„Vlci sa mi pustili do oviec.“ Slyšel jsem v telefonu Jankův nazlobený hlas. „Peť mi ích roztrhali. Organizujem spoločnú poľovačku a potreboval by som viacej dobrých strelcov. Nechceš príst?“
Že bych byl dobrý střelec tak to mi nikdy na mysl nepřišlo. Pokud se při střelbě na baterii roztříštilo pět holubů ze dvaceti, byl to pro mne velký svátek. U běžícího terče dostal divočák pravidelně na zadní kýtu nebo vůbec. Jen pevný terč měl v mém mládí vždycky proděravěnou desítku. S přibývajícími lety však i zde byla stále častěji k vidění zasažená čísla podstatně nižší. Spíše než střílení mne vždycky víc bavilo pozorování zvěře.
Pozvání na vlky však nebylo možné ignorovat. Bez dalšího vyptávání co, či jak a kde se bude honit, jsem okamžitě svou účast přislíbil. Že to je hned zítra jsem už vůbec neřešil. Pojedeme s kamarádem a za tři hodiny bychom měli pohodlně dorazit na místo. Stejně dříve jak v devět hodin ráno nátlačka nezačne. Všechny potřebné věci na takové akce mám pořád nabalené ve svém loveckém ruksaku. Něco jako pohotovostní plnou polní pro několikadenní přežití v horách. Nic z toho doma po celou loveckou sezonu nevydělávám. No a možnost ulovit vlka, byť by se pravděpodobnost úlovku rovnala téměř nule, je asi pro každého myslivce neodolatelným obrovským lákadlem.
Prakticky jsem se s živým vlkem ještě nikdy v přírodě nesetkal. Jen jednou se naskytla možnost obdivovat zhaslého vlka ležícího na krajnici. Snad sraženého autem nebo možná i uloveného a připraveného lovcem právě zde k odvozu. Tehdy jsme jeli lovit jeleny na Hrušov. Zhaslý vlk ležel u mostku přes potůček na křižovatce dvou cest. Obrovský, krásně zbarvený. Šedý až bílý. Chtěl jsem ho naložit. Průvodce však oponoval. Vezmeme ho, až pojedeme domů. Žádné auto už by tudy dnes jet nemělo. Kdo by taky bral do auta zhaslého vlka, když všude kolem jsou výstražné cedule „Pozor besnota!“.
Zmýlili jsme se. Na zpáteční cestě už místo zelo prázdnotou. Po nějakém čase jsem viděl podobnou, krásnou kůži vlka vypreparovanou u jednoho tamního lesníka. Vsadil bych se, že to byl právě on, komu se podařilo ho náhodně postřelit a pak najít. Schválně jsem se mu hned zmínil, jak jsem chtěl před nějakým časem vzít zhaslého vlka do auta u mostku při cestě na Hrušovský hrad, ale nijak na mou řeč nereagoval.
Teď na naháňce by už konečně mohla být řada s ulovením i na mně. Třeba si Diana říká, „pokud pojede lovit, pošlu mu ho na mušku“.
Druhý den ráno, kolem osmé, už naše auto parkovalo na posledním volném místě před lesní správou Kyslinky. Na obloze tmavě olověné, těsně nad horizontem převalující se mraky pozorované při stoupání z Očovej dávaly předem tušit, že voda či sníh tentokrát v lese rozhodně chybět nebude. I přes tento velký nátlačkový handicap bylo ve společenské místnosti víc jak deset lovců, hlavně mé věkové kategorie, ba spíše ještě starších.
Po přivítání a posilnění nejen horkým čajem vedoucí lesní správy prohlásil: „Dnes ide lovit prvá penzijná, mladí budú nadháňat.“
Tím bylo řečeno vše. Kromě něj, dvou honců se psy a Janka všichni ostatní měli na krku minimálně šest a více křížků. A že se i v takovém věku a počasí dali přesvědčit k účasti na nátlačku, svědčilo o jejich velké lásce k myslivosti, nebo taky o chuti srovnat si účty s vlky.
„Nadháňat budeme iba na dvoch miestach. Buď v nich budú, alebo nie. Ale pripravte sa, že stát na jednom mieste budete dve a pol až tri hodiny.“
Auty jsme všichni dojeli na malé odpočívadlo sloužící jako skládka vytěženého dřeva. Dál bylo nutno stoupat prudkým úbočím postupně až na vrchol kopce. Po tomto úbočí Janko postupně rozestavoval jednotlivé střelce. Na vrcholu kopce tvořila předěl od druhého údolí vysoká skalní stěna. Překonat ji bylo možno jen páru spárami. Právě u jedné takové spáry měl stát náš poslední střelec, nebo spíše střelci dva. Honci pak měli současně natláčet zvěř z obou stran na střelce ze vzdálenosti kolem tří kilometrů. Předpoklad, že vlci jsou na jedné ze stran a budou se chtít kolem skalní stěny dostat do druhého údolí, byl velký.
„Čím vyššie, tým hustejšie vás budem stavit. Pod skalou budete stát iba pädesiat metrov od seba.“ Upozorňoval.
Připadalo mi to až moc nahuštěné, ale proč ne. Kdyby tamtudy unikalo více vlků, alespoň se pokusí o zásah několik lovců.
Zbývali v řadě už jen dva střelci, když mi pokynul, abych zůstal a našel si vhodné místo na střelbu. Kousek pode mnou postavil Emila Rakytu, zkušeného lesníka, který na Polaně prožil více jak čtyřicet let a v současné době si už mnoho let ve Zvolenu užíval zaslouženého důchodu. Nade mnou pak měl zůstat právě Janko a úplně u skalní stěny nejmladší ze všech střelců můj kamarád, se kterým jsme společně přijeli na nátlačku.
Zatímco na Emila jsem viděl perfektně, neboť mezi námi clonilo pouze pár silných buků, oba střelci nade mnou byli skryti za malinkou vyvýšeninou. Střelba tak směrem nahoru byla bezpečná všemi směry a nemusel jsem přemýšlet, kam moje kulka dopadne.
Už samo vystoupání nahoru na kopec nám trvalo téměř hodinu a po zádech stékaly pramínky potu. Teď nastaly další dvě, tři hodiny čekání. Z oblohy se spustil drobný, ale vytrvalý déšť občas doprovázený velkými vločkami. Odhrabal jsem si listí u jednoho silnějšího buku, pušku opřel o jeho kmen, zamával na Emila, že jsem připraven k lovu. Ten mi pozvednutím klobouku odpověděl, že je rovněž v plné pohotovosti. Ohrnul jsem si klopu větrovky, aby mi netekla z klobouku voda za krk a dál už jen pozoroval přírodu kolem sebe.
Těsně přede mnou stékal do údolí malinký potůček. Asi deset metrů za ním na druhé straně končila hustá smrková seč s větvemi až k zemi. Střílet tedy, pokud by vlci vyběhli z ní, budu až za sebe. Proto asi bude lepší, když dám ve sledování přednost opačné straně. Tam byl vzrostlý starý bukový les s dobrou viditelností do daleka. Natočil jsem se tedy spíše na tuto stranu.
Po půlhodině vytrvalého deště pozornost ochabovala. Po hodině byla ještě slabší a po dvou hodinách jsem se už na stanovišti docela nudil. Kolem mne totiž neproběhla ani myš, natož nějaká zvěř. Občasné mrknutí na hodinky a kontrola, co dělá můj soused Emil, mne přece jen trochu rozptýlila.
Vybral si stanoviště mezi dvěma mohutnými buky, vyrůstajícími ze země téměř u sebe. Jak jejich koruny sílily, odtlačily i kmeny od sebe a vytvořily nepravidelné véčko. Opřen o jeho kolmější rameno otáčením hlavy pozoroval střídavě obě strany.
Na nátlačce, kde by se současně hnala zvěř na střelce ze dvou stran, jsem ještě nikde nebyl. Taky tak velké leče a dlouhé čekání na stanovišti v našem kraji nejsou. Tento nezvyk s dlouhým čekáním zcela ukolébaly moji pozornost. Najednou se mi přece jen zdálo, že jsem postřehl u Emila pohyb. Ukazoval mi rukou někde za mne. Otočil jsem se a strnul. Snad patnáct kroků ode mne, na půl cesty mezi potůčkem a sečí, stál tak dvousetkilový medvěd a s hlavou skloněnou až k zemi si mne prohlížel. Vylezl mi za zády z husté seče bez jediného zašramocení nebo prasknutí zlomené větvičky. Pokud by mne na něj Emil neupozornil, vůbec bych nevěděl, že ho mám kousek za sebou, neboť jsem čekal zvěř právě ze strany opačné.
Ukazovák okamžitě posunul pojistku pušky do odjištěné polohy a červený bod kolimátoru se přisál na medvědovo čelo. V takové poloze jsem i já strnul. Podvědomě jsem koutkem oka postřehl, že i Emil hodil pušku do ramene a dlouze míří.
Medvěd se však nehýbal. Dívali jsme se sobě do očí a já měl pocit, že jeho pohled je naprosto nezúčastněný, ba dokonce i přátelský. Můj pohled mu asi taky výhružný nepřipadal. Napadlo mě, že přemýšlí kudy dál. Jestli těsně kolem mne, nebo mi ukázat zadek a vrátit se do seče.
Takto jsme se vzájemně bez dalšího hnutí prohlíželi několik předlouhých vteřin a každý asi po svém vyhodnocoval nastalou prekérní situaci. Natáčením nosu bez výraznějšího pohybu hlavy nasával vzduch z jednotlivých stran. Bylo mi jasné, že jestli se maťo vydá ke mně, musím střílet. Trefit tak, aby zůstal v ohni, mi nepřipadalo příliš pravděpodobné. Doufal jsem, že mi i Emil případně svou trefou pomůže. Vzdálenost mezi mnou a medvědem jsem odhadoval tak na tři, čtyři jeho skoky. Nic záviděníhodného. Po střele budu muset nejspíš co nejrychleji využít ke své ochraně některého z blízkých buků, doufaje, že mezitím medvěd zhasne. Jak na něj ale ve svých letech a ne právě sportovní postavě vyšplhám, to jsem tedy netušil. Každopádně budu střílet, dokud to jen trochu půjde. Při takových mých úvahách najednou medvěd udělal vlevo v bok a pomalým, kolébavým krokem se opět v naprosté tichosti vydal kolem potůčku šikmo do kopce, kde jistě věděl o spásné průrvě ve skalách. Tam také minul i další dva lovce a přes skály nehlučně zmizel na druhé straně vrcholku.
Teprve když byl na padesát metrů ode mne, vrátil se mi klid. Sklonil jsem a zajistil pušku. Ulevilo se mi.
„Ale si sa zlakol.“ Volal na mne Emil, když medvěd zmizel za převisem. „Keď prišiel medveď, vlci už isto nebudú. Ale popasovat s ním by som sa nechcel. Mal vyše dvesto kíl. Prišiel tichúčko ako vetrík. Videl som, že flintu ti netreba pomáhat dvíhat. Kde si mu mieril?“
„Na hlavu, ale jestli bych trefil, tož to teda nevím.“ Popravdě jsem přiznal svůj úlek, když stál maťo pár kroků ode mne.
„Keby sa ti opät niekedy prihodilo, daj mu medzi prsia. Tam padne. Naviac to bude vizerat ako by si strielal v sebeobrane. Ja som ho mal taktiež na muške. Prisadil by som si. Ale to by policajti neverili, že som ti pomáhal. Bolo by dlhé vyšetrovanie. Tento bol asi nažratý a kľudný. To pred mesiacom bolo horšie. Janko Malatinský sa taktiež při nátlačke potkal na chodníku s medveďom. Tomu sa asi zazdalo, že Janíčko mu zavadzia a tak sa s ním chcel popasovat. A vieš, Janko je poriadne urastené chlapisko, ťažká váhová kategória. Taktiež sa zlakol a keď sa maťo rútil na nho, z troch metrov mu dal na prsia. Ale medveď nepadol. Janko sa vytočil a hybaj pred ním preč. Márne. Medveď najskvor už v agónii mu skočil na chrbát, zaťal sa mu do kabátu a rozdrápol ho až na kožu. Obaja padli. Janko na zem a medveď mu na záda. Susední strelci sa báli vystrelit, alebo by mohli trafit Janka. Kričali a utekali mu na pomoc. Kým ho zotrepali medveď zhasol. Ale Janíčko bol riadne vystrašený. Kedže nebolo povolenie na odstrel, mosel poľovný hospodár volat policajtov a bolo vyšetrovanie, ako sa všetko odohralo. Ale keďže strielal na prsia, tak to uzatvorili ako nútenú obranu. Mal iba do sto kíl. To tento bol raz taký. Jáj vďaka svätý Hubert, dnes to dobre dopadlo.“ Uzavřel Emil svůj monolog.
Teprve teď mi došlo, z jaké šlamastiky jsem se i bez svého přičinění dostal. Co by bylo, kdyby tak velký medvěd usoudil, že mu překážím, na to raděj nemyslet. Ale to je právě to „kdyby“. Štěstěna stála tentokrát při mně.
Vlků jsme se ten den už nedočkali. Asi po úspěšném lovu a dokonalém nasycení trávili chvíle klidu někde ve skalách nebo odběhli na opačnou stranu kopce. Přesto však jeden z nich, jak jsem se při další návštěvě dozvěděl, kulce neušel. Nejdřív jsem si myslel, že to, jak se vše přihodilo, je jen pořádná myslivecká latina místních lesníků. Uvěřil jsem teprve v okamžiku, když mi s odstupem času vše potvrdil i samotný lovec z Moravy.
Stalo se to takto. Počátkem roku si přijel na Kyslinky pro svou trofej kapitálního jelena uloveného v předcházející říji. Složil silného, sklizňového šestnácteráka bodově ve zlaté medaili. Dovezl na pozdní oslavu i moravský „oldomáš“ a jen tak beze zbraně si chtěl ještě jednou celý lov prožít. Se svým průvodcem proto vzali auto a jeli se znovu podívat do míst, kde jelena vábili, došoulávali a nakonec ulovili. Na jednom z mnoha rubů táhnoucích se od cesty na vrcholek kopce se průvodci zdálo, že na sněhu zahlédl nějaký šedý flek, který tam nepatří. Auto odstavili, motor nechali běžet a po vystoupení dalekohledem rozeznali, že šedá skvrna u stěny lesa je sedící vlk. S hlavou obrácenou na opačnou stranu pozoroval něco na odvrácené části rubu.
„Tam sedí vlk.“ Prohlásil průvodce a už sundával pušku z ramene, že ho uloví.
„Dej mi ho střelit.“ Žadonil host.
Mladý průvodce dosud sice taky žádného vlka uloveného neměl, ale přece svou kulovnici hostu gentlemansky půjčil a nabídl i své rameno jako podpěru. Pro velkou vzdálenost to však lovci k dobrému zamíření nestačilo. Chtěl raděj střílet vleže. Lehl na kraj cesty, vlka však zase pro změnu přes vysoká stébla trávy neviděl. Tak nejdříve podložili pod pušku batoh a nakonec si na vymrzlou cestu musel lehnout i sám průvodce a na svá záda batoh položit. Teprve pak byl host s vytvořeným palpostem spokojen. Starý vlk stále seděl na svém místě a ani jednou k nim neotočil hlavu, aby viděl, jaké přípravy ke střelbě lovci na cestě konají. Dobře mířená rána v zápětí ukončila jednou pro vždy jeho pozorování.
Dlouhou dobu a při každém opakovaném vyprávění tohoto příběhu na Kyslinkách se pak u dobrého moravského vína nejen zpívala krásná slovenská lidová písnička: „Na Poľaně vlci vyjú, zavýjajú a horáry, ti beťáry vínko pijú…“, ale i vedla debata, co bylo příčinou toho, že vlk lovce nepostřehl a stále seděl na svém stanovišti s hlavou odvrácenou na opačnou stranu rubu. Ve svých názorech nebyli jednotní ani místní staří a zkušení lesníci. Nejvíce zmiňovanými možnostmi bylo zaujetí lovem vlka předsunutého při nahánění zvěře smečkou, nebo nějaká, jeho smysly otupující, nemoc. Faktem je, že nikdo nikdy nerozhodne, který z názorů byl ten jediný správný. V loveckém pokoji šťastného lovce v Luhačovicích však na stěně visí vyčiněná kůže šedého vlka jako vzpomínka na tuto zvláštní příhodu.
Jiří ŠMOTEK
Ilustrační snímky Jaromír ZUMR st.