky se pohupující auto, počkal, až budou v nejlepším, a vystřelil nad nimi z kulovnice. Mně se stalo jen jednou, že jsem rozvášněný lesbický pár po zaťukání na okénko požádal, zda by nemohly kousek popojet autem, že se potřebují dostat k posedu. Stejně mi pak nic nepřišlo …“
 
Co si myslíš o často kritizované úpravě pytláctví v trestním zákoníku z roku 2010? 
 
     „Je trochu škoda, že pytláctví bylo přeřazeno z trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných mezi trestné činy majetkové. Původní zařazení totiž zdůrazňovalo veřejný zájem na chovu a lovu zvěře a ryb.
     Pro naplnění skutkové podstaty postačilo, že někdo neoprávněně zvěř nebo ryby lovil, nemusel je přímo ulovit. Dnes musí ryby nebo zvěř nejen ulovit, ale musí jít o zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné, tedy více než 5000 Kč. To je problém zejména u ryb a drobné zvěře, u srnčího nebo prasat už tolik ne. Hodnota se totiž nevypočítává podle ceny zvěřiny, ale podle chovné hodnoty, takže srnec vychází zhruba na 14 000 Kč, srna asi na 11 000 Kč. Prase rozhodně vyjde na víc než 5000 Kč, o jelenu a daňkovi nemluvě.
     Je samozřejmě možné stíhat i za pokus, ale tu nastává velký problém s dokazováním. Pokud je zvíře jen postřeleno, je pokus jasný, ale pokud jej pytlák mine, dokažte, že střílel na jelena! V roce 2008 bylo pro pytláctví odsouzeno v celé České republice jen 68 osob, v roce 2009 jen 65, údaje za rok 2010 nejsou dosud k dispozici. Je zřejmé, že jde o trestný čin s takzvanou vysokou latencí, jen málo činů vyjde najevo a je stíháno. Takže otázka přísnosti trestu nebo formulace skutkové podstaty nehraje zásadní roli. Zásadní roli tu hraje to, co objevil již v 17. století veliký právní myslitel Cesare Beccaria: „Nikoli přísnost trestu, ale jeho neodvratnost odradí pachatele od spáchání činu.“ 
     Jinými slovy: Pytláctví, zejména to organizované, kdy pachatelé vyjíždějí v několika terénních autech, navzájem si nahánějí zvěř a střílejí ji z okénka, plení velké obory a zvěř prodávají, je obtížně odhalitelné pro velmi rychlý pohyb těchto gangů, jejich dobrou organizovanost, spojení vysílačkami, nebo mobily apod. Pro jednotlivého myslivce nebo mysliveckou stráž je i nebezpečné takovému gangu se postavit. Přitom tyto skupiny nadělají největší škody, střílejí v době hájení, na plnou samičí zvěř apod.
     Policie při tom má co dělat, aby udržela pořádek v obydlených oblastech, nemůže se toulat v noci po lesích. I kdybychom ještě posílili pravomoci myslivecké a rybářské stráže, technickým vybavením se nemohou takovým partám rovnat. V našich podmínkách a za vlády úsporného rozpočtu také nepřichází v úvahu vytvořit jakousi samostatnou lesní policii po vzoru amerických rangerů, kteří střeží národní parky. Je ovšem možná spolupráce s obcemi a jejich obecní policií. Takovou jsme navázali třeba v našem sdružení. A nejde jen o pytláctví, ale také o černé skládky, znečišťování životního prostředí a podobně.“
 
Jak proti pytláctví bojovat – účinnější prevencí (myslím tím opatření snižující pytlákům odbyt), tvrdší represí (myslím tím vyšší tresty), intenzivnější kontrolní činností policie? Našly by se nějaké vzory řešení v jiných státech?
 
     „O tom už jsem hovořil, prevence i postih jsou důležité. Ale například v Kalifornii, kde jsem byl, nemají s pytláctvím problém, ačkoli tam žije spousta vysoké. Se zvěřinou je tam totiž zakázáno obchodovat. Kdo si co zastřelí, to si také sní (v amerických podmínkách je často rád, když z nějaké horské soutěsky snese aspoň trofej jelena nebo losa a uřízne si k tomu kousek masa z kýty). Jakmile by pytláci neměli odbyt, organizované gangy by rázem zanikly. Pytlák, který si střelí kus srnčího jen sám pro sebe, zas tak velkou škodu nenadělá.
     V našich podmínkách by to bylo ale obtížné. Řada sdružení získává finance právě prodejem zvěřiny, nemluvě už o oborním nebo farmovém chovu daňčí a jelení zvěře. Navíc zvěřina má v českém pohostinství zvláštní čestné místo.“
 
Pojďme teď zpátky k myslivosti jako takové. Kdy jsi s ní začínal? Jsi z mysliveckého rodu nebo tě do řad Hubertova cechu přivedl až čas?
 
     „Z mysliveckého rodu nejsem. Můj otec byl vyučený švec, matka švadlena. Ale měl jsem spolužáka, jehož otec, ing. Toman, byl ředitelem lesního závodu v Českém Krumlově. Měl tři syny, ani jeden se nepotatil, takže byl rád, když mě mohl s sebou brát do lesa a na posedu vykládat své myslivecké zkušenosti. Takže prvního jelena jsem viděl asi ve třinácti pod Kletí.
K myslivosti jsem se pak dostal až po čtyřicítce, náhodou. Na prokuraturu se vrátil jeden z nestorů české myslivosti Vladimír Nechanický, s nímž jsem se spřátelil. Věděl, že sbírám zbraně a sportovně střílím, pozval mě na hon – rovnou na Konopiště – a přesvědčil mě, abych si udělal zkoušky. Ale to, že jsem střílel z kulových zbraní, hlavně z pistole, je na mně znát. Neumím tzv. „hozenou ránu“, takže brokovnicí zvěři moc neublížím. Také naháňky mě moc „neberou“, hlavně proto, že zásah na běžící zvíře je často spíš věcí náhody a postřelený kus trpí. Nejlépe je mít klid na ránu, aby zvěř zůstala v ohni a netrpěla. Střílel jsem v říji na srnce, který už potřetí obskočil srnu a pak od ní celý omámený odcházel. Kdybych měl na výběr, takovou smrt bych si vybral sám.“
 
Kde teď, jak se zkráceně říká, „děláš myslivost“?
 
     „Jsem předsedou MS Višňovka Dobříč v honitbě Studánka, která zahrnuje okraj Rudné, Jinočany, Zbuzany, část katastru Ořecha, Chýnice, Choteč až k Třebotovu. Je to poměrně velká honiba, má 1600 hektarů. Dál jsem členem MS Mezouň, protože bydlím v Loděnici u Berouna. Je to malá honitba, ale je dobře zalesněná a jsou v ní velké stavy prasat. A protože dělám i myslivecké právo a řadě sdružení jsem v době změn mysliveckého zákona honitbu takzvaně „vysoudil“, jsem dost často zván, abych si své služby jaksi „odstřílel“. Honitby neoplývají penězi.“
 
Máš nějaký mimořádný zážitek, spojený třeba s ulovením zajímavé trofejové zvěře, který stavíš nad všechny ostatní?
 
     „Zážitků je nepočítaně. Ale jeden byl opravdu zvláštní. Střílel jsem daňka v říji, bylo to ve velké oboře Helna na Osoblažsku. Kolem byly daněly, blíže než na sto metrů jsem se nedostal. Střílel jsem přes takové houští, na vysokou používám ráži 300 W Magnum. Po ráně daněk neznačil, ani se nehnul. Domníval jsem se, že střelu, která je velmi rychlá, vychýlila nějaká větvička a že jsem chybil. Navíc jsem střílel opřený jen o strom. Průvodce zašeptal: „Střílej znovu.“ Po druhé ráně daněk odskočil a padl. Když jsme k němu přišli, z rány na hrudi mu vytékala vzpěněná světlá barva, jak byly zasaženy plíce, a rána se mi zdála širší, měl jsem pocit, že i druhá střela šla naplocho. Teprve po vyvržení jsme zjistili, že daněk dostal oba zásahy necelý centimetr od sebe a patrně by se za chvíli složil i po té první ráně. Ale spoléhejte na to!“
 
Říká se, že myslivec bez psa je jen poloviční myslivec. Ty jsi v tomto smyslu celý?
 
     „No ano. Mám braku jezevčíkovou, na dosled a jako honiče. Jenže na to, abych šel na naháňce do tlaku, už jsem přece jen trochu starý. Manželka se psu zuby nehty bránila, ale poté, co přišla fenka domů, se stala jejím miláčkem. Naháňky manželka kategoricky zakázala, protože prase nebo blbý střelec, jak se vyjádřila, by Fanynce mohli ublížit.“
 
Pytláctví, kterým jsme náš rozhovor začali, je jen jedním z mnoha problémů, které dnes trápí českou myslivost. Pokud jde o její budoucnost, ozývá se celé spektrum hlasů od zarytých pesimistů po skalní optimisty. Kde by na té škále zazněl Tvůj názor?
 
     „Je jasné, že se starou myslivostí je konec. Způsob života na vsi se radikálně změnil, oba pamatujeme, že u každé chalupy byl chlév, kráva, prasátko, záhumenek. Dnes už tak nikdo nehospodaří. Stejně tak myslivci. Ohromné lány jednodruhových plodin, kde zejména v kukuřicích má černá zvěř několik měsíců znamenitý kryt, řepka, která decimuje srnčí hlavně v zimních měsících, a nedostatek mladých. Věkový průměr v obou sdruženích, kde jsem, se blíží, nebo přesahuje šedesát let a mladé aby na prstech spočítal. Kdosi řekl, že dějiny se vyvíjejí ve spirále. Za feudalismu byl lov výsadou šlechty a ta doba, kdy lov bude zase výsadou bohatých, je už nebezpečně blízko. Honitby si budou pronajímat bohatí lovci, kteří budou platit nejen nájem, ale i personál, který se bude o zvěř starat, krmit ji, tlumit škodnou, tedy to, co dnes dělají členové mysliveckých sdružení dobrovolně a zdarma. Výstřel je pro takového myslivce už jen třešinka na dortu, nebo spíš na tvrdé skývě denního chleba. Lovců s puškami za statisíce, kteří o zvěři a myslivosti nevědí nic, bohužel přibývá. Slyšel jsem od kamaráda o naháňce v jedné z obor, kde deset takovýchto střelců ve třech lečích postřílelo osmadevadesát prasat. Čím se to liší od panských honů, kde šlechta seděla na lavicích a střílela po zvěři naháněné před ni uličkami z plachtoviny?
     Nicméně věřím, že tato módní vlna trochu pomine, a že aspoň část těchto lovců se vrátí k mysliveckým tradicím, a že do svých honiteb přiberou lidi, kteří budou ctít myslivost stejně, jako ji ctili generace předků před námi.
 
Děkuji za rozhovor.
 
Připravil Jaroslav ŠPRONGL

Fotogalerie

Zpracování dat...