I.
Láska k přírodě a touha po dobrodružství – obojí jsem měl v krvi od raného dětství. Není divu, když můj tatínek a jeho bratři vyrůstali za první republiky v chudé rodině, takže se už jako kluci museli přiživovat pytláctvím všeho druhu. Jinak by museli být živi pouze brambory a mlékem, což je pro dospívající muže strava zcela nedostatečná. Desetičlenná rodina bydlela na samotě v polích, u potoka, tehdy bohatého na ryby. Kapři, líni, štiky byli na jídelním lístku po všední dny. V neděli voněl zaječí guláš nebo dušené koroptvičky. Zajíce a koroptve měli na starosti nejstarší bratři – Tonda a Robert. V podkroví, na střešním trámu měli ukrytou flobertku, kterou dokonale ovládali. Zajíci chodili do zahrádky, koroptví byly mraky v blízkých políčkách brambor.
Jak rád jsem za zimních večerů poslouchal otcovo vyprávění o dobách minulých. Rodina seděla pohromadě, babička otevřela dvířka kachlových kamen, polena praskala, plameny mihotavě prozařovaly jinak potemnělou místnost, protože elektřinou se šetřilo. Spolu s tátou jsem brodil potokem a vytahoval kapří macky, v dalších představách jsem ležel se strýčkem Robertem u vikýře a čekal, až zajíček přihopsá na jistý dostřel. „Někdy mi flintu půjčili,“ tvrdil tatínek. „Jenže já radši chodil na ryby.“
Skutečnými rybáři se v dospělosti stali všichni otcovi bratři. Kromě jediného – strýčka Františka. Důvod byl prostý: jedině on byl natolik movitý, že si mohl dovolit koupit pušku a držet loveckého psa. Byl totiž hostinským a jak je zřejmé, toto řemeslo vynáší i za doby největších krizí. A díky strýčkovi Františkovi, který si mě z nějakého důvodu oblíbil (zřejmě proto, že sám měl s tetou Helenou dvě dcery), sem čas od času mohl opustit rybařinu a jít s ním „do pole“, jak říkával.
Dodnes ho mám před očima: drobného muže v zelené kamizole, s kloboukem se širokou obrubou a zelenou stuhou zdobenou sojčím pírkem. Přes rameno měl brašnu s náboji a také – s nějakou dobrotou pro mě. Opíral se o sukovici, ohaře na řemeni. Mimochodem, ten ohař patřil ke druhu nejpaličatějších, ba drzých hafanů. U strýčka se držel ze dvou důvodů. Ten první byl řemen, který ho k pánovi poutal, ten druhý byl lov samotný. Jakmile strýček odebral Ingovi (tak se hnědák jmenoval) poslední aportovaný kus a nebyl dost rychlý, aby psa připnul na řemen, ohař závratnou rychlostí mizel v dálce a domů se vracel až po několika dnech toulek.
Prázdniny jsem prožíval v přírodě kolem rodné vesnice. Někdy jsme se s tátou vypravili do Beskyd či Oderských vrchů, abych „změnil vzduch“. Hory mě uchvacovaly, vábily, ale vše, co jsem měl pod jejich vrcholy a v dolinách prožít, bylo ještě daleko.
Žně dospívaly k vrcholu. Léto žhnulo, klasy byly těžké a voňavé. Z polí se nenesl rachot motorů, ale ržání koní. Sekalo se kosami, málokterý sedlák vlastnil koňskou sekačku. Zajíci, koroptve a ještě vzácní bažanti stačili včas uhnout a vytratit se do bezpečí. Z polí dýchala pohoda, na mezích voněla mateřídouška, ze studánek se dala pít voda, protože jedinou chemií v zemědělství tenkrát používanou byla chlévská mrva.
Jednoho večera se u nás zastavil strýček František. „Vstaneš brzy ráno?“ zeptal se mě. Zbytečná otázka. O půl páté jsem čekal před vrátky, abych si užil další prázdninový den.
„Jdeme na divoké holuby,“ pravil strýček a podal mi housku se salámem. „Druhou máš na svačinu.“
Strniště žitného pole šustilo pod našimi nohami. Snopy obilí stály seřazeny v mandelích, klasy byly trošinku zvlhlé ranní rosou. „Postavíme si úkryt, nos mi snopy z vedlejšího mandele!“ poručil drobný lovec. Za chvíli jsme seděli v krytu, slunce vycházelo nad Odrou, v dálce se temněly Beskydy. „Ingo není doma,“ prozradil strýček důvod nepřítomnosti ohaře. „Dneska budeš aportovat ty.“
Ráno slibovalo další krásný den. Po snopech se trousily velké zelené kobylky, přiletěla poštolka a vzápětí ulovila myšku. Od rybníků táhlo jedno hejno kachen za druhým. Od drenážního příkopu mezi poli se ozval chřástal.
„Už letí!“
Vystrčil jsem hlavu nad snopy. „Tak moc ne, holub má zrak lepší než orel,“ varoval strýček.
Poprvé jsem zažíval tah hřivnáčů. Byl velkolepý. Táhli po stovkách, snad tisících. Bylo jich plné nebe. Třásl jsem se vzrušením a čekal, kdy strýček začne střílet. Kdepak! Nechal pušku opřenou o snop v rohu a jen na mne šibalsky mrkl. „Jen ať si sednou, na jednu ránu jich na strništi zůstane víc.“
Šedá křídla a jejich zvláštní zvuk. Bílé proužky na holubích hrdlech, tleskání letek při dosedání na strniště; popolétávali, usedali na mandele, byli všude kolem nás.
Strýček opatrně rozšiřoval štěrbinku mezi snopy. Ani jsem nedýchal, když zamířil a – prásk! Rána sice třeskla, ale hukot vzlétávajícího hejna byl daleko silnější.
„Sakra!“ zaklel strýček, vztyčil se, já za ním, abych viděl, co se bude dít. Hejno holubů se slilo a vykroužilo únikový obrat. Zdálo se, že mezi holubími křídly není ani skulinka. Ve stejnou chvíli strýček vypálil z druhé hlavně. To, co se dělo pak, bylo úžasné: z nebe pršeli šedí ptáci…
„První ranou jsem netrefil ani jednoho, zato teď!“ Strýček se dmul pýchou. „Aport, Štěpko!“
Šel se mnou. Sbíral jsem holuby, strýček také, protože bych je sám nepobral. Bylo jich celkem – j e d e n á c t!
„To mi nikdo neuvěří, bože, to mi nikdo neuvěří,“ lamentoval strýček.
Tak mu to po letech dosvědčuji já. Je to moje poděkování za neuvěřitelný zážitek, jaký se neopakuje. Byla to má první a nejkratší čekaná na divoké holuby. Ale předznamenala zrod nejvěrnější a nejsilnější lásky, kterou se stala – MYSLIVOST.
II.
První lovecký lístek, první brokovnice, první samostatná vycházka v revíru. Psal se rok 1962. Všechno mělo jiný rozměr, všechno jinak vonělo, na rameni tíha lovecké zbraně, dalekohled, který přiblížil na dosah ruky pasoucího se srnce. Pojednou jsem už nebyl klukem, kterého strýček vodil revírem. Pojednou jsem byl právoplatným myslivcem s povolenkou k lovu v kapse, s kloboukem ozdobeným sojčím pírkem. „Na podzim si dáš za obrubu kačírky ze svého prvního divokého kačera,“ řekl strýček a dodal: „Až tě roztřese lovecká horečka, zhluboka vydechni a zamiř. Uvidíš ho na konci hlavně, velkolepého, nádherně zbarveného, a uslyšíš svištění letek…“
Tenkrát se kachny lovily už v srpnu, měsíci horkých dnů, vysokého nebe a večerů, v nichž souputník Země vycházel nad obzorem a pokládal stříbřitý pás na koberce okřehku. Kolem hrází s věkovitými duby šuměly houštiny orobince, v pobřežních pásech ostře zeleného rákosu se skrývala hejna divokých kachen. Co hejna, mračna! Když začali střílet myslivci v Jistebníku, přitahovaly kachny na rybníky v Polance. Na obloze křižovala stohlavá hejna v různých výškách. Pak začal střílet Svinov, další sousední honitba využívající rybniční soustavu v Poodří. Jen my jsme čekali přikrčeni v krytu vysokého orobince, až kachny vyplašené u sousedů zasednou na hladiny našich rybníků. Kačírek, Velký Váček, Velký a Malý Budní, Nová louka… Slavná jména, slavné první hony. Kachny létaly nízko, ve snadném dostřelu, po rybnících pluly loďky, mladší myslivci v broďácích postupovali orobincovým bludištěm a nestačili nabíjet, jak jim takřka před nosem vylétávaly březňačky. Nad rybníky se točili poláci velcí, čírky, lžičáci, kopřivky a – stohlavá hejna chocholaček. Výřady byly bohaté, přesto náš lov neměl žádný velký vliv na stavy kachen. Snadno se lovily pouze na prvních dvou honech, ale pak i letošní kachničky zmoudřely a létaly ve zcela bezpečných výškách. Tak jsme opustili rybniční hráze a zamířili do polí, do ještě neposekaných lánů obilí, a později na strniště.
To byly ČEKANÉ! V srpnu tatínek přestal lovit ryby, protože na našem stole převážně voněla kachní pečínka. A jak voněla! Maminka upravovala kachny s nevšední virtuozitou. Prokládala je zeleninou, jablky, bohatě podlévala, aby zvěřina nebyla vysušená, ale šťavnatá, křehká. Na maminin guláš z lysek a starších kačerů dodnes vzpomínám s nostalgií, třebaže moje manželka je rovněž kuchařka zcela nevšední, nadaná bohatou tvůrčí představivostí.
Šest let nádherných toulek přírodou, šest let celoroční dřiny v revíru, shánění krmiva pro zimní období nouze, výsadby nových a nových remízků, které měly zvěři poskytnout náhradu za mizející meze, za stráňky soukromých písečníků zarostlých ostružiním a planými jabloněmi, které nemilosrdná kolektivizace srovnala radlicemi buldozerů a vytvořila tak podmínky pro budoucí erozi. To už mě doprovázela fenka českého fouska Cerka. Byla nadaná, vybavená vynikajícím nosem, přítulná, ale také svéhlavá, jak nevybouřené mládí bývá. Ta svéhlavost ji stála život; jednoho krásného květnového dne vběhla po kola automobilu. Zemřela mi v náručí; oplakala ji celá rodina, nejvíce maminka a já.
Pak přišel srpen roku osmašedesátého. Začátek měsíce byl slibný, třebaže jinak národ procházel dějinnou zkouškou, která vyvrcholila jedenadvacátého. Důsledky invaze cizích vojsk dopadly i na nás, myslivce. Najednou nebyly k dostání náboje, z okresu jsme byli vybaveni pětijazyčným dokumentem, v němž se říkalo, že nejsme kontrarevolucionáři, třebaže nosíme zbraně, ale lovci. Přesto jsme raději do revíru chodili bez pušek. Nepochybovali jsme o tom, že při setkání s vojákem hovořícím jinou řečí, by nebyla příležitost mu onen dokument nechat přečíst.
Jednoho večera k nám přišel strýček František. Z batohu vytáhl několik krabic a nástroje na domácí výrobu brokových nábojů. „Už mě nebaví chodit a koukat se, jak kachny táhnou na pole. Jsou jich mraky…“
Vyrovnali jsme na stole dutinky a začali plnit. Nejprve zápalka, pak odměrka prachu, krytka a na ni plstěná zátka. Pak odměrka broků. „Mám jen osmičky, však ty budou stačit,“ prohlásil strýček. Všeho měl však pouze na dvacítku patron. Opatrně jsem je uzavíral poslední krytkou a strýček završil akt zakružovačkou. „Půl na půl, deset ty, deset já,“ rozdělil náboje zcela poctivě.
Co je to deset nábojů pro jednoho střelce, když se jde na kachny? Nábojový pás byl neuvěřitelně lehký, když jsme vyrazili na pole. Ohař Ingo šel s námi, léta mu vzala chuť na toulky, lenivě poklusával kousek před námi a stále se ohlížel, zda už to nestačí. Zamířili jsme k Hraničkám; pole se tu svažovalo k drenážnímu příkopu, v dálce se zelenala olšina na hranici mezi Polankou a Jistebníkem. Vzali jsme olším každý několik větví a z nich vystavěli záštity.
„Jen kačery – a jen jistou ránu!“
Strýčka jsem stále ctil a respektoval. Když řekl, že budeme lovit pouze kačery, tak nebylo vyhnutí.
Večer přišel rychle. Z nedalekých rybníků se ozývalo hlasité volání kachen, do jejichž hejn letos ještě myslivci nesáhli.
A pak začal tah. Bylo to neuvěřitelné, černé pásy nízko táhnoucích ptáků se k nám blížily ve vlnách. Najednou byly nad našimi hlavami. V desíti, patnácti metrech. Kačeři svítili do šera svými bříšky, byli velicí, neuvěřitelně krásní. Nedali se chybit… V pěti minutách jsem byl bez nábojů, zbývala mi poslední patrona, když strýček střelil kačera na měkko. Pták se začal zvedat a potom zamířil k olšině. Těsně za prvními stromy se však zlomil a spadl dolů jako kámen. „Jdu ho dohledat,“ prohlásil můj učitel a spolulovec. „Kolik máš ještě patron.“
„Poslední…“
„Já ještě dvě. Heleď, nebudeme je vytahovat z hlavní, vyměníme si pušky.“
Stalo se. Osiřel jsem se strýčkovou flintou, kterou jsem důvěrně znal. Jako kluk jsem s ní ulovil prvního hřivnáče i prvního králíka. Díval jsem se za ním a jeho psem, který neomylně zamířil k místu, kam kačer zapadl. Už docházeli k prvním stromům, když se nad strýčkem objevila kachna. Byla vysoko. Strýček však zvedl mou pušku do ramene, viděl jsem zášleh výstřelu a – zasažený pták šel jako kámen k zemi.
V témže okamžiku však na mě naletělo hejno. Jako ve snu jsem se zvedl z pokleku a zamířil: prásk, prásk. Byl to podařený dvojstřel.
Strýček se vrátil, ulovené kachny jsme vyrovnali do výřadu a vzdali čest. Před námi leželi samí kačeři, nádherní, vybarvení, uloveni podomácku vyrobenými patronami.
„Myslím si,“ pravil strýček, „že teď budeme nějakou dobu žít jen díky těmto radostem.“
Platilo to celých dalších jedenadvacet let.
Štěpán NEUWIRTH
Ilustrace Oldřich TRIPES